Po sto letech opět do Paříže („kde je k nebi blíže“)

Evropské peřeje 56

Po sto letech opět do Paříže („kde je k nebi blíže“)

Stručné ohlédnutí za historií letních olympiád I

Martin Kovář

Již tento pátek, 26. července 2024, začnou v hlavním městě Francie Hry XXXIII. olympiády, jak se jejich značení oficiálně píše. Paříž přivítá nejlepší světové sportovce po rovných sto letech a je to pro ni i pro celou zemi velká sláva i velká sportovní, pořadatelská a bezpečnostní výzva. Poprvé je hostila v roce 1900 v rámci tzv. Velké výstavy a tehdy to bylo všechno, jenom ne úspěch. V roce 1924 uspořádala naopak skvělé hry, jež lidé dodnes znají díky skvělému filmu Ohnivé vozy režiséra Huga Hudsona z roku 1981 s fantastickou Vangelisovou hudbou. Jak tomu bude letos, teprve uvidíme. Dnes se proto pojďme při této příležitosti ohlédnout za dosavadní historií letních olympiád.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 23. července 2024

Pierre de Coubertin a počátky olympijského hnutí

Moderní olympijské hnutí je bytostně spojeno s francouzským aristokratem, baronem Pierrem de Coubertinem (1863–1937). Tento muž, milující sport a také zanícený pedagog, aktivní příslušník společenského života a, jak bychom řekli dnes, manažer, se pro sport nadchl během pobytu v britském Rugby, jež jako mladík navštívil roku 1883, protože šlo o místo působení jeho idolu z dob studií, školského reformátora Thomase Arnolda (1795–1842). Arnold jako ředitel změnil tamní nechvalně proslulou školu v ústav s vynikající pověstí, mimo jiné i pokud šlo o sport a tělesnou výchovu, a inspiroval tak, mimoděk, vznik jednoho z největších fenoménů moderního světa. K de Coubertinovu nadšení přispěli i někteří další Britové, například sir Henry John Newbold, a hlavně jeho dnes již legendární báseň „Play up! Play up! And Play the Game“, oslavující viktoriánské ideály amatérského sportování, gentlemanství a fair play.

Pierre de Coubertin začal na uskutečnění svého snu neúnavně pracovat bezprostředně po návratu do Francie, třebaže to nebylo ani trochu snadné, sport totiž ve francouzské společnosti nehrál zdaleka tak důležitou roli jako na Britských ostrovech. I proto baronovi trvalo dlouhých deset let, než mohl v roce 1892 iniciovat schůzi Unie francouzských spolků pro atletické sporty, na níž vyzval k obnovení antických olympijských her. O další dva roky později, roku 1894, se pak de Coubertin rozhodující měrou zasloužil, znovu v Paříži, o založení Mezinárodního olympijského výboru (MOV; Comité International Olympique), byť se nestal jeho prvním předsedou (tím byl Řek Demetrius Vikelas), ale až tím druhým, byl jím od roku 1896 do roku 1925.

Úspěch první olympiády moderní éry v řeckých Athénách v roce 1896 (her se účastnilo přes tři sta sportovců ze třinácti zemí) byl velký a navzdory z dnešního úhlu pohledu amatérské organizaci v zásadě rozhodl o tom, že se myšlenku soupeření sportovců z celého světa podařilo udržet při životě. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že následné hry v Paříži (1900), konané v rámci Velké výstavy, a hlavně v americkém St. Louis (1904; původně se měly konat v Chicagu) byly všechno jen ne vydařené; místy připomínaly spíše mizerně organizovanou a (ve Spojených státech) nedůstojnou „pouťovou zábavu“. Po skončení prvních amerických her se tak olympijské hnutí ocitlo na pomyslném „rozcestí“ a Coubertinovi a spol. se jako jediná záchrana jevil „návrat k antickým kořenům“, tentokrát do italského Říma.

