O jedné (polo)zapomenuté písničce a o starších i moderních dějinách „synů Andalusie“

Evropské peřeje 93

O jedné (polo)zapomenuté písničce a o starších
i moderních dějinách „synů Andalusie“

Martin Kovář

Začnu netradičně. Shodou úplných náhod jsem si před pár týdny vzpomněl v souvislosti, která není vůbec podstatná, na oblíbenou písničku mojí dnes pětaosmdesátileté maminky s názvem „Plují lodi do Triany“, jež začíná smutným povzdechnutím: „Plují lodi do Triany, plují lodi do Málagy, plují lodi na vše strany a neveze mě žádná z nich…“ Písničku si pamatuji již od raného dětství, kdy jsem neměl nejmenší tušení, kde se Triana a Málaga nacházejí, a kdy jsem v maminčině hlase, když si písničku zpívala, vnímal zvláštní smutek, plynoucí, jak jsem pochopil později, z toho, že se na tato místa ze svého československého „života za ostnatým drátem“ nejspíš nikdy v životě nepodívá…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 15. dubna 2025

„Plují lodi do Triany“ Jana Franka Fischera

Až jako mnohem starší, vlastně už skoro dospělý, během vysokoškolských studií v Praze v osmdesátých letech minulého století, jsem zjistil, že autorem písničky, jejíž polozapomenutý sentimentální nápěv se mi čas od času vracel do hlavy, je lounský rodák Jan Frank Fischer (1921–2006), plodný hudební skladatel a překladatel. Navzdory tomu, že nemohl dostudovat vysokou školu ani za druhé světové války, v časech Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), ani po tzv. „Vítězném únoru“, tj. po komunistickém převratu v roce 1948 (1948–1989), překládal se svou první ženou Olgou ze španělštiny a snažil se být v uměleckém světě činný, co to jen šlo.

Písnička „Plují lodi do Triany“ pochází z inscenace divadelní hry Miguela de Cervantese y Saavedry (1547–1616) s názvem „Lišák Pedro“ (1615), přeloženou roku 1953. Jde o veršovanou komedii „o prolhaném taškáři, potrestaném lakomství a urozeném původu…“, jak stojí dodnes v programech, pokud se někde hraje. V roce 1955 hru pro Československý rozhlas režíroval Alfréd Radok (1914–1976), mimo jiné zakladatel Laterny magiky, a vystoupily v ní hvězdy jako Josef Bek, Eduard Kohout či Marie Vášová. Písnička „Plují lodi do Triany“, jež se v ní zpívá, se stala od padesátých let v Čechách šlágrem, oblíbená byla zejména v interpretaci Jiřiny Petrovické (kterou má dodnes ráda moje maminka) a, později, třeba i Marty Kubišové.

Jako kluk jsem samozřejmě nevěděl, že Triana je čtvrť v hlavním andaluském městě Seville a také přístav na řece Guadalquivir, která je pátou nejdelší řekou na Pyrenejském poloostrově a druhou nejdelší ve Španělsku, a navíc je jediná splavná ze Sevilly do Cádizského zálivu (jen čistě na okraj, v římských časech byla splavná až do/z Cordóby). Málagu na pobřeží Středozemního moře jsem si v atlase na rozdíl od Triany našel a vždycky jsem se tam chtěl, nejen kvůli „maminčině“ písničce, podívat. Poprvé se mi to splnilo před pětadvaceti lety, kdy na mě tento velký přístav mediteránního světa udělal velký dojem, a naposledy o minulém víkendu, kdy jsem byl v jižním Španělsku hostem svého kamaráda Tomáše.

Málaga, španělská „brána do Středomoří“

Málaga je dnes druhé (po Seville) největší město v Andalusii, žije zde bezmála šest set tisíc lidí, tedy o třetinu více než Brně (jen pro srovnání) a je neobyčejně půvabná. Slavný malíř Pablo Picasso (1881–1973), v jehož rodném domě je dnes malé muzeum, i herecká star Antonio Banderas (*1960) si zkrátka místo svého narození „vybrali“ po čertech dobře. Málaga je přístav s fénickými a poté římskými kořeny, poznamenaný vládou vizigótských „barbarů“, živá součást historie umajjovského (córdobského) chalífátu a, později, granadského emirátu. Zatímco v 15. století již kastilští, aragonští a katalánští křesťanští conquistadoři většinu země od Maurů osvobodili, Málaga zůstala pod jejich nadvládou až do roku 1487, což bylo pouhých pět let předtím, než padla jejich poslední andaluská bašta Granada, o níž bude řeč za okamžik.

Pohnutou historii psala Málaga i během španělské občanské války (1936–1939). Zůstala totiž poměrně dlouho v držení republikánské vlády a teprve po bitvě o Málagu z roku 1937 ji do svých rukou převzali frankisté, o čemž psal mimo jiné maďarsko-britský židovský spisovatel a novinář Arthur Koestler (1905–1983), známý především svým geniálním románem o stalinismu s názvem „Tma o polednách“. Po vojenské porážce druhé španělské republiky a po frankistických čistkách se Málaga stala jedním z andaluských měst, ve kterých frankisté vládli pevnou rukou.

