Pochopit Německo. K porozumění postojů vlád SRN k problémům dnešní doby je třeba znát její moderní historii

Evropské peřeje 18

Pochopit Německo

K porozumění postojů vlád SRN k problémům dnešní doby je třeba znát její moderní historii

Martin Kovář, 24. října 2023

V mnoha svých textech jsem kritizoval současnou německou vládu Olafa Scholze i jeho předchůdkyně v úřadu kancléřky Angely Merkelové. Aniž bych z této kritiky, po mém soudu naprosto oprávněné, jakkoli slevil, je třeba vidět – abych byl spravedlivý – také druhou „tvář“ Německa, tj. historické pozadí, z něhož postoj německých vlád vycházel, respektive vychází. Bez jeho znalosti totiž nelze postojům a narativům kabinetů Angely Merkelové a Olafa Scholze porozumět.

Pište na

autori@datarun.cz

Velké historické trauma…

Jak začít? Docela jednoduše, například konstatováním, že německý národ si s sebou z první poloviny 20. století, ze třicátých a z první poloviny čtyřicátých let, nese trauma jako žádný jiný v Evropě a nejspíš ani na světě. Trauma vycházející z pocitu viny za podlehnutí „svůdnému klamu třetí říše“ (jak zní název známé knihy Petera Reichela), za rozpoutání druhé světové války, jíž padly jen v Evropě za oběť desítky miliónů lidí, a hlavně za „peklo holocaustu“, za šest miliónů Židů zavražděných převážně v plynových komorách tzv. vyhlazovacích táborů či táborů smrti.

S něčím takovým se žádný jiný evropský národ ani v náznaku vyrovnávat nemusel. Rusy ponechávám stranou, v hlasování o „největšího Rusa všech dob“ v roce 2008 totiž sice vyhrál legendární středověký panovník Alexandr Něvský a na druhém místě skončil politický reformátor z počátku 20. století Petr Stolypin, třetí místo ale obsadil masový vrah Stalin, jemuž navíc k vítězství scházel jen pověstný kousíček, přibližně pět tisíc hlasů; jak by hlasování dopadlo dnes, ve vyhrocené nacionalistické atmosféře, je, myslím, jasné… To je, pro představu, jako kdyby v anketě veřejnoprávní německé ARD skončil na třetím místě Adolf Hitler. Jen si to, přátelé, představte…

Čili ještě jednou a jasně: žádný jiný národ nemá tak velkou „historickou zátěž“ jako Němci. Od konce druhé světové války uplynulo již téměř osmdesát let, a přesto stále platí, že zkušenost z let 1933–1945, respektive nutnost vyrovnat se s nacismem formovaly a formují každou německou generaci, jednu po druhé. Vím o tom své, v devadesátých a nultých letech jsem strávil v Německu spoustu času, v desátých letech jen o málo méně. Mnohem víc to samozřejmě platí pro bývalé „západní“ Německo, v tom „východním“ udělala sovětská a domácí komunistická propaganda a historická a vzdělávací „masáž“ za téměř půl století svoje, pro řadu obyvatel bývalé NDR, hlavně pro mladou generaci, ale moje slova platí rovněž.

…jež nelze odčinit za života jedné či dvou generací

Politické elity Spolkové republiky Německo, jež prošla v poválečném období rozsáhlou denacifikací (s logickými chybami, nedostatky a nedůslednostmi, vůči nimž se vymezovala zejména první poválečná generace, která dospěla v šedesátých letech), se, pod „laskavým dohledem západních spojenců“, primárně USA, rozhodly investovat do vzdělání každé nové generace obrovské množství energie, peněz a úsilí, aby jim od raných školních let vštípily nevyvratitelné povědomí o tom, jaké hrůzy jejich předkové spáchali, a také dostatečnou „mentální výbavu“ nutnou k tomu, aby se to již nikdy neopakovalo.

