O možném souznění s velkým Zlem.Několik poznámek k nenápadnému výročí narození Juraje Herze.

O možném souznění

s velkým Zlem

Několik poznámek

k nenápadnému výročí narození Juraje Herze

Martin Kovář, 5. září 2023

Včera, 4. září 2023, si někteří z nás připomněli jedno nenápadné výročí. V roce 1934 se totiž právě toho dne narodil jeden

z nejoriginálnějších československých, přesněji řečeno slovenských režisérů Juraj Herz (1934–2018).

Jeho slavný film „Spalovač mrtvol“, natočený podle románu Ladislava Fukse (1923–1994) z roku 1967 a uvedený do kin v březnu 1969, je, nejen po mém soudu, dost možná nejpůsobivější výpovědí o schopnosti „obyčejného člověka“ přizpůsobit se Zlu

s velkým Z, a navíc se stát jeho aktivním podporovatelem a spolu-vykonavatelem jeho činů.

V dnešní době je to text i film navýsost aktuální,

mnohem víc než v předchozích letech,

jakkoli má v zásadě obecnou platnost.

Pište na Makovar@atlas.cz

Nenápadný pan Kopfrkingl

Hlavním hrdinou Fuksova románu a Herzova filmu, jenž mu dal, při vší úctě ke geniální literární předloze, přinejmenším evropskou, ale i, v řadě ohledů, světovou proslulost, je spořádaný občan Karel Kopfrkingl, pečlivý, přičinlivý zaměstnanec pražského krematoria, „jemný, milý člověk, zapřisáhlý abstinent a nekuřák, vzorný manžel a otec dvou dětí“, posedlý myšlenkou, že „smrt je krásná a vznešená jistota lidského života“. Jeho osud a osud jeho rodiny ve třicátých letech minulého století a zejména za německé okupace, v době Protektorátu Čechy a Morava, je takřka dokonalou ukázkou toho, co všechno je „dobrý člověk“ schopen za určitých okolností spáchat „pod tíhou doby“, dokonalou ukázkou „banality každodennosti Zla“, jak říkával můj starý přítel z Filozofické fakulty UK, profesor Vladimír Nálevka.

Zní to trochu jako klišé, že nepostavíme-li se Zlu, ať je jakékoli, respektive že zůstaneme-li stát stranou, protože se nás v tu kterou chvíli zdánlivě netýká, je to, jako bychom mu napomáhali, až nakonec „dožene“ i nás. Jenže – ono to ve skutečnosti žádné klišé není. Starý dobrý, ironicky řečeno, samozřejmě, appeasement nevede nikdy k dobrým koncům a ono velké Zlo si ho vyloží vždycky stejně: že jsme slabí, zbabělí a ochotní udělat v zásadě všechno pro to, aby postihlo jen „ty druhé“, hlavně že se vyhne nám. Právě na to velké Zlo spoléhá, právě proto volí, většinou, tzv. „salámovou metodu“, právě proto postupuje krok za krokem, Step by Step, jsouc si jisto slabostí lidské povahu a svým úspěchem. Jediným, co se proti němu dá dělat, je neustupovat mu od počátku ani o krok, protože ke konfrontaci dříve či později dojde tak jako tak, jenom za podmínek výhodnějších pro něj…

„Náš“, přesněji řečeno Fuksův a Herzův pan Kopfrkingl nejenže se Zlu nepostavil. Ve své pohodlnosti, ve svém konformismu a ve své zbabělosti se mu naopak stále více přizpůsoboval a, jak už to v podobných případech bývá, dokázal si své jednání za všech okolností obhájit. Lidí jako Karel Kopfrkingl a jemu podobní byla přirozeně ve třicátých letech a za protektorátu v Čechách a na Moravě celá řada; mnozí z nich chtěli jen „v klidu přežít“, „pro svoje děti, pro svou rodinu“, „přečkat nějak tu strašnou dobu“, jak říkali, ať už sami sobě, anebo, po válce, svým přátelům a známým. Někteří z nich se přitom, „nešlo-li to jinak“, nicméně dopouštěli menších, často nenápadných, i větších svinstev, woody allenovských „zločinů a poklesků“, s nimiž pak museli žít, a proto si je různým způsobem obhajovali. „Nedalo se nic dělat“, anebo „Co já/my s tím?“ byla jejich nejčastější slova.