Restart moderního olympismu v Londýně

O spásu skomírajícího projektu se ale nakonec nezasloužili Italové, nýbrž Britové, konkrétně Londýn, který převzal v roce 1906 pořadatelství her od Říma, jehož političtí představitelé se místo financování her rozhodli finančně přispět na odstranění následků výbuchu Vesuvu, který toho roku zničil Neapol. Pravda je taková, že kdyby se Angličané v roce 1906 „na poslední chvíli“ nerozhodli olympiádu zachránit, pravděpodobně by se letos žádné hry v Paříži nekonaly. Většina sportovních historiků používá v souvislosti s londýnskými hrami z roku 1908 slova „restart“ či „nový“ anebo, ještě častěji, „opravdový začátek“ a v mnoha hledech mají pravdu. Olympijské hnutí se sice zrodilo v devadesátých letech 19. století, teprve v Londýně, v létě 1908, se ale hry staly skutečně významnou sportovní událostí, jejíž další rozvoj zastavila – po opakovaném úspěchu ve Stockholmu v roce 1912 – teprve první světová válka.

Meziválečné olympijské hry

Způsob, jakým především na Londýn a také na Stockholm navázaly poválečné olympijské hry v belgických Antverpách (1920), znovu v Paříži (1924), v Amsterodamu (1928) a v Los Angeles (1932), ukázal, jak pevné kořeny hnutí zapustilo a jak silnou inspirací „londýnská olympiáda“ byla.

Kromě nezapomenutelných sportovních výkonů šlo především o hodnoty a ideály, k nimž se olympijské hnutí hlásilo a které propagovalo. S jistou nadsázkou lze dokonce říci, že heslo „rychleji, výš a silněji“ (Citius, Altius, Fortius) nebylo důležitější než rodící se „étos olympiád“ – setká(vá)ní mladých lidí z celého světa, porozumění, přátelství a fair play zápolení ve stále větším počtu sportovních odvětví. Jak jsem napsal již v perexu, atmosféru meziválečných olympijských her výstižně zachycuje nejlepší „olympijský film“ všech dob – „Ohnivé vozy“ (Chariots of Fire; 1981) režiséra Hugha Hudsona o dvou skvělých britských atletech, Eriku Liddellovi a Haroldu Abrahamsovi, hrdinech již zmíněné pařížské olympiády z roku 1924. Jejich strhující příběh o víře, vůli, odhodlání a přátelství přivedl ke sportu mnoho lidí, a už jen proto stojí za to ho znát.

Olympiáda a politika

S rostoucí popularitou her a také s publicitou, která jim byla na celém světě věnována, přitahovaly olympiády stále větší pozornost politiků. Nešlo o nic nového. Boj za svůj stát, národ a vlajku byl pro sportovce i sportovní funkcionáře důležitý již od počátku „olympijského příběhu“; velebené hry v Londýně v roce 1908 se ostatně nesly převážně v duchu britsko-americké sportovní řevnivosti, jež v nejednom případě přerostla v „otevřené nepřátelství“, ke kterému se vyjadřovali i politikové na obou stranách Atlantiku.

Způsob, jakým se olympiády rozhodli využít němečtí nacisté v roce 1936, kdy se zimní hry konaly v proslulém středisku Ga-Pa (Garmisch-Partenkirchen) a letní v Berlíně, byl nicméně něčím zcela novým. Adolf Hitler a jeho lidé zneužili her, vzhledem k do očí bijící benevolentnosti konzervativních členů MOV (tehdejším předsedou MOV byl konzervativní belgický aristokrat Henri de Baillet-Latour), k bezskrupulózní propagaci své ideologie a svého režimu. Legendární dokument Leni Riefenstahlové, dvojdílná „Olympia“ (první díl se jmenuje „Přehlídka národů“ [Fest der Völker], druhý „Oslava krásy“ [Fest des Schöheiten], obě 1938), byl nejen ukázkou geniální filmařiny (včetně využití zcela nových technik, technologií a přístupů), ale také nepopiratelnou oslavou „árijské rasy“ a nacistického náhledu na svět. Skutečnost, že pokusy o bojkot her, jejž se snažili iniciovat američtí a britští židovští sportovci a funkcionáři, neuspěly, mají velkou vypovídací hodnotu, především pokud jde o již zmíněné členy MOV.

