Nenápadný půvab (parlamentní) monarchie

Evropské peřeje 31

Nenápadný půvab
(parlamentní) monarchie

Anglie si připomíná 375. výročí popravy krále Karla I. Stuarta i svoji zkušenost s republikou

Martin Kovář

Právě dnes je to rovných 375 let ode dne, kdy byl v Londýně, ve Whitehallu, za přihlížení velkého davu popraven anglický a skotský král Karel I. (VII.) Stuart. Šlo o vyvrcholení složitého dlouhodobého vývoje a zejména posledního desetiletí, kdy odpor „parlamentních tříd“ (Parliamentary Classes), jak Angličané říkali svým zástupcům v Dolní sněmovně, vůči údajným pokusům Koruny dosáhnout absolutistické vlády, přerostl v revoluci a v „občanskou válku“ (Civil War), na jejímž konci čekalo krále Karla výše zmíněné popraviště. Jak tato událost, tak následující jedenáctiletá zkušenost s republikánským zřízením a s vojenskou vládou byly pro ostrovní stát vskutku fatální a v jistém smyslu jej poznamenaly dodnes.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 30. ledna 2024

Karel I. Stuart, z Boží vůle král

Začátek našeho dnešního příběhu spadá, nechci-li se vracet až do prenatálních časů „velké rebelie“, jak anglickou revoluci označil Edward Hyde, lord Clarendon, jenž byl na počátku šedesátých let 17. století prvním ministrem syna popraveného Karla I., krále Karla II. Stuarta (na trůnu v letech 1660–1685), do roku 1625, kdy zemřel skotský a také první anglický stuartovský král Jakub VI., respektive I. (na trůnu od 1603, tj. od smrti Alžběty I. Tudorovny). Zatímco za Jakubovy vlády, jakkoli se v mnoha ohledech lišila od panování „staré královny“, jež se na sklonku života změnila v nedotknutelnou ikonu a legendu, bylo v Anglii leccos „jinak“ než dříve, podařilo se králi prostřednictvím dvora „otevřeného pro každého“ udržet kontakt s představiteli tzv. „politického národa“ (Political Nation), tj. s aristokratickou elitou země i se členy parlamentu, stejně jako se zástupci obchodních vrstev a s vedoucími představiteli Anglikánské církve (Church of England), takže nehrozila ani jeho/jejich frustrace, ani z ní vyplývající revolta.

Jakubův syn Karel I. byl nicméně zcela jiný člověk. Na rozdíl od vášnivého, nevázaného až zemitého, a pokud jde o chování, neurvalého Jakuba byl chladným introvertem, strohým, zbožným anglikánem, jenž uzavřel svůj dvůr do pomyslné „slonovinové věže“, od roku 1629 vládl bez parlamentu (tzv. „otcovská vláda“, jak tvrdili jeho stoupenci, respektive „jedenáctiletá tyranie“, jak toto období označovali jeho odpůrci), a navíc budoval kult „vysoké anglikánské církve (High Church), v důsledku čehož se stále více odcizoval jak „svému lidu“, tak, což bylo mnohem závažnější, politickým, společenským a ekonomickým elitám země i „horoucím anglikánům“ i tzv. puritánům, kteří toužili po „skutečné reformaci“ a po tom, aby se Church of England zbavila všech reliktů nenáviděného katolicismu. Výsledkem byl dramatický růst vnitropolitického napětí, jež na počátku čtyřicátých let dospělo až k vojenskému konfliktu mezi Korunou a parlamentem.

Revoluce, „občanská válka“, poprava krále a republika

Tzv. anglická revoluce a „občanská válka“ ze čtyřicátých let byla v zásadě střetnutím o to, zda se stuartovská monarchie bude vyvíjet jako ta francouzská. tj. směrem k absolutní monarchii (Ludvíka XIII., a hlavně „krále Slunce“ Ludvíka XIV.), anebo se stane parlamentní monarchií, jak si přála opozice vůči Koruně. Opakovaná vojenská porážka roajalistických vojsk od „parlamentariánů“ v čele s lordem Thomasem Fairfaxem a poté Oliverem Cromwellem a obavy z toho, že Karel I. může pro sebe nepříznivý vývoj „jediným úspěšným úderem“ zvrátit, nakonec vedly k jeho označení za hlavního viníka války a k jeho bezprecedentní popravě 30. ledna 1649 v Londýně (viz výše).

