Příběh nejslavnějšího olympijského maratonu všech dob

Evropské peřeje 58

Příběh nejslavnějšího olympijského
maratonu všech dob

Martin Kovář

V posledních dvou „evropských newsletterech“ jsem Vám nabídl „procházku“ po dějinách olympijských her moderní éry. Dnes se tomuto tématu budu věnovat naposledy, a sice vzpomínkou na zřejmě nejslavnější olympijský maratonský závod všech dob. Již samotné slovo je „maraton“ totiž vyslovováno s téměř posvátným přízvukem. Téměř dva a půl tisíce let starý příběh o běžci, který přinesl Athéňanům zprávu o vítězství nad početnějším perským vojskem na Marathonské pláni (v roce 490 před Kristem), byl s myšlenkou obnovy olympiád neodmyslitelně spojen od samotného začátku a vítězové tohoto běhu byli již od athénských her v roce 1896 pokládáni za jejich nekorunované krále. V Londýně tomu v roce 1908 ale bylo trochu jinak. I proto si o tom dnes pojďme povyprávět podrobněji.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 6. srpna 2024

Jak se Londýn v roce 1908 chystal na olympijský maraton

Londýnský maraton, který připadl na 24. červenec 1908, je památný hned z několika důvodů. Především je tomu tak proto, že se vůbec poprvé běželo na vzdálenost 42 195 metrů, což pořadatelé maratonských závodů respektují dodnes. Často se připomíná i počasí, za jakého se závod konal. Na rozdíl od předchozích dnů, kdy v britské metropoli pršelo a bylo poměrně chladno, se totiž udělalo poměrně teplo, 26º Celsia, a pořadatelé proto vyzývali úředníky z městských rad v místech, jimiž měli závodníci probíhat, aby kropili silnice a udržovali je v co nejlepším stavu. Přesto nebyla udělena žádná výjimka ohledně oděvu – „každý závodník musel mít kompletní oblečení od ramen po kolena“ – přičemž každý, kdo by toto nařízení porušil, měl být ze závodu vyloučen. Na udržení pořádku se chystalo na dva tisíce londýnských policistů.

Prakticky všechny výpravy oceňovaly, že se pořadatelé závodníkům postarali o ubytování v kvalitních hotelech v blízkosti trati. Ze soukromých firem k vysoké úrovni maratonu přispěla zejména Oxo Company, jež jako oficiální sponzor olympijských her zajistila, že všichni běžci a jejich asistenti měli po celý závod k dispozici zdarma občerstvení – horký a studený nápoj Oxo, rýžový pudink, banány a sodovku s mlékem. Třebaže se závodníci mohli občerstvovat i z vlastních zdrojů, pořadatelé je na startu upozorňovali, aby se vyvarovali použití jakýchkoli drog či jiných nedovolených povzbuzovacích prostředků, jinak budou diskvalifikováni. Poněkud pikantní bylo, že v doporučení nepadlo ani slovo o alkoholických nápojích, jež měli závodníci po celou délku trati k dispozici od přihlížejících diváků.

Pro start byla zvolena Východní terasa Windsorského zámku, nedaleko sochy nedávno zesnulé královny Viktorie. Trať vedla přes Slough, Uxbridge, Ruislip, Harrow, Willesden, Harlesden a Wormwood Scrubs do White City, přičemž nejnáročnějších bylo posledních šest kilometrů. Třebaže se v souvislosti s londýnským maratonem uvádí, že členové panovnické rodiny, zejména královna Alexandra, choť krále Eduarda VII., velmi stáli o to, aby závod končil přímo pod jejich tribunou, většina historiků to zpochybňuje.

Největší favorité závodu

Z pětapadesáti běžců, kteří se postavili na start, patřili k favoritům hlavně domácí závodníci. Většina novinářů soudila, že by bylo velkým zklamáním, kdyby vyhráli zahraniční atleti. Vítězství Britů předpovídal i vlivný šéf amerických olympioniků James Sullivan, jenž byl jinak v hodnocení domácích velmi zdrženlivý a spíše uštěpačně ironický.

Největšími favority byli Fred Appleby, Alexander Duncan, Thomas Jack, a především Tom Lord a Jack Price. K dalším patřili Američané vedení Thomasem Morriseyem (vítězem již tehdy prestižního Bostonského maratonu z toho roku) a také Joseph Forshaw a Alton Roy Welton. Velké očekávání budili i Kanaďané v čele s indiánským běžcem Tomem Longboatem, jenž učinil před závodem několik vychloubačných prohlášení. Budoucí skuteční hlavní hrdinové maratonského dramatu – Ital Dorando Pietri, podle něhož bývá závod často nazýván „Pietriho maratonem“, a Američan Johnny Hayes – k největším favoritům rozhodně nenáleželi. Přesto právě oni přispěli k tomu, že jsou olympijské hry z roku 1908 „nezapomenutelné“.

