Pád Olafa Scholze, nejslabšího kancléře Spolkové republiky Německo od jejího vzniku v roce 1949

Evropské peřeje 77

Pád Olafa Scholze, nejslabšího kancléře
Spolkové republiky Německo od jejího vzniku v roce 1949

Martin Kovář

Vláda sociálního demokrata Olafa Scholze definitivně končí. Při pondělním hlasování ve Spolkovém sněmu o tom rozhodla drtivá většina jeho poslanců a poslankyň. V únoru 2025 se tak v SRN budou konat předčasné volby a vzhledem k preferencím je téměř jisté, že Scholzovi sociální demokraté skončí v opozici. Olaf Scholz pak podle mého názoru skončí i v čele strany a zapíše se do dějin jako nejslabší kancléř v dějinách země. Pojďme se dnes při této příležitosti podívat, jací muži – a jedna žena – v čele SRN stáli a jak úspěšní, respektive neúspěšní ve své funkci byli.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 17. prosince 2024

Konrad Adenauer, „otec zakladatel“ moderního Německa

Konrad Adenauer (1876–1967), jenž stál v čele pěti vlád (1949–1963), se zasloužil o vznik a vybudování Spolkové republiky, někdejšího „západního Německa“, tak jako nikdo jiný. Skutečnost, že si ve třicátých letech a v první polovině čtyřicátých let nijak nezadal s nacismem, jej učinila „ideálním partnerem“ západních spojenců během poválečné okupace a ekonomické rekonstrukce Německa, jeho víra, světonázor a politické schopnosti jej pak předurčily k tomu, že stal zakladatelem strany křesťanských demokratů (CDU) a prvním kancléřem země, vzkříšené po pádu hitlerismu.

Nové, moderní Německo Adenauerovi vděčilo nejen za svůj vznik a za ustavení institucí, jež dobře fungují dodnes, ale i za vyspělou politickou kulturu a za „německý hospodářský zázrak“ z padesátých a první poloviny šedesátých let, třebaže jej lidé i experti nezřídka označovali a označují za „Erhardův hospodářský zázrak“ (Ludwig Erhard byl v letech 1949–1963 ministr hospodářství SRN). Právě Adenauer přivedl Spolkovou republiku do rodících se evropských struktur (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství, Euratom) i do Severoatlantické aliance (NATO), právě on stál za – v rámci možností – zdařilou denacifikací, právě on byl u počátku jednoho z nejúspěšnějších příběhů moderních evropských a světových dějin s názvem SRN, bez ohledu na všechny problémy a těžkosti, které existenci této země od roku 1949 dodnes provázejí. Adenauerovo jméno je a bude v dějinách zapsáno velkým písmem.

Ludwig Erhard, muž, který stál za německým „hospodářským zázrakem“

Ludwig Erhard (1897–1977) stál v čele dvou spolkových vlád (1963–1966). Coby kancléř byl prakticky ve všech ohledech vnímán jako Adenauerův ideologický i politický následník/nástupce, a to jak v čele CDU, tak v čele tehdy „západoněmeckého“ kabinetu. V historii bude „veden“ především jako strůjce německého „hospodářského zázraku“ (viz výše), který „zázrakem“ skutečně byl. V letech 1945/49–1967 se totiž z bezprecedentně poražené země sutin, bezmoci a zmaru stal moderní demokratický prosperující stát, jehož obyvatelé si žili lépe než lidé ve většině zemí (s výjimkou Spojených států amerických, i když i to je sporné), které patřily k vítězům druhé světové války. Uvážlivý, klidný, konsenzuální a důsledný Erhard na tom měl vedle Adenauera vskutku mimořádný podíl.

