Poslední mírové léto a Velká válka. Jak evropští politikové netušili, že jsou na počátku kolapsu, jenž neměl obdoby.

Evropské peřeje 6

Poslední mírové léto a Velká válka

Jak evropští politikové netušili, že jsou na počátku kolapsu, jenž neměl obdoby

Martin Kovář, 1. srpna 2023

Je první srpnový den roku 2023. Před sto devíti lety právě začínala první světová válka, jež stála na počátku „všech běd moderního světa“. O ní ale dneska psát primárně nechci; chci psát hlavně o letech a o létu, jež tomu prvnímu válečnému předcházelo, o létě 1913. Pokud by Vás zajímalo, jak žili především Evropané v roce 1913 detailně, přečtěte si třeba slavnou knížku německého historika a spisovatele Floriana Illiese (* 1971) „1913. Léto jednoho století“. Autor v ní před čtenáři skvěle vyportrétoval zejména evropskou společnost z konce doby zvané Fin de siècle (termín pocházející z francouzského časopisu Le Décadent z roku 1886, platící, přibližně, pro léta 1886/90–1914), se všemi jejími půvaby, světly i stíny…

Oslnivý konec Fin de siècle i předtucha konce epochy

Jak stojí v upoutávce na výše zmíněnou knížku: „1913: rok, kdy se zdá, že vše je možné. Doba nebývalého rozkvětu, kdy vznikají extrémní umělecká díla, jako by už neměl přijít žádný zítřek. Zároveň je však už ve vzduchu tušení rozpadu, toho, že lidstvo ztrácí svou nevinnost. Rok, kdy se prudce střetává 19. a 20. století. Proust hledá ztracený čas…, Kafka píše nekonečně dlouhé … dopisy Felici Bauerové, Stravinskij a Schönberg vyvolávají neslýchané skandály…, patnáctiletý Brecht se stává šéfredaktorem augsburského školního časopisu a dvanáctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky…, Joyce a Musil si dávají kávu v Terstu, Freud a Rilke … skleničku v Mnichově…, ve Vídni a v Mnichově prodává jeden rakouský pohlednicový malíř jménem Adolf Hitler své chabé městské veduty… Počátek a konec, triumf a melancholie…, nic není tak jako dřív…“

Doba na rozhraní

Ve skutečnosti nepanovala zejména v Evropě v roce 1913 žádná idyla, „starý kontinent“ se po několika desetiletích znovu ocitl na osudové křižovatce. „Svět včerejška“, o kterém psali ve svých bez nadsázky geniálních memoárech (přečtěte si je, pokud je náhodou neznáte) nejen Rakušan Stefan Zweig (1881–1942; „Svět včerejška“, 1942), Rus Vladimir Nabokov (1899–1977; „Promluv, paměti. Návrat k jedné autobiografii“, 1967) či německy píšící světoobčan Elias Canetti (1905–1994; „Zachráněný jazyk. Příběh jednoho mládí“, 1977), abych uvedl alespoň ty nejlepší, nebyl ani náhodou tak idylický, jak jej tito muži líčili. Jejich podání světa před první světovou lze ale samozřejmě (po)rozumět a chápat je, neboť se za ním ohlíželi v mnohem dramatičtějších časech, ať už to bylo za druhé světové války, ještě před jejím obratem k lepšímu (Zweig), anebo v časech studené války (Nabokov, Canetti), kdy světu hrozila jaderná apokalypsa a konec světa.

Fakticky vzato se jednalo o kromobyčejně složitou „dobu na rozhraní“, kdy se na mezinárodněpolitické scéně zformovala dvě seskupení, dva alianční bloky – tzv. Centrální či Ústřední mocnosti (hohenzollernské Německo a habsburské Rakousko-Uhersko) a Itálie, tvořící tzv. Dvojspolek a Trojspolek (smlouvy z let 1879 a 1882), a tzv. Dohoda (Entente či Entente Powers), tj. Velká Británie, Francie a Rusko (smlouvy z let 1894, 1904 a 1907). Třebaže nemířily proti sobě ze své podstaty (na počátku války navíc vypadaly válečné strany trochu jinak), zejména dlouhodobá francouzsko-německá animozita (daná touhou Francouzů po odvetě za debakl u Met a u Sedanu ve válce s Pruskem v roce 1870 a obavami z nového „německého nástupu“) a rychle rostoucí napětí v britsko-německých vztazích (dané zejména neochotou Německa ubrat na tempu v námořním zbrojením, což v Londýně vnímali jako „bytostné ohrožení své námořní superiority i svých národních zájmů a národní bezpečnosti“) dávaly tušit, mezi kým a jak by se případný válečný konflikt mohl odehrát.