Tom Longboat

První ze tří velkých maratonců z londýnských her, Thomas Charles „Tom“ Longboat, patří podle odborníků k největším běžcům na dlouhé trati všech dob. Po narození v indiánské rezervaci Six Nations of the Grand River First Nation Indian Reserve poblíž Brantfordu v Ontariu jako příslušník kmene Onondagaů dostal jméno Cogwagee, což znamená „Všechno“ či „Cokoli“. V dětství musel tvrdě pracovat na malé farmě. Zároveň nalezl zálibu v běhání, což ho v roce 1905 poprvé přivedlo na závodní dráhu. O rok později vyhrál populární Around the Bay Marathon v Hamiltonu a pak následovala další vítězství včetně toho nejcennějšího v Bostonském maratonu. Vstup do Irish Canadian Athletic Clubu přinesl Longboatovi vážné problémy. Tamní boss Tom Flanagan byl totiž nejen vynikajícím bývalým atletem (kladivářem) a trenérem, ale také sportovním manažerem a promotérem profesionálních závodů. Zda s Longboatem skutečně uzavřel profesionální smlouvu, není jasné, Tomova pověst amatéra však byla vážně poškozena. Kanadský olympijský výbor jej ale všech podezření zbavil, a proto mohl na olympiádu odcestovat.

Dorando Pietri

Italský běžec Dorando Pietri se narodil v Mandriu v okrese Corregio v provincii Emilia Romagna v rolnické rodině, takže se jako kluk musel rovněž zapojit do rodinného hospodářství. Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se jeho rodiče do městečka Carpi, kde si otec otevřel obchod s ovocem a zeleninou. Jako čtrnáctiletý se Dorando vyučil cukrářem a začal se věnovat sportu, nejprve cyklistice a poté i běhání. Vstoupil do místního sportovního klubu La Patria a v roce 1904 běžel svůj první oficiální závod na tři tisíce metrů, v němž skončil druhý. O rok později se již stal šampionem své země v běhu na pětadvacet kilometrů; v témže roce vyhrál i svůj první „maraton“ – pařížský běh na 30 kilometrů. Na mezi-olympijských hrách v Athénách v roce 1906 běžel v čele maratonského závodu, ale krátce po polovině musel pro bolesti vzdát. O jeho účasti na hrách v roce 1908 nebylo pochyb, o medailových ambicích se však příliš nemluvilo.

Johnny Hayes

Poslední ze tří hlavních aktérů londýnského maratonu, „Johnny“ Hayes, se narodil v rodině irských přistěhovalců v New Yorku, kde jeho otec nalezl zaměstnání jako pekař na Manhattanu. V sedmnácti letech opustil školu a začal pracovat jako „kluk pro všechno“ v obchodním domě Bloomingdales a v noci údajně trénoval na střeše jeho budovy. Ještě jako teenager vstoupil do newyorského St. Bartholomew’s Athletic Clubu. V roce 1906 běžel poprvé Bostonský maraton a skončil na pátém místě. V následujícím roce se do Bostonu vrátil, přičemž doběhl třetí (vítězem se tehdy stal Tom Longboat) a o rok později druhý, díky čemuž se kvalifikoval na olympijské hry. Tehdy již byl členem Irsko-amerického atletického klubu, kam vstoupil po vítězství v maratonu, jenž se běžel ve městě Yonkers severně od New Yorku v roce 1907.

Dvacátý čtvrtý červenec 1908

Dlouho očekávaný závod se konal 24. července 1908. Kolem deváté hodiny ráno začali závodníci s doprovodem přijíždět na místní železniční stanici (Windsor Railway Station), kde prošli zdravotní prohlídkou, jejíž úspěšný výsledek byl podmínkou připuštění na start. Poté vydatně posvačili a začali se připravovat na závod, odstartovaný lordem Desboroughem přesně v půl třetí odpoledne.

Průběh závodu, jemuž podle střízlivých odhadů přihlíželo na předměstích britské metropole i přímo v ní 900 000 až milion diváků, byl nesmírně napínavý, z dnešního pohledu však není s výjimkou závěru, který stál ovšem za to, podstatný. Za zmínku stojí snad jen to, že zpočátku vedli domácí běžci – do Uxbridge Lord a krátce po něm Price – další vývoj závodu pro ně však příznivý nebyl, a nakonec se jejich naděje rozplynuly docela.

