„Oppenheimer“. Film nejen o Americe, ale i o Evropě. Jak geniální vědci pomohli ukončit druhou světovou válku a zachránit „starý kontinent“ před tou další.

Evropské peřeje 7

„Oppenheimer“.

Film nejen o Americe,

ale i o Evropě

Jak geniální vědci pomohli ukončit druhou světovou válku

a zachránit „starý kontinent“ před tou další

Martin Kovář, 8. srpna 2023

Tříhodinový snímek režiséra Christophera Nolana s Cillianem Murphym v hlavní roli, natočený podle knihy „Americký Prométheus“ („American Prometheus: The Triumph and Tragedy of J. Robert Oppenheimer“) Kaie Birda a Martina J. Sherwina z roku 2005, s názvem „Oppenheimer“, příběh geniálního fyzika, který za druhé světové války v novomexickém Los Alamos řídil projekt Manhattan, tj. vývoj atomové bomby, je po zásluze senzací letošního „filmového roku“. Nolan ovšem natočil nejen filmový majstrškyk, ale i, a dost možná především, fascinující drama z časů druhé světové a následující studené války; film, který je hodně o Americe, o vědecké morálce a o svědomí, o komunismu a o anti-komunismu a také, v neposlední řadě, o Evropě.

Nolanův film…

Ano, o Evropě. Je tomu tak jednak proto, že otec protagonisty Nolanova filmu, Julius Senigmann Oppenheimer, pocházel ze „starého kontinentu“, ale i proto, že odtud do Ameriky přišla celá řada Oppenheimerových spolupracovníků, včetně zrádce, jenž předal cenné informace o vývoji Bomby s velkým B Sovětům – Klause Fuchse (celým jménem Emil Julius Klaus Fuchs; 1911–1988; v roce 1950 odsouzen na čtrnáct let za přiznanou špionáž). V neposlední řadě tomu tak je proto, že jaderná zbraň, kterou tým vedený Robertem Oppenheimerem vyvinul, pomohla rychle ukončit již zmíněnou druhou světovou válku, a navíc ukázala Sovětům, že se ji Američané nebudou v „in extremis situaci“ zdráhat použít, čímž de facto zachránili velkou část Evropy před sovětským expanzionismem.

V Nolanově filmu je této otázce věnován poměrně velký prostor. Příběh je ostatně vyprávěn v retrospektivě, se zacílením na nervy drásající vyšetřování Oppenheimera před komisí vládního Výboru pro atomovou energii (které z osobních důvodů inicioval admirál Lewis Lichtenstein Strauss, jenž vědce pro projekt Manhattan před lety získal), jenž jej podezíral ze sympatií ke komunismu a z nedostatku loajality vůči USA. Ve filmu je celá záležitost podána – zvlášť vezmeme-li v potaz, jak silně „nalevo“ je dnešní progresivistický Hollywood – velmi seriózně a nejednoznačně (nejedná se zkrátka o žádnou „levicovou agitku“ o „slušných komunistech“ a jejich sympatizantem, vesměs proti-frankistických veteránech ze Španělska, kteří to „mysleli dobře“), bere prostě v potaz, že se Oppenheimer stýkal s lidmi z komunistického prostředí (komunisty byli jeho bratr, jeho manželka i jeho milenka, četní přátelé), aniž se sám osobně jakkoli zkompromitoval. Složitá doba, složité osudy, politické drama i soukromá vztahově-sexuální-peklíčka, to všechno natočeno „rukou“ jednoho nejlepších režisérů dneška – pokud jste ještě neviděli, nenechte si to ujít…

…a skutečnost

Jakkoli o Evropě není v „Oppenheimerovi“ přímo příliš řeč, ve skutečnosti o ni jde, „mezi řádky“, prakticky neustále. V zásadě je to velmi, velmi jednoduché. Kdyby se demokratická administrativa ve Washingtonu, na rozdíl od té z roku 1919, nerozhodla, že USA tentokrát zůstanou v Evropě politicky (Trumanova doktrína), ekonomicky (Marshallův plán) a vojensky (Severoatlantická aliance) aktivně přítomny, neměly by západoevropské státy zřejmě šanci odolat v letech 1945–1953 tlaku Moskvy (ve Francii a v Itálii byli komunisté ve vládě i tak a další vývoj v obou zemích byl z jejich úhlu pohledu „otevřený“, Rakousko bylo moskevskou optikou tak říkajíc „na řadě“, v Řecku zuřila občanská válka, Turecko mohlo přijít na řadu „co chvíli“…).

