Nová „bitva o Británii“

začala

Premiér Sunak, dnes již bývalá ministryně vnitra Bravermanová a šéf opozice Starmer jsou protagonisty zápasu o budoucnost země

Na podzim příštího roku, nejpozději v lednu 2025, se ve Velké Británii musí konat volby do dolní komory parlamentu, jež je klíčovým politickým orgánem země. Právě Dolní sněmovna (The House of Commons) generuje vládní většinu, tj. kabinet a vládu, což na Ostrovech není totéž, právě v ní se odehrávají klíčové bitvy mezi vládou a opozicí. Dramatickou výměnou ministrů, již včera provedl premiér Rishi Sunak, fakticky začala, bez nadsázky, „válka“ o budoucnost země, která vyvrcholí zmíněnými parlamentními volbami.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 14. listopadu 2023

Prolog: Labouristé v čele všech průzkumů

Konzervativní strana, jež je v Británii u moci od roku 2010, kdy David Cameron porazil ve volbách šéfa New Labour a tehdejšího ministerského předsedu Gordona Browna, si ve voličských průzkumech nevede dobře. Co, nevede dobře! Ve skutečnosti si vede přímo zoufale, neboť na opoziční labouristy ztrácí dlouhodobě plus minus dvacet procentních bodů. Kromě únavy z dlouhodobého vládnutí toryů jsou příčinami chaos, který během covidové pandemie „ordinoval“ zemi kabinet Borise Johnsona, nevydařené, překotné změny v Downing Street číslo 10, obavy lidí z budoucnosti (včetně cen energií atd.) a, v neposlední řadě, neschopnost premiéra Sunaka přesvědčit Brity, že je správným lídrem do mizerných časů. Nevýrazný šéf opoziční Labouristické strany Keir Starmer tak v podstatě nemusí dělat vůbec nic (podle řady jeho kritiků je nejlepší, právě když nedělá vůbec nic) a preference labouristů jsou přímo rekordní.

Mezihra: Londýn plný sympatizantů s Palestinou

Obrázky, které jsme v posledních týdnech a dnech mohli vidět z britských, zejména londýnských ulic, byly všechno jenom ne povzbudivé. Desetitisíce a ve finále statisíce převážně, avšak nikoli výhradně, muslimů, valící se londýnskými ulicemi a provolávající, v lepším případě, slogan o Palestině „od řeky k moři“, v horším případě proti-izraelská hesla včetně velmi agresivních, anti-semitských, útoky na občany, netající se odlišným názorem, a podobně – to všechno vedlo řadu komentátorů, nejen na sociálních sítích, k výrokům typu „ztratili jsme Británii“ či „tato země je ztracena“. Možná tomu tak (ještě) není, možná jsme zbytečně pesimističtí, k žádnému velkému násilí ostatně nedošlo, skutečnost nicméně k optimismu příliš nevybízí.

Vyhazov ministryně, která pomýšlí vysoko

Premiér Rishi Sunak se v těchto těžkých dnech rozhodl pro rázné změny ve vládě, Konkrétně pro odvolání ministryně vnitra Suelly Bravermanové poté, co obvinila metropolitní policii, již řídí londýnský muslimský starosta Sadiq Khan, z laxnosti a z pro-palestinských sympatií a poté k tomu napsala ostrý článek pro The Times. Skutečnost, že Bravermanová nekonzultovala svůj záměr s Downing Street číslo 10, dala Sunakovi záminku k jejímu odvolání. Rychlost, s jakou tak učinil, aniž dal jen zčásti najevo, že vyjádření ministryně bylo sice ostré, ale že mělo svůj důvod a že třeba se na věc pečlivě podívat (nemalá část britské společnosti by něco takového jistě kvitovala s povděkem), pro což by zcela jistě našel vhodnou formulaci, vyvolala dojem, že ministryni primárně ztrestal z ješitnosti, za názor, který mu nekonvenuje, a také proto, že se jedná o jeho dlouhodobou nebezpečnou vnitrostranickou konkurentku.

Problém spočívá v tom, že Bravermanová měla, jak se alespoň zdá, přinejmenším zčásti, pravdu, anebo jí byla velmi blízko. Desítky, stovky záběrů z Londýna její slova potvrzují. Pasivita hraničící s neochotou zasáhnout byla ze strany metropolitních policistů zjevná z jejich každého gesta. Všichni přitom víme, že policie je zvyklá poslouchat a chová až na vzácné výjimky tak, jak je jí nařízeno. Proto není divu, že se již zmíněný londýnský starosta cítil výrokem ministryně dotčen, stejně jako šéf skotské vlády Skotské národní strany Humza Haroon Yousaf, pocházející z rodiny přistěhovalců z Pákistánu, který se k jeho kritice ministryně vnitra ihned přidal. Pro oba pány je, myslím, třebaže by to nejspíš veřejně popřeli, muslimská identita důležitější než ta britská, a v jejich přístupu k politice je to znát. Zejména Sadiq Khan je na muslimských hlasech v Londýně bytostně závislý a nemůže si dovolit ztratit je. Z toho také logicky vyplývá jeho postoj k pro-palestinským a proti-izraelským demonstracím. Koho hlasy potřebuješ, toho píseň…, však víte.

Návrat premiéra, který selhal

A teď už k další kapitole dramatu. Když David Cameron, který vedl Konzervativní stranu v letech 2005–2016 a vládu v letech 2010–2016, opouštěl na jaře 2016 po prohraném referendu o setrvání Spojeného království v Evropské unii potupně úřad premiéra, nikoho by ani v náznaku nenapadlo, že se do nejvyšších pater britské politiky ještě kdy vrátí. Důvodem byl jednak neúspěšný konec jeho vlády, žádný odchod se slávou, naopak, jednak to, že podobné návraty nejsou na Ostrovech a nejen tam, ale ani v dalších zemích zvykem (u amerických a francouzských prezidentů nebo německých kancléřů nepřipadá po odchodu z nejvyšší funkce něco podobného úvahu). V Británii se naposledy, nemýlím-li se, něco takového stalo za první světové války a krátce po ní, kdy v koaliční vládě Davida Lloyda George zasedal v letech 1916–1919 bývalý ministerský předseda z let 2002–2005 Arthur James Balfour.