Tato „indoktrinace demokracií a humanismem v nejlepším slova smyslu“ byla velmi, velmi úspěšná. Mladí Němci prakticky ve všech poválečných generacích, přesněji řečeno jejich drtivá většina, mají o moderních dějinách země, o nacismu, o denacifikaci, o demokracii, o západních hodnotách a o všem, co s nimi souvisí, nezpochybnitelně jasno. Totéž platí o každé německé politické generaci, o německých politických lídrech, přirozeně s občasnými výjimkami, jakou je například podlehnutí někdejšího spolkového sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera „svodu ruských penězotoků“, krvavých dárků od prezidenta Putina…

Toto „vědomí viny“ a vědomí/odhodlání, že se něco takového už nesmí nikdy opakovat, má ale svoji, jak to jen říct, druhou stránku. Němci, neoblomně rozhodnutí, že jim už nikdy nikdo nebude moci vmést do tváře, že mají na svědomí jakékoli mrtvé, se nejenže takřka nikdy neúčastní se zbraní v ruce vojenských konfliktů a misí včetně těch pod hlavičkou OSN, ale navíc se, do jisté míry, zhlédli v mesiášské, spasitelské roli zachránců lidských osudů a životů všude, kde to je jenom trochu možné.

Mluvím přirozeně o německé imigrační politice, spojené primárně s ex-kancléřkou Angelou Merkelovou (ve funkci v letech 2005–2021). Její dnes již nechvalně proslulé „Dokážeme to“, „Wir schaffen das“, je jednou z hlavních příčin silně neutěšené situace s menšinami v dnešní SRN. Zatímco v sousední Francii se jedná, pokud jde o imigranty a jejich potomky, primárně o důsledky její koloniální politiky v Africe (hlavně v Alžírsku), v Německu je to důsledek po desetiletí vštěpovaného vědomí viny a touhy konat za každou cenu dobro. Německé vlády (Merkelová, Scholz) a četné neziskové organizace (působící v Německu i ve Středomoří) tak – převážně v dobré víře – činily doposud všechno proto, aby se situace v zemi dále zhoršovala.

Když nedávno italský ministr zahraničí Antonio Tajani žádal vládu Spolkové republiky, aby zastavila podporu neziskovkám, pomáhajícím uprchlíkům z Afriky k italským břehům, byl odmítnut právě z důvodů, o kterých píšu. Toto odmítnutí vzbudilo nejen v Itálii velkou nevoli, které rozumím. Právě zastavení podpory těmto neziskovým organizacím a tvrdý postoj vůči převaděčským gangům by totiž mohlo proud uprchlíků značně oslabit. Vzhledem k tomu, co jsme si řekli výše, ale je ale třeba mít – jakkoli s nimi nemusíme souhlasit – alespoň elementární pochopení pro důvody, z nichž německá vláda ve svých postojích vycházela a vychází. Bez jejich znalosti je její jednání nepochopitelné.

Sebedestrukce Německa i Západu v přímém přenosu. Anebo ne?

V posledních týdnech sílí hlasy, přirozeně v souvislosti s teroristickým útokem proti Izraeli, o neschopnosti Západu bránit se a o jeho faktické sebedestrukci. Obří demonstrace v západoevropských městech, během nichž se přinejmenším nepřímo volá po likvidaci Izraele, útoky na židovské instituce i na židovské občany a na policii, to všechno tyto argumenty podporuje. Stejně tak hlasy, že na efektivní obranu je už tak jako tak pozdě. Osobně si to nemyslím, mnozí lidé však ano.

Naději mi dává skutečnost, že alespoň některé západní vlády přivedly události na Blízkém východě k jisté sebereflexi. Vyjádření spolkového kancléře Scholze v časopise Der Spiegel o tom, že Německo „musí konečně začít ve velkém vyhošťovat imigranty“, na prvním místě ty, kteří jsou v zemi ilegálně a nezískali politický azyl, zní, jakkoli se vlastně jedná o naprosto racionální popis toho, co by mělo být zcela samozřejmé, takřka senzačně. Na ničem jiném přitom není lépe vidět, jak daleko věci došly a jak je nutné začít je okamžitě řešit. Pokud k tomu evropský Západ v čele s Německem najde odvahu, může tahle kapitola v moderních dějinách Evropy, jejíž součástí jsme i my, skončit ještě dobře. A pokud ne…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.