„Definitivní stopku“ na cestě na Západ pak Moskvě vystavila právě jaderná zbraň, „dítě“ Roberta Oppenheimera a spol. Zejména díky ní a díky tomu, že ji prezident Harry Truman odvážně a zodpovědně použil (byť velká část dnešní mladé generace bude tvrdit něco jiného; jednou tomu ale třeba porozumí) na konci války v Pacifiku proti Japonsku, v Kremlu pochopili, že Truman Doctrine nejsou „prázdná slova“, že jsou USA odhodlány „železnou oponu“ vojensky hájit, a to nejen v Evropě, ale i v Asii, jak ukázala korejská válka (1950–1953).

„Čas oboustranného strachu“, jenž začal poté, co Sověti i díky výše zmíněným špiónům (o ty, o které mohli, se skvěle postarali; například zmíněný Klaus Fuchs odešel po propuštění z vězení do komunistické NDR, kde se stal členem tamní akademie věd, ústředního výboru vládnoucí strany a ředitelem ústavu jaderného výzkumu v Rossendorfu) získali v roce 1949 jadernou zbraň rovněž, pak trval až do konce studené války z přelomu let 1989–1991, kdy se zhroutily jak komunistické satelity Moskvy (včetně toho československého), tak samotný Sovětský svaz.

Vděčnost i nevděk

Jakkoli to nemalá část společnosti neslyší ráda, nepopiratelným faktem je, bychom měli být „otcům“ jaderných zbraní vděční. Poté, co Američané v Hirošimě a Nagasaki ukázali, co umí, si totiž jaderné zbraně až dodnes netroufl nikdo použít, a navíc udržely války či konfrontace chtivé politiky v Moskvě i ve Washingtonu „na uzdě“, včetně časů těch nejvážnějších krizí (například v době karibské/kubánské raketové krize v roce 1962). Nebýt jaderných zbraní, není vyloučeno, že by ke „klasické válce“ mezi Východem a Západem ve výše zmíněném období došlo, a to v situaci, kdy Východ měl, pokud jde o konvenční zbraně, jasně navrch. Důsledky takového střetu by byly samozřejmě dalekosáhlé a katastrofální.

Jakkoli v souvislosti s vývojem atomových zbraní a dalších zbraní hromadného ničení (Oppenheimer nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou, mnoho „atomových vědců“ uvažovalo podobně) do značné míry chápu moralizování na téma „otevření Pandořiny skříňky“, nelze nevzít primárně v potaz, že tito lidé zachránili životy statisíců amerických vojáků (kteří by byli bývali padli při dobývání hlavních japonských ostrovů) a následně, díky pomyslnému „jadernému deštníku“ rozprostřenému nad západní Evropou, i životy a prosperitu obyvatel této části našeho kontinentu.

Nanejvýš smutným faktem je, že se přitom Američané od západoevropských politiků a části tamní veřejnosti místo oprávněné „nekonečné vděčnosti“ dočkali v následujících desetiletích v řadě případů nemístné, falešné a cynické kritiky, například v době vietnamské války i později). Ještě smutnější bylo, že se západoevropští státníci neodhodlali Američany dlouhodobě, opakuji, dlouhodobě a bez vymezování se vůči nim, více než formálně podpořit ani v době, kdy pro ně tato podpora byla nesmírně, životně důležitá, tj. po 11. září 2001 (s chvályhodnou výjimkou Blairovy Británie, Aznarova Španělska a Berlusconiho Itálie) v čase Bushovy „války proti mezinárodnímu terorismu“, a kdy raději hráli na své domácí „protiamerické noty“ (jako Jacques Chirac, Gerhard Schröder a další).

Shrnuto a podtrženo, jaderná zbraň Roberta Oppenheimera byla a stále je nesmírně důležitá pro celý svět, pro demokratický Západ včetně nás především. Hrozba jejího zneužití přirozeně existovala a stále existuje, ani to ale nemění nic na tom, že bychom jejímu „duchovnímu otci“ měli být i my, Evropané, za co vděční. Jeho geniální vynález byl a je ku prospěchu i nám.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.