Německo v „bodě zlomu“? Jedna historická paralela, na kterou, doufám, nedojde

Evropské peřeje 92

Německo v „bodě zlomu“?

Jedna historická paralela, na kterou, doufám, nedojde

Martin Kovář

V minulém týdnu došlo ve Spolkové republice Německo k nenápadnému, ale o to většímu otřesu. Nejčtenější a nejoblíbenější deník v zemi Bild přinesl zprávu, že podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění je čele žebříčku oblíbenosti společně s křesťanskými demokraty z CDU-CSU pravděpodobného kancléře Friedricha Merze i opoziční Alternativa pro Německo (AfD), obě se 24 % hlasů. Pro AfD i pro Německo jako takové je to průlomový průzkum. AfD na tom tak dobře ještě nikdy nebyla, takže to její šéfové i řadoví členové jaksepatří oslavili a není se jim co divit. Co tato skutečnost znamená do budoucna?

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 8. dubna 2025

AfD na začátku cesty k moci?

Hlavní důvod, proč výše zmíněný průzkum dopadl tak, jak dopadl, je na první pohled zřejmý. Tzv. velká koalice CDU-CSU a sociálních demokratů (SPD) není v Německu z řady logických důvodů, podobně jako v sousedním Rakousku, nijak populární. Friedrichu Merzovi ale v současné době opravdu asi nezbývalo nic jiného než jednat právě a pouze o ní. Jak jsem před pár dny četl na některém z mnoha serverů, komentujících současnou německou politiku, kdyby zkusil sestavit vládu s AfD, nemusel by to nakonec přežít ani jako předseda CDU, tak to prostě je. Zdaleka to tedy není jen tím, že k tak zásadní změně „neměl dost odvahy“, jak píší často ti, kteří nevědí, jaké „klima“ v CDU, kde mají merkelisté stále ještě nenápadný, ale přesto jistý vliv, panuje.

Co z toho plyne do budoucna? Primárně to, že pokud Merz opravdu bude ustupovat SPD více, než si jeho voliči přáli, a pokud občas využije podpory Zelených (jako to udělal při odstranění tzv. „dluhové brzdy“), bude CDU a s ní i CSU, která se na tom bude podílet, stále méně oblíbená; o SPD bude platit totéž. Mnoha Němcům, zvlášť pokud neuvidí změnu v migrační politice, tak „nezbyde nic jiného“ (rozumíme si, jak to myslím, že ano?) než se s jistou nechutí přece jen přiklonit k AfD, stejně jako se, aniž bych mezi oběma stranami dělal rovnítko, a zdůrazňuji to, v časech Velké hospodářské krize na počátku třicátých let minulého století v zoufalství přiklonili, mnozí jen z protestu, k Hitlerově NSDAP, která ve volbách v červenci 1932 získala přes 37 % hlasů a stala se poprvé nejsilnější politickou stranou v Německu.

Tím, co jsem napsal výše, raději to znovu opakuji, aby mi snad nebylo mimoděk špatně rozuměno či aby moje slova nebyla záměrně dezinterpretována, vím o tom své, neříkám, že AfD jako celek rovná se NSDAP. Není to tak, jakkoli část členů Alternativy má pro někdejší nácky mnohem větší pochopení, než je nejen podle mého názoru slušno a zdrávo. To, co říkám, je, že v principu protestní strana, jakou Alternativa pro Německo je, může vyhrát ve všeobecných volbách „raz dva“ a že důsledky takového vítězství mohou být při splnění určitých ekonomických a společenských podmínek nanejvýš překvapující. Jak z toho, primárně, pokud jde o Friedricha Merze a jeho CDU, ven, nevím. Nevím dokonce ani to, zda je rébus, který Merz musí řešit a jehož si nemůže nebýt vědom, bez změny mentality Němců a bez změny náhledu na minulost vůbec řešitelný. O tom, že je Spolková republika Německo v pomyslném „bodě zlomu“, ale ani v nejmenším nepochybuji.

Jak snadno se může zrodit totalita

Jak snadno se může zrodit autoritativní, proto-totalitní či přímo totalitní režim, jsme (nejen) v Evropě viděli v minulém století nejednou. Když se tak stalo na počátku roku 1933 v Německu, pocítilo strašlivé důsledky této skutečnosti nejen Německo samotné, ale i celá Evropa a vlastně celý svět. Kdybyste si o tom chtěli něco přečíst, rád bych Vám doporučil ve všech ohledech vynikající knihu Rüdigera Bartha a Haukeho Friederichse „Než přišel Hitler. Poslední zima Výmarské republiky“, která před pěti lety vyšla i česky. Její text je strhující výpovědí o soumraku jedné demokracie a o zrození institucionalizovaného zla a, také, varovným příběhem o tom, že nikdy nevíme, co nás může v bližší či vzdálenější budoucnosti potkat.

