O Československu, o národních státech a o EU. Několik poznámek k 106. výročí vzniku republiky

Evropské peřeje 70

O Československu, o národních státech a o EU

Několik poznámek ke 106. výročí vzniku republiky

Martin Kovář

U příležitosti 106. výročí vzniku Československa se u nás nenápadně, tak jako každý rok, otevřela diskuse o smyslu a významu národních států (nejen) v dnešní Evropě. Nejpregnantněji víru v jejich smysluplnost formuloval již tradičně druhý český prezident Václav Klaus včera u Obecního domu v Praze. Řada lidí s jeho názorem souhlasila, jiní se vůči němu více či méně vymezovali, jak už to bývá. Téma národních států nicméně „je na stole“, a to tím spíš, že v rámci evropského integračního projektu sílí tendence k ustavení evropské federace, v níž by se národní státy, v očích některý eurofederalistů „dávno překonané relikty minulosti“, tak říkajíc „rozplynuly“ ve „skutečně jednotné unii“ a ku prospěchu nové evropské identity. Říkám to, vzhledem k omezenému prostoru, trochu zjednodušeně, ale v zásadě správně.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 29. října 2024

Národní státy a jejich cena

Evropa, moderní Evropa, byla a je na národních státech postavena. Zejména v zemích, ve kterých lidé museli o svoji státnost bojovat, někdy i velmi dlouho, jako jsou Československo nebo Polsko, abych pro začátek zůstal ve střední Evropě, se k jejich existenci téměř vášnivě upínali a byli za ně odhodláni bojovat a položit za ně i to nejcennější – své životy. Příběhy českých legionářů z konce první světové války, mužů, nastoupených v pohraničních pevnostech, například v Dobrošově, kousíček od Náchoda, kde jsem o tom včera vyprávěl svému desetiletému synovi a jeho kamarádovi, na podzim 1938, a poté se zaťatými pěstmi a se stěží skrývaným pláčem opouštějících tyto pevnosti, protože se vláda v čele s prezidentem Benešem rozhodla odevzdat je nacistickému Německu bez boje, odbojářů z časů protektorátu a nenápadných hrdinů a hrdinek, kteří, respektive které ukrývali/y parašutisty a starali/y se o ně, i když za to mohli/y zaplatit a mnozí také zaplatili/y vlastním životem i životem svých blízkých, a tak bych mohl pokračovat dál a dál – to jsou veliké příběhy lásky k vlastnímu státu, k vlastní, po staletích nabyté suverenitě, k vlastnímu národu.

Tahle historie, a nejen ona, má svoji cenu, velikou cenu, stejně jako individuální příběhy z moderních českých dějin, tj. z časů po roce 1989, a proto bychom jí neměli zbavovat jenom proto, že eurofederalisté chtějí národní státy odepsat jako něco, co patří do minulosti. Vlastenectví či patriotismus nejsou sprostá slova, mimo jiné proto, že neznamenají ani náhodou totéž co nacionalismus nebo šovinismus, do nichž přílišné, opakuji, přílišné, maligní upínání se k národnímu státu a národu a jejich vyzdvihování na úkor jiných nejednou v dějinách zdegenerovalo, jako třeba v nacistickém Německu či ve fašistické Itálii v meziválečných letech a za druhé světové války.

Vlastenectví a patriotismus ostatně zdaleka nejsou charakteristické pouze pro „malé státy“ (ano, já vím, že Česká republika ani Polsko nejsou v dnešní EU „malé státy“, ale nejsou to ani velké státy, natož velmoci), které jsem zmiňoval výše. Britové, Francouzi a Italové, o Američanech nemluvě, jsou rovněž velcí patrioti, lidé mimořádně hákliví na jakékoli znevažování jejich národní a státní identity, stejně jako většina jejich politických zástupců, dokonce i těch, kteří patří ke stoupencům evropské federace.

„Evropa vlastí“: de Gaulle a Thatcherová

Za mě myšlenku „jednotné Evropy“, vizi či strategii, jak by mohla vypadat, zřejmě nejlépe formuloval zakladatel páté Francouzské republiky generál Charles de Gaulle (1890–1970; prezidentem v letech 1959–1969). Jeho představa „Evropy vlastí“, úzce kooperujících národních států, nedotknutelných ve své jedinečnosti a unikátnosti, ať už jde o specifika jejich vývoje i národnostní charakteristiky, byla podle mého názoru životaschopná, stejně jako představa britské premiérky Margaret Thatcherové v osmdesátých letech minulého století. Její slova ze známého projevu v Bruggách ze září 1988 o tom, že „Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou“ a že „by bylo pošetilé snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti“, nemluvě o jejím tvrzení, že „jsme nezatlačili úspěšně zpět roli státu v Británii jen proto, abychom přihlíželi tomu, jak je znovu nastolována na evropské úrovni…“, však byla zčásti nepochopena a zčásti přímo nenávistně odmítnuta; pád premiérky, který následoval o dva roky později, byl v Bruselu naopak nadšeně přivítán jako „odvalení překážky, která stála v cestě pokroku“.