Olympijské hnutí za druhé světové války

Za druhé světové války se Mezinárodní olympijský výbor dostal do značné míry do područí Německa. Výtečně to dokazuje fakt, že když v roce 1942 zemřel de Coubertinův nástupce, již zmíněný Henri Baillet-Latour, uspořádali mu nacisté v okupovaném Bruselu impozantní pohřeb, přičemž věnce, vyjadřující úctu zesnulému a účast rodině, zaslali sám Adolf Hitler a jeho ministr propagandy Joseph Goebbels. S volbou Baillet-Latourova pokračovatele ale Němci spokojeni nebyli, v zásadě pronacistického Belgičana totiž vystřídal – nejprve jako úřadující prezident a po válce jako prezident řádně zvolený – důsledný neutrál a noblesní gentleman ze Švédska Johannes Sigfrid Edström. Tento muž, jenž vedl MOV až do roku 1952 a jenž se do značné míry zasloužil o již druhé „vzkříšení“ myšlenky moderních olympiád, významně přispěl k rehabilitaci pověsti olympijského hnutí a k jeho druhému „vzkříšení“.

Londýnské hry „naděje“…

Také o druhý „restart“ olympijského hnutí se výrazně zasloužila britská metropole, Londýn. Nebylo to ovšem ani trochu snadné. „Zápas“ o přidělení pořadatelství her začal ještě před druhou světovou válkou. Původně byla na jednání MOV v Berlíně v roce 1936 ve hře tři kandidátská města – Helsinky, Londýn a Tokio. Vítězství Tokia nebylo nijak překvapivé, stejně jako to, že Japonci vzhledem k mezinárodněpolitické situaci na Dálném východě a válce s Čínou od pořadatelství her v červenci 1938 upustili. Olympiáda tak připadla Helsinkám, Londýn měl přijít na řadu o čtyři roky později. V květnu 1940, šest měsíců poté, co do Finska vpadli sovětští vojáci, však byly olympijské hry zrušeny znovu a sportoviště XII. a později i XIII. olympiády zůstala opuštěná.

Pokud jde o první poválečné hry, Američané tvrdě prosazovali Los Angeles, Britové ale zdůrazňovali, že jejich hlavnímu městu bylo přislíbeno pořadatelství her pro rok 1944, válečné zásluhy své země a její metropole zvlášť. Válkou, konkrétně německými bombami a raketami zničené město, k němuž v první polovině čtyřicátých let s nadějí vzhlíželi všichni lidé, kteří trpěli pod nacistickou nadvládou a kteří bojovali proti armádám Třetí říše, tak dostalo pořadatelství her takříkajíc „za odměnu“, a tak trochu i proto, aby tím členové MOV vykoupili své předchozí hříchy. Atmosféra „her v časech (poválečné) nouze či (poválečného) strádání“ (Austerity Games), nebo „her naděje“ (Games of Hope), jak se jim rovněž říkalo, nebyla, můžeme-li věřit dobovým dokumentům a svědectvím, nijak bouřlivá, spíše umírněně jásavá a velmi dojemná. Ti sportovci, kteří účastnili posledních předválečných her v Berlíně i těch londýnských, například britská atletka, skokanka do výšky Dorothy Tylerová, přitom mluvili o tom, že byly, co se atmosféry týče, zcela nesrovnatelné.

…a začátek „zlaté éry“ olympijských her

Londýnské hry z roku 1948 tak zahájily druhé krásné, takřka „idylické období“ moderního olympismu. Prakticky všechny olympiády této éry – v Helsinkách (1952), v Melbourne (1956), v Římě (1960) a v Tokiu (1964) – probíhaly, ve srovnání s tím, co následovalo, v atmosféře „karnevalové bezstarostnosti“ a „čiré sportovní radosti“, s – opakuji – nezapomenutelnými sportovními výkony. Za všechny bych rád zmínil nejen pro Československo památné tři zlaté medaile Emila Zátopka z Helsinek (běh na pět kilometrů, na deset kilometrů a maratón), ale i, například, vítězství Etiopana Abebeho Bikily v římském a tokijském maratónu, to první o to slavnější, že běžel celý závod, dnes zcela nepředstavitelně, bos, a přesto v novém světovém rekordu, anebo triumf zřejmě největšího boxera všech dob, Američana Muhammada Aliho, v polotěžké váze v Římě…

O tom, jak se olympijské hry proměnily počínaje těmi mexickými z roku 1968, si povíme zase za týden, kdy se dostaneme i k těm letošním, za nimiž se vypravíme do Paříže, „kde je k nebi blíže“, jak se říkávalo za první Masarykovy republiky, kdy bylo hlavní město Francie vysněnou destinací nejen českých umělců, ale i podnikatelů a politiků, než se náhled na ně změnil v důsledku Mnichovské konference na sklonku září 1938. To by byl ale úplně jiný příběh, na který třeba také jednou dojde.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.