Kurt Georg Kiesinger a jeho „intermezzo“

Kurt Georg Kiesinger (1904–1988) vedl německou vládu v letech 1966–1969 jako třetí představitel křesťanských demokratů. Jeho pozici oslabovalo angažmá v době nacistické Třetí říše (člen NSDAP a zaměstnanec propagandistického odboru ministerstva zahraničních věcí), kvůli čemuž na něj útočila především politická levice. Kabinet, vedený Kiesingerem, byl v porovnání s předchozími unikátní v tom, že poprvé šlo o „velkou koalici“ křesťanských (CDU a CSU) a sociálních demokratů (SPD). Němci jeho vládu dodnes pokládají v tomto ohledu za přelomovou, současně ale i za přechodnou mezi dvěma velkými či silnými, jak chcete, kancléři – Adenauerem a Erhardem na straně jedné a Willym Brandtem na straně druhé. V zásadě mají, alespoň podle mého názoru, pravdu.

Kam kráčíš, Ameriko? A co na to Evropa?

22. 1. 2025 od 19 hod, Divadlo Hybernia

Willy Brandt a Helmut Schmidt, sociální demokracie u moci

Willy Brandt (1913–1992) a Helmut Schmidt (1918–2015) byli, jak jsem již naznačil, prvními sociálními demokraty v čele Spolkové republiky (Brandt v letech 1969–1974, Schmidt v letech 1974–1982). Bývalý starosta Západního Berlína a šéf Socialistické internacionály Brandt se zapsal do dějin SRN především díky své zahraniční politice, tzv. Ost Politik, jejímž cílem bylo zlepšení do té doby neutěšených vztahů se Sovětským svazem a jeho satelity včetně Československa, třebaže měla ve Spolkové republice četné kritiky. Ohlížíme-li se za Brandtovou érou s dostatečným časovým odstupem, je příznačné, že se nejvíc vzpomíná na jeho překvapivé pokleknutí u pomníku povstání ve varšavském ghettu během návštěvy Polska v roce 1970.

Helmut Schmidt měl jako kancléř mimořádnou smůlu (ano, i ona patří k „velkým dějinám“). Právě za jeho vlády totiž postihly západní svět tzv. ropné šoky (1973, 1979), které otřásly (nejen) německým „hospodářským zázrakem“, tj. zdánlivě „nekonečnou a neohrozitelnou“ prosperitou Německa. Schmidtovu vládu oslabovaly i četné teroristické útoky tzv. Frakce rudé armády (ultralevicové bojůvky, útočící na politický systém SRN), což se podepisovalo na atmosféře v zemi, jež byla mnohem rozporuplnější a v řadě ohledů „temnější“ než za předchozích vlád.

Helmut Kohl, kancléř znovu-sjednotitel Německa

Helmut Kohl (1930–2017) sehrál v dějinách Spolkové republiky podobně důležitou roli jako „kancléř zakladatel“ Konrad Adeanuer ve čtyřicátých až šedesátých letech. Nešlo jen o změnu politického stylu a politickou „dlouhověkost“ a vytrvalost (Kohl stál v čele vlády v letech 1982 až 1996), o jasné pravicové (byť se silným sociálním státem) směřování státu, ale především o projekt znovu-sjednocení země, k němuž došlo po pádu východního komunistického bloku se souhlasem velmocí (v tzv. formátu 2 + 4, tj. SRN a NDR + USA, Sovětský svaz, Francie i zdráhající se Velká Británie) v roce 1990. Na Kohlově velikosti a na jeho zásluhách nic nemění ani skutečnost, že si jeho faktický odchod z politiky vynutily nejasnosti a skandály spojené s financováním strany (CDU) a některé další kontroverze.