Jen máloco je úplně černobílé

Aby ale bylo jasno! Svým textem nechci v žádném případě říct, že u nás na sklonku třicátých let, za obecně odpudivé druhé republiky a za již zmíněného protektorátu žila většina „pánů Kopfrkinglů“ a jim podobných, to vůbec ne. Skutečných „Karlů K.“ byla jen menšina, dokonce malá menšina. Většina lidí žila, jak mohla, snažila se osudovým dilematům, křižovatkám a rozhodnutím za každou cenu vyhnout a mnohým se to i podařilo. Na druhé straně jsou pak dějiny protektorátu plné „neuvěřitelných“ příběhů obrovské statečnosti a odvahy, sebeobětování za druhé, ba dokonce i za zardoušenou republiku, postavenou na Masarykových „ideálech humanitních“, a za naději na její poválečné vzkříšení. Nic zkrátka nikdy není, až na vzácné výjimky, úplně černobílé, vždycky je to, řečeno s Karlem Durmanem z doslovu z jeho „Popelů ještě žhavých“, alespoň trochu zašmouhané, našedivělé a složitější, než se zdá.

Dějiny Protektorátu Čechy a Morava, včetně jeho „pánů Kopfrkinglů“, navíc nejsou v Evropě žádnou výjimkou. Prakticky v každé Němci, Italy či jejich spojenci okupované zemi se takových lidí našla řada, ochotných, vědomých i nevědomých pomahačů katanů vlastního národa – v okupované Francii i v jihozápadní části země, v tzv. vichystickém režimu, v zemích pozdějšího Beneluxu a ve Skandinávii; dokonce i Velká Británie měla svého sira Oswalda Mosleyho, šéfa Britské unie fašistů, připraveného chopit se v případě úspěchu ve volbách, anebo německé invaze moci a kolaborovat s velkým Zlem… K „vykoupení“ svého druhu, s nadsázkou řečeno, jakým byla likvidace zastupujícího říšského protektora, generála SS a jednoho z největších nacistických monster Reinharda Heydricha navíc v těchto zemí na rozdíl od Čech nikdy nedošlo, takže si v tomto směru věru nemusíme „sypat popel na hlavu“ víc než jinde, naopak.

Nenápadní Kopfrkinglové mezi námi

Proč o daném tématu píšu právě dnes? Je tomu tak nejen pro včerejší nenápadné herzovské výročí, ale hlavně pro jeho již zmíněnou aktuálnost. Na počátku dvacátých let 21. století žijeme v době, jež není zdaleka tak vypjatá jako v časech protektorátu, žádná heydrichiáda se, zaplať bůh, nekoná. Nemilosrdně rozdělená společnost, dlouhá covidová pandemie, její důsledky a s nimi související hospodářská krize, nemluvě o válce nedaleko od našich hranic ale vystavily českou společnost tlakům, na něž nebyla dlouho zvyklá, pokud vůbec, a jež si dokonce ve své většině dokázala jen stěží představit.

Vezmu-li v potaz, jak se naštěstí jenom menší část společnosti (ale i tak!) chová a jedná v době, kdy je nepřítel (který jasně řekl, že pokládá rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století a že by se měl evropský a světový pořádek vrátit před rok 1997, kdy jsme ještě nebyli členy NATO ani EU, a který naši zemi zařadil na seznam svých protivníků) ještě (a doufejme že navěky) za branami“ či „před branami“, nemohu se ubránit myšlenkám na to, jak by chovala, kdy se mu tyto brány podařilo prolomit.

Mám zkrátka na mysli nejen ty, kteří některým členům vlády, parlamentu či lidem z médií vyhrožují pověšením atd., ale i, či spíše zejména ty, kteří mlčí a vskrytu duše s těmito názory sympatizují a tiše si pobrukují do taktu. Vždy, když jsem něčeho takového ve virtuálním (častěji) nebo reálném svědě (zatím vzácněji) svědkem, ztuhne mi tak trochu krev v žilách a říkám si, kolik „pánů Kopfrkinglů“ tu s námi klidně, tiše a nenápadně žije, o čem se u nich vede večer doma debata za zavřenými okny a dveřmi, a co by se, jak jsem řekl, dělo, kdyby…

No nic,

snad „jejich čas“ nikdy nepřijde, na rozdíl od abstinenta, nekuřáka a dobrého manžela a otce K. K., geniálně zahraného Rudolfem Hrušínským ve snímku režiséra, výročí jehož narození si včera někteří z nás připomněli.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.