Drama na závěr

Nečekané drama přišlo na závěr. Na rozdíl od současnosti, kdy mohou diváci na stadionu sledovat průběh závodu na velkoplošných obrazovkách, díky nimž jsou dokonale informováni o tom, co se na trati děje, měli diváci ve White City pouze neúplné a často nepřesné informace, které navíc získávali s poměrně velkým zpožděním. Těsně předtím, než se na dráze objevil první běžec, proto věděli pouze to, že Tom Longboat vzdal, že v čele běží Hefferon s Pietrim a že Hayes, jehož informační cedule ještě před chvílí uváděly na třetím místě, ze závodu odstoupil.

První dramatické chvíle se odehrály ještě před stadionem, kde v té době vedoucí Pietri poprvé upadl vyčerpáním. Co přesně se v tu chvíli stalo, není dodnes úplně jasné; podle některých svědků mu přítomný lékař podal dávku strychninu, podobně jako tomu bylo na hrách před čtyřmi lety v americkém St. Louis v případě vítězného domácího borce Thomase Hickse. Tato skutečnost ovšem není potvrzena, a proto by k diskvalifikaci z tohoto důvodu zřejmě nedošlo. Faktem nicméně zůstává, že poté, co mu organizátoři pomohli na nohy, se Pietri objevil za obrovských ovací v bráně stadionu. Totálně vyčerpaný Ital ovšem diváky sotva vnímal, a dokonce se dopustil osudové chyby – vběhl do protisměru. Pořadatelé jej sice zastavili a obrátili na správnou stranu, Pietri byl však se silami na konci a několik desítek metrů před cílem se zhroutil znovu právě ve chvíli, kdy se na dráze objevil jeho pronásledovatel, jímž nebyl oproti očekávání Jihoafričan Hefferon, „dobrý hoch z impéria“, nýbrž Iroameričan Johnny Hayes.

V té chvíli to pořadatelé za ohlušujícího křiku diváků nevydrželi a dva z nich – J. M. Andrews a M. J. Bulger – vyběhli na dráhu, kde se značným úsilím postavili „malého Itala“ na nohy a několik metrů ho doslova vlekli k cíli, do něhož se již vpotácel sám. První šok nastal v okamžiku, kdy jej rozhodčí navzdory hrubému porušení pravidel označili za vítěze závodu, zatímco relativně svěží Hayes zůstal ke svému zklamání na druhém místě. Po dvou hodinách, během nichž Američané vehementně protestovali, přišel šok druhý – rozhodčí jim totiž vyhověli, Pietri byl diskvalifikován a Hayes prohlášen za vítěze.

Reakce po závodě

Američané začali bujaře oslavovat, kritických výhrad na hlavu pořadatelů se ovšem nevzdali, neboť na jejich rozhodnutí museli čekat příliš dlouho. Nesmírně zklamaní byli i Britové. Zatímco v první desítce byli hned čtyři „Yankeeové“, nejlepší domácí běžec skončil až dvanáctý a dalších osm závod vůbec nedokončilo. Nešťastného Pietriho dopravili do nemocnice, neboť panovaly obavy o jeho život. Nakonec se ale tragédie nekonala a Ital se ještě téhož dne večer vrátil do hotelu. Následujícího dne byl již v pořádku, a dokonce si stěžoval na to, že mu pořadatelé pomáhali, a připravili jej tak o vítězství. Skutečnost byla samozřejmě jiná – všichni na stadionu jasně viděli, že by bez jejich pomoci cíle nedosáhl. Přesto Pietri nemusel prohry příliš želet. Jak uvádí Keith Baker, jeho výkon a porážka v posledních metrech z něj učinily „hrdinu, celebritu a první sportovní superstar“. Kromě diváků a sportovních funkcionářů si získal i sympatie korunovaných hlav – královna Alexandra mu dokonce věnovala zlatý pohár, jenž byl přesnou replikou poháru, který obdržel vítěz.

Johnny Hayes se, mimochodem, cítil při slavnostním ceremoniálu, jenž se konal druhý den, 25. července 1908, poněkud dotčen tím, že královna věnovala hlavní pozornost právě Pietrimu. Ve Spojených státech se nicméně stal hrdinou, kromě novin jej oslavovala hlavně newyorská irsko-americká komunita, nemluvě o slávě, jíž se mu dostalo v rodné vlasti. Také jeho zaměstnavatel, Bloomingdales, došel k závěru, že si zaslouží odměnu, a proto jej povýšil na pozici šéfa sportovního oddělení obchodního domu a využil jej k reklamním účelům – Hayesova fotografie, připomínající jeho úspěch, se objevila ve výloze s poznámkou, že mu vedení obchodního domu umožnilo připravovat se na hry ve svých prostorách.