Současně, aniž by se to navzájem vyučovalo, se Málaga stala jedním z prvních míst, kde se od konce padesátých, a hlavně od šedesátých let 20. století začal rozvíjet, stejně jako na celém jihošpanělském pobřeží Costa del Sol, turistický ruch, jenž se stal – současně – jedním z liberalizačních prvků frankistického Španělska a z něhož žijí Málaga a její okolí z nemalé části dodnes. Pokud se do Málagy vypravíte, nenechte si kromě samotného rušného přístavu (který se, jenom na okraj, v řadě ohledů podobá přístavu v italské Neapoli) ujít tamní katedrální baziliku Vtělení svaté církve (Catedral de la Encarnación), ohromující botanickou zahradu (Jardín Botánico - Histórico La Concepción) nebo býčí arénu La Malagueta, která je jednou z největších ve Španělsku a která je impresivní i přesto, že býčí zápasy mají v Sánchezově zemi takříkajíc téměř „odzvoněno“. Zapomenout byste neměli ani na fascinující muzeum starých automobilů a módy, kteréžto spojení je úchvatným unikátem, navíc kousíček od centra města.

Granada, nejen poslední maurská „pevnost“ v Andalusii

Granada je místo posledního maurského vzdoru, jenž trval až do ledna 1492, tedy do téhož roku, v němž došlo k „plavbě Kryštofa Kolumba k nesmrtelnosti“, tj. k „objevení Ameriky“. Španělé i cizinci Granadu znají jako Granadské království nebo Granadský emirát (případně jako Granadský sultanát), což byl poslední muslimský stát v Andalusii (1238–1492). Dobytí Granady křesťanskými vojsky za vlády „katolických Veličenstev“ Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského bylo jedním ze zásadních impulsů, jež vedly k vytvoření Španělského království a jeho říše (včetně latinskoamerických držav), nad níž v 16. století „nezapadalo Slunce“…

V 16. až 18. století získávala Granada zřetelně katolický charakter, město jako takové však, mimo jiné proto, že nešlo o prosperující přístav, jako tomu bylo a je v případě nedaleké Málagy, ekonomicky i co se počtu obyvatel týče, poměrně stagnovalo, což trvalo až do 20. století. Dnes žije v Granadě, jejímž symbolem je granátové jablko, které najdeme, společně s „katolickými Veličenstvy“ i na vlajce města, přibližně čtvrt miliónu lidí. Z granadských památek je doslova legendární Alhambra, palácový komplex z dynastie Nasrovců (Násirovců), právem pokládaný za jeden z největších „architektonických divů Evropy“. Unikátní je rovněž monumentální Metropolitní katedrála-bazilika Vtělení (Basílica Catedral Metropolitana de la Encarnación), postavená, podobně jako často i jinde ve Španělsku, primárně v Andalusii, na místě bývalé mešity (stavba trvala 181 let prakticky od počátku 16. století, oficiálně od roku 1518). V těsném sousedství katedrály stojí Královská kaple v Granadě (Capilla Real de Granada), v níž odpočívají již nejednou zmíněná „katolická Veličenstva“ Isabela I. a Ferdinand II. Za vidění stojí též granadský kartuziánský klášter z počátku 16, století a turisticky (architektonicky) vděčné čtvrti Albaicín a Sacromonte na kopci Valparaiso, jenž je jedním z mnoha, které Granadu obklopují a dodávají jí vpravdě unikátní ráz.

Granada má dnes i mešitu, jež byla otevřena v roce 2003 ve čtvrti Albaicín. Jde o výsledek dlouhodobého projektu, jehož iniciátoři a finančníci usilují o „návrat muslimů a islámu do Španělska“, který má kořeny v osmdesátých letech minulého století. Stavba byla financována primárně ze Spojených arabských emirátů, z Maroka a z Malajsie. Jakkoli muslimská komunita v Granadě prozatím není příliš početná, byla výstavba tamní mešity projektem, který je pro dnešní nejen jižní a západní Evropu příznačný a pro Sánchezovu progresivistickou a proimigrační vládu zvlášť. Jak se bude situace v tomto ohledu vyvíjet dál, teprve uvidíme, budoucnost někdejší poslední „maurské bašty“, Španělska a (přinejmenším) západní Evropy je ale nejen podle mě přinejmenším otevřená…

Post scriptum aneb ještě jedna „středomořská“ písnička

Když už jsem dnes začal známou písničkou, nemohu na závěr nepřipomenout ještě jednu, která se sice vůbec netýká Španělska, ale která hrála v mém životě také jistou roli. Jde o prvorepublikový šlágr „Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem“, jejímž autorem je, pod názvem „Daleko me moj Split“, chorvatský hudební skladatel spisovatel a malíř Ivo Tijardović (1895–1976), mimo jiné starosta rodného Splitu v časech druhé světové války. V Čechách je písnička známá díky bratrům Františkovi a Janovi Valentinimu, šéfům firmy Ultraphon (původně Ravitas), kterým se zalíbila a kteří přesvědčili kabaretiéra a zpěváka Jiřího Voldána (1901–1985), aby k ní napsal český text. Písnička, kterou nejosobitěji nazpíval tenorista Národního divadla Oldřich Kovář (1907–1967), si rychle našla své posluchače a stala se hitem. Dneska už si ji sice pustí jen ti, kteří Split skutečně milují a kteří tam každoročně jezdí, což jsem i já, anebo ti, pro něž je nostalgickou vzpomínkou na dávno zašlé časy mládí. Více si o ní ale v Evropských peřejích povíme až někdy jindy.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.