Gerhard Schröder

Gerhard Schröder (*1944), třetí sociálnědemokratický kancléř SRN, vedl spolkovou vládu v letech 1998–2005 a byla to pro sociální demokraty i pro zemi poměrně úspěšná doba. Jeho druhý kabinet (společný se stranou Zelených) padl svým způsobem nedopatřením či nedorozuměním anebo kvůli chybě politického úsudku, jak chcete. Kancléř, jenž byl spolu s americkým prezidentem Billem Clintonem (1993–2001) a s britským premiérem Tonym Blairem (1997–2007) některými politology i politiky označován za představitele tzv. „třetí cesty“ v politice (laicky a zjednodušeně řečeno mezi kapitalismem a socialismem), totiž padl a následně těsně prohrál volby s křesťanskými demokraty poté, co si nechal v Bundestagu vyslovit nedůvěru po prohraných zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku, jež byly sice důležité, ale nijak fatální. Na hodnocení Schrödera se přirozeně podepsalo jeho angažmá v dozorčí radě ruské ropné společnosti Rosněfť, další podnikatelské aktivity a přátelství s ruským prezidentem Putinem. Sociální demokraté jej ale ze strany nevyloučili, a naopak se k němu po časech jistého distance stále více znovu hlásí.

Angela Merkelová, „matka národa“ s kontroverzním odkazem

Angelu Merkelovou (*1954) v čele německé vlády (2005–2021) si velmi dobře pamatuje většina z nás. Fakt, že sestavila po čtyřech vítězstvích ve volbách celkem čtyři koaliční vlády, jí (do)dává značné renomé, stejně jako to, že kromě Spolkové republiky současně řídila či přinejmenším spoluřídila i Evropskou unii, což potvrzuje každý, kdo se nějakého jednání na nejvyšší úrovni ve výše zmíněných letech účastnil.

Některá důležitá rozhodnutí kancléřky, stylizující se úspěšně do role „matky všech Němců“ (Mutti Merkel), jsou dnes nicméně oprávněně vnímána jako přinejmenším kontroverzní. Jde o dost možná přehnaně tvrdý postoj vůči Řecku v době finanční a hospodářské krize na konci prvního desetiletí 21. století, o mimořádnou vstřícnost vůči imigrantům z Blízkého a Středního východu a z Afriky v době velké migrační krize z let 2015 a 2016, o vytvoření osudové závislosti na ruských surovinách (ropa, zemní plyn) a o přílišnou vstřícnost vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, o odstavení německých jaderných elektráren (se všemi důsledky, které to nese) atd. Na skutečně objektivní a nestranné hodnocení vlády Angely Merkelové si ale budeme muset teprve počkat, s časovým odstupem a zklidněnými emocemi se historie jeví nezřídka jinak než v době, kdy jsou, řečeno s Karlem Durmanem, „popely ještě žhavé“.

Olaf Scholz, zmar, beznaděj a předčasný pád

O zmaru koaliční vlády Olafa Scholze (*1958; v čele kabinetu od roku 2021) nejlépe vypovídá již v perexu zmíněné pondělní hlasování v Bundestagu: Pro vládu hlasovalo jen 207 poslanců, proti jich bylo 394, 116 zákonodárců se hlasování zdrželo. Kabinet sociálních demokratů, liberálů z FDP a Zelených se tak musel poroučet, aniž dovedl do konce své volební období. Scholzův neúspěch byl samozřejmě dán nejen vnitřními, ale i vnějšími příčinami, na první místě dopady války na Ukrajině. Současně se ale Scholz stal obětí politiky, kterou jeho vláda „ordinovala“ a doposud „ordinuje“, tj. politiky prosazování „Zelené dohody“ (Green Deal), progresivismu a multikulturalismu, na kterou slyší stále méně Němců, a proto se odklánějí nejen od vlády, ale i od establishmentu obecně. Nic o tom nevypovídá lépe než sílící preference Alternativy pro Německo (AfD) a dalších, zejména levicových formací (Aliance Sahry Wagenknechtové – Rozum a spravedlnost). V neposlední řadě je za Scholzův pád „na vině“ jeho naprostý nedostatek tzv. leadershipu, tj. umění vést ostatní či vládnout, o charismatu a schopnosti přesvědčit voliče o správnosti jeho politické vize nemluvě.

Jak si povede v úřadu kancléře Scholzův pravděpodobný nástupce, předseda křesťanských demokratů Friedrich Merz (*1955), teprve uvidíme, držet palce bychom mu ale měli v zájmu nás všech i u nás doma.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.