Tehdy ale byla země ve velké válce, vládnoucí Liberální strana byla po vnitrostranickém převratu rozpolcená vedví a po zformování koaliční vlády v roce 1916 do ní vstoupila řada významných konzervativců včetně Balfoura, který měl navíc ve straně jako její dlouholetý šéf (1902–1911) značný respekt. O Cameronovi to říct nejde; jeho pád po brexitovém fiasku z jara 2016 byl rychlý a téměř nedůstojný, nemluvě o tom, že se od tohoto okamžiku prakticky stranil politiky a věnoval se výhradně soukromým aktivitám. Co k „povolání Camerona do služby“ Rishiho Sunaka vedlo, zatím přesně nevíme (že by to byly úvahy, byť zatím čistě akademické, o návratu ostrovního státu do Evropské unie, čehož je Cameron jasným stoupencem?), jako dobrý nápad to ale v žádném případě nevypadá; reakce veřejnosti to podle mě ukáže zcela jasně. Camerona navíc upřímně nesnáší jak toryovská pravice (protože stranu zavedl příliš doleva a nechal ji „zezelenat“), tak toryovská levice (v jejíchž očích byl hlavním viníkem brexitu).

Nová „bitva o Británii“

Co bude dál, nevíme. Premiér Sunak si touto ministerskou „rošádou“ po mém soudu nepomohl a porážka konzervativců v parlamentních volbách v příštím roce (anebo v lednu 2025) je zase o krok blíž. Zda se, po předpokládaném volebním debaklu, stane Sunakovou nástupkyní v čele toryů a opoziční vlády ambiciózní Suella Bravermanová, je těžké říct. Svým způsobem chtěným (alespoň podle mě) vyhazovem z vlády si zajistila, že nebude spojena s její porážkou ve volbách, a pokud bude Sunakovu vládu razantně kritizovat za pasivitu při střetech s těmi, kteří zjevně nadřazují svoji víru britské národní identitě a státní příslušnosti, může jí to přinést při volbě šéfa/šéfky strany cenné body. Další rezignace z kabinetu prý nejsou vyloučeny, (pro)zatím na ně ale nedošlo.

Bravermanové může pomoci i to, že vnitrostranická opozice proti Sunakovi je poměrně silná. Kromě bývalých premiérů Borise Johnson a Liz Trussové k ní patří třeba i bývalá ministryně pro digitální technologie, kulturu, média a sport Nadine Vanessa Dorriesová, která po četných sporech se Sunakem rezignovala v září loňského roku a které má brzy vyjít kniha s názvem „Spiknutí: Politická vražda Borise Johnsona“ (The Plot: The Political Assassination of Boris Johnson), o jejíž výbušnosti se už vedou v kuloárech vášnivé debaty. Potvrdí-li se jen část toho, co kniha o vnitřních poměrech v Konzervativní straně údajně obsahuje, bude to pro torye těžká rána a pro premiéra Sunaka zvlášť. To ale teprve uvidíme, jakmile bude kniha venku, budu Vám o ní referovat.

Konzervativní strana je v každém případě silně rozpolcená. Řada stranických pravičáků včetně těch, které poněkud iritoval Johnsonův chaotický styl řízení strany i vlády, a proto nakonec zvedli ruku pro jeho odchod, totiž chápe, že právě jeho odchodem z Downing Street číslo 10 začala skutečná „bitva o Británii“ z titulku článku. Ta se přitom neodehrává jen v politickém zákulisí (johnsonovská pravice versus lidé kolem premiéra Sunaka), ale i jak jsem už řekl, velmi viditelně v ulicích britských měst s Londýnem v čele. Vidět palestinské vlajky a vlajky islámského státu, nemluvě o dalších symbolech islámského terorismu (nezřídka ve spojení se symboly komunistickými a obecně radikálně levicovými) na sochách britských národních hrdinů a na místech, jež jsou bytostně spojena s britskými dějinami a britskou národní identitou, je více než varovné; je to zároveň frustrující, deprimující a co se dalšího vývoje společnosti nebezpečné.

Co bude dál?

Chopí-li se tohoto tématu Suella Bravermanová, anebo někdo jiný z toryovské strany, bude mít, myslím, zajištěnou velikou (nejen) stranickou podporu. Při své kritice migrační politiky vlády ale bude muset být ale velice opatrný/opatrná, aby se vyhnul/a obviněním z rasismu či dokonce z fašismu („nálepka“, kterou agresivní levice i mainstreamová média tak rády „rozdávají“) a aby neskočil/a jako, například, konzervativní politik Enoch Powell, jenž ve své kritice „migračních toků“ v roce 1968 naznačil, že zemi čeká, nedojde-li v tomto ohledu ke změně, temná budoucnost (projev, nazvaný Rivers of Blood Speech), za což jej toryové vyloučili ze všech funkcí i z vysoké politiky jako takové a jeho kariéra (de facto, třebaže zůstal ještě dlouhá léta poslancem) skončila.

Výsledek hned několika střetů (toryové versus labouristé, Sunak versus Johnsonovi věrní ve straně), jež v Británii vstupují do nové fáze, dnes nelze předpovědět. Bude to ale bitva ostrá jako břitva, na to můžete vzít jed; (pů)jde v ní totiž bez nadsázky o všechno. Pro všechny.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.