Současně zanikla i anglická monarchie, byla zrušena Sněmovna lordů, a naopak byla vyhlášena republika, přesněji řečeno Commonwealth, jemuž sice formálně vládl parlament, ovládanými zčásti náboženskými fanatiky, zčásti zkorumpovanými politiky (tzv. Rump, česky Kusý parlament, z něhož „revolucionáři“ vyhnali všechny odpůrce). Fakticky ale zemi řídila armáda v čele s již uvedeným lordem generálem Oliverem Cromwellem, jež byla jako jediná schopná relativně racionálně spravovat stát, rozvrácený téměř desetiletým válčením a „interregnem“. Budoucnost země byla otevřená.

Protektorát a neblahá republikánská zkušenost

V roce 1653 se Commonwelath změnil v tzv. protektorát (Protectorate) v čele s lordem protektorem a lordem generálem Cromwellem, což již byla nikoli zastřená, nýbrž zcela přiznaná vojenská diktatura. Snaha dodat tomuto režimu legitimitu byla marná (Cromwell několikrát odmítl královskou korunovaci), republikánské ideály se během let totálně zdiskreditovaly a v zemi rychle rostly nespokojenost i vnitropolitické napětí. Po smrti Olivera Cromwella v září 1658 a poté, co jeho syn Richard nebyl schopen udržet moc ve svých rukou, se pak protektorát rychle hroutil a jedinou možností obnovení „řádu a pořádku“ v zemi se zdál být návrat před lety nenáviděné monarchie.

Restaurace stuartovské monarchie

Restaurace monarchie z jara 1660, tj. návrat syna popraveného Karla I., Karla II. Stuarta (na trůnu v letech 1660–1685), přinesl zemi sužované nestabilitou jistou úlevu, o politickém klidu ale nebylo možno mluvit. Karel II. by rád vládl po vzoru Ludvíka XIV., občanská válka a protektorát ale změnily Anglii tak zásadně, že návrat k předrevolučním poměrům nebyl z hlediska politického ani náboženského možný. Karel II. byl navíc rozhodnut „vládnout tak, aby se již nikdy nemusel vydat na cesty“ (tj. odejít do exilu), a proto v rozhodujících okamžicích střetu s parlamentem vždy ustoupil. Především proto spěla Anglie již za jeho vlády k tzv. parlamentní (nikoli absolutní) monarchii.

Za krátké vlády Karlova nástupce a bratra, katolíka Jakuba II. Stuarta (na trůnu v letech 1685–1688), byl tento vývoj završen. Poté, co se ho Jakub II. pokusil zvrátit, jej politické elity vyhnaly ze země a uvedly na trůn generálního místodržícího Spojených nizozemských provincií Viléma III. Oranžského a jeho ženu Marii Stuartovnu (mladší dceru Jakuba II.; tzv. Slavná revoluce – Glorious Revolution, 1688–1689). Od tohoto okamžiku byl již vývoj navzdory četným peripetiím nezvratný. Parlamentní (nikoli konstituční) monarchie proto existuje na Britských ostrovech od přelomu osmdesátých a devadesátých let 17. století dodnes a je v zásadě neotřesitelná.

Nedotknutelnost království – již nikdy republiku!

Jedním z řady důvodu pevného „ukotvení“ parlamentní monarchie v Anglii a ve Velké Británii je právě historická zkušenost s tzv. „krvavou revolucí“ ze čtyřicátých let 17. století. Šlo, respektive jde o zkušenost natolik traumatickou, že si ji nejen příslušníci politických a ekonomických elit, ale i naprostá většina národa připomínali a připomínají pokaždé, když se země ocitla/ocitá ve vnitropolitické krizi a kdy přinejmenším teoreticky hrozilo/hrozí, že by monarchie mohla být obětována na úkor zdánlivě „lepší“ formy vlády. Naštěstí pro Británii k tomu nikdy nedošlo a nejspíš ani nedojde. Poprava Karla I. Stuarta z 30. ledna 1649, již si dnes připomínáme, a následující strastiplný vývoj, tak měly na další dějiny ostrovního státu i tento, v zásadě velmi pozitivní dopad.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.