Lokální války ostatně nebyly v době, o níž píšu, ničím neobvyklým. Búrská válka, „zkouška sil Británie na přelomu století“, jak ji nazvaly londýnské The Times, ukázala, že první světová velmoc není tak silná, jak by se na první pohled mohlo zdát; Dreyfusova aféra pro změnu prokázala hlubokou vnitřní rozpolcenost Francie; rusko-japonská válka z let 1904–1905 pak odhalila zoufalou zaostalost carské říše, podobně jako první a druhá marocká krize ambice Německa a slabost Itálie; bosenská krize z roku 1908 ukázala, že rakousko-ruský antagonismus na Balkáně má potenciál k rozpoutání vojenského konfliktu a balkánské války z let 1912–1913 naznačily, že dlouhodobě „nemocný muž na Bosporu“, Osmanská říše, je na konci svých sil a že tzv. „východní otázka“ čeká na finální (roz)řešení.

Válka, kterou nikdo nechtěl

Jak vidno, žádný „klid“ se v Evropě v posledních patnácti letech před Velkou válkou (Great War) nekonal, šlo spíše o pomyslný „klid před bouří“. Přesto neměl nikdo z vrcholných představitelů evropských velmocí, kromě několika jednotlivců z tzv. „válečných stran“, jež existovaly v každém velké evropské metropoli, pocit, že je konec jedné velké éry „na pořadu dne“. Právem proslulá kniha australského historika Christophera Munroa Clarka „Náměsíčníci“ (The Sleepwalkers: How Europe Went to the War in 1914; 2012) to ostatně popisuje s přesnou, až mrazivou chladnokrevností a, nerad to píšu, aktuálností (také v tomto případě ji doporučuji k přečtení).

Události z léta 1914 jsou zkrátka příznačnou ukázkou toho, že k „velké válce“ může dojít, přestože po ní politické elity v čele velmocí nijak neprahnou, ba dokonce naopak. Že se poměrně snadno může stát, že z malé, drobné ranky (v tomto případě mám na mysli atentát na následníka rakouského a uherského trůnu Františka Ferdinanda d᾿Este, jenž navíc nebyl ve „zlatých časech mezinárodního anarchismu“ ničím neobvyklým) může být během krátké doby velká krvácející rána, navíc plná hnisu a infekce (dávné křivdy a přetrvávající spory mezi velmocemi; obavy, aby každé z nich, aby nezůstala ve válečných přípravách pozadu; faktor moderního nacionalismu; pro-válečná nálada části mladé generace a představitelů některých uměleckých směrů [například futurismu] atd. atd. atd.), kterou už nelze léčit jinak než amputací, anebo s ní přichází smrt…

Rok 2013, po sto letech

Ve dnech, kdy píšu tento text, uplynulo od léta 1913, posledního klidného léta před Velkou válkou, sto deset let. Zatímco ještě na počátku srpna toho roku nikoho z evropských politiků a z obyvatel Evropy nenapadlo, že za rok budou takřka všechny země ve zbrani, ve smrtícím konfliktu, jenž potrvá čtyři a půl roku, a kromě desítky miliónů mrtvých, obrovského počtu zraněných a téměř nevyčíslitelných materiálních ztrát přivede na svět ruský/sovětský komunismus, italský fašismus a německý nacismus, které povedou dvacet let poté k další, ještě hroznější válce, v létě 1914 se tato hrůza stala skutečností.

Dnes jsme „velké válce“, konkrétně válce mezi Východem (Rusko) a Západem (Severoatlantická aliance) mnohem, mnohem blíž než v létě 1913, a přesto si to ne každý připouští a jen málokdo má odvahu něco proti tomu dělat. A když už na tuto, pravda nepříjemnou skutečnost někdo upozorní, jako to čas od času (u)dělá, mám-li zůstat v České republice, například náčelník Generálního štábu armády České republiky, generálporučík Karel Řehka, dostane se mu od části politického spektra a od nemalé části české veřejnosti odsouzení a nadávek tak nekompetentních a primitivních, že to až člověku bere řeč. Být připravený a počítat se všemi variantami, včetně těch nejhorších, je přitom povinností každého odpovědného politika a vysoce postaveného vojáka. V létě 1913, ba dokonce ještě na počátku léta 1914 na to většina evropských politiků příliš nemyslila. Výsledkem byla již zmíněná válka, která otřásla světem v tom nejhorším slova smyslu. Tak neudělejme stejnou chybu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.