Odmítnutí federalizace Evropy bylo zkrátka „proviněním“, jež se v Bruselu, v Paříži a v Bonnu neodpouštělo a v jistých kruzích se neodpouští dodnes. Stoupenci zachování národních států jsou nezřídka obviňováni nejen ze staromilství, ze zpátečnictví, z nepochopení současného vývoje, z žití v minulosti, ale i z výše zmíněného nacionalismu a in extremis i z fašismu. Mimochodem a v této souvislosti a v tomto textu jen na okraj: obviněním z fašismu byl v poslední době vystaven pomalu kde kdo, tzv. „krajní pravicí“ ve Francii (strana Marine Le Penové a Jordana Bardelly) počínaje, přes současnou izraelskou vládu a kandidátem na amerického prezidenta Donaldem Trumpem konče, přičemž většina těch, kteří – snad i v dobré mysli – tato obvinění vznesli a vznášejí, vůbec nevědí, co přesně termín fašismus znamená. Vzhledem k miliónům obětí fašistických režimů na celém světě jsou jejich výroky nejen smutné, ale i – v řadě případů – pobuřující a skandální.

Aby mi nebylo špatně rozuměno,

rád bych zdůraznil, že volání části politiků po eurofederalizaci Evropy, přesněji řečeno zemí Evropské unie, rozumím. Dobře mu rozumím. Bez skutečně jednotné legislativy, zahraniční a obranné politiky atd. EU totiž opravdu nebude moci v již blízké budoucnosti reagovat na dynamický, překotný vývoj ve světě. Nedokáže-li zaujmout jednotný a jasný postoj k jakékoli mezinárodněpolitické krizi či situaci, nebude-li tzv. „akční“ (bez ironie), bude k smíchu, což už stejně pomalu je, pokud jde o její obranyschopnost, rychlost při zavádění inovací, podporu svobodného podnikání atd. Stále se tu ale ještě moc dobře žije a stále ještě do jisté míry funguje robustní sociální stát – jeho kolaps je ovšem, nejen v souvislosti s katastrofálním demografickým vývojem, pouze otázkou času. A potom začne mela, i pokud jde o tolik velebenou evropskou životní úroveň…

Podvolení?

Pokud jsem před okamžikem napsal, že motivům, které stojí za tlakem na eurofederalizaci Eropské unie, racionálně rozumím, že je chápu, nemohu současně nenapsat, že budou-li v čele velkých evropských zemí stát lidé jako současný španělský premiér Pedro Sánchez, a někdo takový tu bude vždycky, je nejen pro mě eurofederalizace EU včetně ztráty práva veta ze strany národních států v klíčových rozhodováních EU nepřijatelná. Rezignovat na právo veta ze strany národních států by totiž znamenalo jasné houellebecqovské „podvolení“ v obecném slova smyslu, nemyslím teď konkrétně podřízení se muslimům, se vším všudy. A to je stejně špatná zpráva a stejně špatná budoucnost jako výše zmíněná neakčnost EU.

Kam se bude další vývoj v Evropě ubírat, si netroufám odhadnout. Faktem je, že Evropská komise „signál“, kterým byly volby do Evropského parlamentu, v zásadě ignorovala a jede dál postaru: Green Deal bez faktické změny směrem k jeho racionalizaci, tlak na eurofederalizaci dále sílí a tak dále a tak dále. Národní státy, respektive jejich vlády, to ale vidí jinak – pomalá (anebo už rychlá) smrt Schengenu, jenž je jednou z „vlajkových lodí“ EU, je v řadě případů odpovědí na představy Pedra Sáncheze a dalších progresivistů v Bruselu a ve Štrasburku o tom, že Evropu spasí fakticky vzato neomezená migrace z (nejen severní) Afriky. A věřte mi: jakmile zemře Schengen, jako že je to, bohužel, na „nejlepší cestě“, bude to začátek konce EU, jak ji známe.

Mně osobně je to líto, neboť jsem projekt evropské integrace vždy podporoval, hlasoval jsem pro vstup naší země do EU a ani dnes bych, nejsa blázen a maje snad přinejmenším elementární představu o ekonomických souvislostech našeho členství v ní, nehlasoval pro vystoupení z ní. Obávám se ale, že to nebude třeba. Že naše (ano, naše!) Evropská unie umře sama, mimo jiné proto, že její koryfejové předčasně pohřbívají národní státy, aniž by dokázali nabídnout racionální a smysluplnou alternativu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.