Post-olympijské osudy

Po skončení olympiády dostali Hayes a Pietri od amerických sportovních promotérů velkorysou nabídku, aby se utkali v sérii běhů, z nichž měl vzejít maratonský „mistr světa“ (The World Professional Marathon Champion). První závod se konal ve vyprodané newyorské Madison Square Garden (MSG) v listopadu 1908. Tentokrát se stal vítězem Pietri (stejně jako v březnu následujícího roku), který však o měsíc později prohrál v téže hale s Tomem Longboatem.

V následujících letech se Pietri a Hayes utkali v mnoha maratonech po celém světě. Zejména Pietri byl doslova neúnavný či spíše nezničitelný, neboť během pěti měsíců zaběhl nejméně pětadvacet závodů (od deseti kilometrů po maraton), přičemž v sedmnácti z nich zvítězil. Na pěkné peníze si přišli oba. V případě Johnyho Hayese šlo o takřka dokonalé naplnění „amerického snu“. Na sklonku závodní kariéry běhal dobře placené exhibiční závody ve Spojených státech i v Evropě. V roce 1912 se stal trenérem amerického olympijského týmu, psal rovněž články do Hudson Despatch. V době Velké hospodářské krize utrpěl jako mnoho jeho krajanů finanční ztráty, ale později se k podnikání zdárně vrátil. Zemřel v roce 1965 jako slavný, úspěšný muž.

Pietriho sociální vzestup byl ještě neuvěřitelnější, třebaže neměl dlouhodobého trvání. Poslední maraton běžel v Buenos Aires v květnu 1910, přičemž dosáhl svého nejlepšího času (2 hodiny a 38 minut). Podle odhadů si od londýnské olympiády vydělal několik tisíc dolarů, což byla pro bývalého rolnického synka závratná částka. Jako majiteli hotelu se mu ale nedařilo, o část peněz jej navíc připravil bratr. V roce 1942, kdy zemřel v šestapadesáti letech na infarkt, se živil jako neznámý taxíkář. Jeho mezinárodní sláva nicméně nikdy nepominula, stejně jako obliba, jíž se dodnes těší v Carpi, kde vyrůstal (v roce 2008 ke stoletému výročí londýnského závodu mu zde jako slavnému občanovi postavili sochu v nadživotní velikosti).

Třetí velký maratonec Tom Longboat neúspěchem v Londýně své početné fanoušky velmi zklamal a vzápětí ohlásil konec běžecké kariéry. Tom Flanagan jej však dokázal přesvědčit, aby názor změnil, a již v prosinci 1909 Longboat porazil Pietriho v MSG v jednom ze závodů o titul mistra světa (viz výše). K rozhodujícímu běhu mezi Longboatem a britským maratoncem Alfredem „Alfiem“ Shrubbem došlo v únoru 1910 na stejném místě. Kanaďan v něm slavně zvítězil a byl prohlášen za světového šampiona. Poté v běhání pokračoval ve Spojených státech, v Anglii i ve Skotsku, několikrát se utkal se „starými známými“ – Pietrim či Shrubbem, ale již nikdy nebyl tak úspěšný jako dříve, navíc musel čelit obvinění z alkoholismu a z toho, že zanedbává přípravu na závody. Za první světové války sloužil ve Francii, kde běhal jako „rychlá spojka“, což bylo velmi nebezpečné. Když se po demobilizaci v roce 1919 vrátil domů, zjistil, že byl prohlášen za nezvěstného a manželka se podruhé provdala. Jeho sociální situace nebyla růžová, teprve po dlouhé době našel práci jako sběrač odpadků v Torontu. Nakonec se vrátil do rezervace, kde běžeckou kariéru začal, a v roce 1949 zemřel v jedenašedesáti letech na zápal plic.

Jak vidno, londýnský maraton a vše, co se ho týká, včetně osobních osudů jeho protagonistů, je opravdu velký příběh. Není samozřejmě jediný. Například příběh dvojnásobného olympijského šampióna z Říma v roce 1960 a z Tokia v roce 1964, etiopského běžce Abebeho Bikily (1932–1973), je rovněž mimořádný, zejména jeho první triumf, jehož dosáhl bosý. K němu i k některým dalším ikonickým okamžikům světového sportu včetně těch olympijských se proto nepochybně někdy vrátím

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.