Barthova a Friederichsova kniha je na jedné straně výtečná, současně ale i temná, chmurná, pesimistická a plná beznaděje. Přesvědčivě totiž ukazuje, jak se den po dni, krok za krokem, úspěšně dere k neomezené moci „velké zlo“. Autoři hned na počátku upozorňují, že půjde primárně o příběh „pěti hrobařů“ Výmarské republiky – nacistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho budoucího ministra propagandy Josepha Goebbelse, prezidenta republiky maršála Paula von Hindenburga a posledních dvou německých kancléřů před Hitlerem – Franze von Papena a generála Kurta von Schleichera. Právě každodenní jednání těchto mužů kniha nejvíce sleduje, jejich motivy, touhy a sny, jejich krize, deprese i „zázračná“ zmrtvýchvstání a vzepětí, stejně jako jejich často vzájemné nenávisti, rafinované i nízké podlosti i vzácné záchvaty velkodušnosti (u některých z nich).

Jedna z mnoha předností knihy spočívá v tom, že autoři zasadili politické dění z posledních tří měsíců existence Výmarské republiky, tj. překotné události od počátku listopadu 1932 do konce ledna 1933, do širšího společenského kontextu. Čtenáři jsou tudíž div ne očitými svědky zákulisních intrik v soukromých rezidencích vládců republiky, v pokojích luxusních hotelů, kde se scházeli hlavně prominenti NSDAP, i dramatických, polooficiálních i oficiálních jednáních na úřadu vlády či v salóncích zahraničních ambasád. Díky těmto „apolitickým exkursům“ lze knihu číst i jako historického průvodce po jedné z nejzajímavějších světových metropolí celé meziválečné éry, v níž se rodil nacionální socialismus.

Pokud jde o vysokou politiku, zejména nepoučený čtenář, na rozdíl od profesionálních historiků a seriózních zájemců o dějiny, ale nejen on, při četbě knihy žasne, „jak se to mohlo stát“, jak je možné, že politické a ekonomické elity Německa umožnily, aby se k moci dostali lidé jako Adolf Hitler, Joseph Goebbels, Hermann Göring, Ernst Röhm a jejich hnutí, SAmani a SSmani, řádící při pouličních bitkách a prahnoucí po krvi nepřátel. Tato otázka je na místě tím spíš, že NSDAP již měla na přelomu let 1932 a 1933 podle všeho vrchol své popularity, úzce související s hospodářskou krizí, za sebou a že se nacházela na „sestupné trajektorii“ svého vývoje.

Vysvětlení je jednodušší, než se na první pohled zdá. Tři měsíce na přelomu let 1932 a 1933 přesvědčivě prokázaly, že německé vládnoucí elity byly neschopné jakékoli racionální dohody, která by „dostala ze hry“ extremisty na levém i pravém konci politického spektra (tj. komunisty a nacisty), že jejich jednání určovaly především vzájemné animozity, zášti a nenávisti a že primárně myslely na sebe, na své posty a ambice, jakkoli se neustále oháněly „zájmy národa“, „státu“ či, v některých případech, „republiky“. Snad ještě tragičtější je, že i když ho von Hindenburg, Papen a Schleicher osobně znali, vůbec nepochopili, kým Adolf Hitler ve skutečnosti je a co může znamenat národní socialismus u moci. Když to po tzv. Machtübernahme z 30. ledna 1933 konečně pochopili, bylo už na zvrat pozdě.

Jaké „poučení“ by si nejen, opakuji, nejen němečtí politikové měli z knihy Rüdigera Bartha a Haukeho Friederichse vzít? Snad jen to, že v politice se nikdy nic neděje náhodou a že „činy mají své důsledky“, často i ty nezamýšlené. Aniž bych, naposledy to říkám, srovnával situaci v dnešní Spolkové republice se situací z třicátých let 20. století, připomínám, že velké politické zvraty přicházejí často rychleji, než bychom očekávali. Osobně věřím, že dnešní Německo, ani Evropa, naše Evropa, na počátku pomyslných třicátých let minulého století není. Úplně klidný ale nejsem.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.