Několik poznámek k historii a současnosti francouzské páté republiky

Evropské peřeje 26

Několik poznámek k historii a současnosti francouzské páté republiky, jejímž prvním prezidentem byl před 65 lety, 21. prosince 1958, zvolen Charles de Gaulle

První část

Martin Kovář

Francouzská pátá republika neprožívá nijak snadné časy. Její prezident a šéf strany La République en marche! (Republika v pohybu či Republika na pochodu) Emmanuel Macron, současně rovněž vůdce koalice Spolu (Ensemble), musí řešit spoustu problémů, z nichž některé – totální kolaps tradičních politických stran (republikánů a socialistů), konec vládní většiny v Národním shromáždění, složitá energetická situace, problémy s přistěhovalci i v Evropské unii atd. – podle odborníků ohrožují samotnou existenci režimu. Ještě než se budeme současné Francii věnovat, udělejme si alespoň stručný exkurz po dějinách páté republiky, jež se, de facto, zrodila před 65 lety (21. prosince 1958), kdy generál Charles de Gaulle vyhrál v prezidentských volbách, díky nimž v lednu následujícího roku 1959 stanul v čele země.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 19. prosince 2023

Charles de Gaulle a počátky páté republiky

Na začátku je třeba říci, že hluboká krize, z níž se pátá republika na konci padesátých let minulého století zrodila, měla příčiny v nesnesitelně rozdrobené a nepřehledné vnitropolitické scéně, což úzce souviselo jednak s nedostatkem skutečných osobností, „autentických“ politických lídrů, jednak se situací v Alžírsku, zámořské „druhé Francii“, kde sílil odpor tamních radikálů sdružených v Národně osvobozenecké frontě vůči francouzským kolonizátorům, i, v přímém rozporu s tím, touha tzv. kolónů nevzdat se země, kterou pokládali od třicátých let 19. za svou. Právě tamní zmatky vedly ke stále hlasitějšímu volání po tom, aby se do nejvyšší mocenské pozice v zemi vrátil generál Charles André Joseph Marie de Gaulle (1890–1970), který Francii zachránil před zkázou již jednou, během druhé světové války.

Když představitelé francouzské armády, nejen jednotek dislokovaných v severní Africe, dospěli v letech 1957 a 1958 k závěru, že tomu, aby se Alžírsko stalo další Indočínou, může zabránit jenom de Gaulle, jenž se zhnusený poměry stáhl z politiky v roce 1946, vycítil generál, přesvědčený o tom, že jeho historická role není dosud naplněna, svoji druhou příležitost. Nejprve si, v atmosféře naprosté bezradnosti a chaosu, kdy ve Francii „visela ve vzduchu“ občanská válka, získal důvěru většiny Národního shromáždění a poté drtivě vyhrál jak referendum o nové ústavě, jež dávala hlavě rodící se „páté republiky“ takřka diktátorské pravomoci, tak listopadové volby do parlamentu a navrch i prezidentské volby, od nichž 21. prosince uplyne rovných pětašedesát let. Tato vítězství učinila de Gaullea mužem, který ovládl vnitropolitickou scénu země tak jako nikdo od Napoleona Bonaparta na přelomu 18. a 19. století.

Začátky byly ovšem těžké. De Gaulle musel nejprve porazit nepřátele, kteří byli sice zaskočeni jeho rozhodností, obratností a rafinovaností, zároveň ale byli stále mocní a velmi nebezpeční. V první řadě šlo alžírské veterány, zejména o ty z Organizace tajné armády (OAS), kteří de Gaullea nenáviděli na smrt za to, že vydal Alžírsko Alžířanům (tzv. Evianské dohody z března 1962), a vystavil tím Francii, z jejich pohledu, „potupě největší“. Ozbrojené útoky proti prezidentovi i proti dalším představitelům páté republiky gaullisty přinutily použít při likvidaci OAS „všechny představitelné prostředky“, a ti nakonec svoji „válku“ vyhráli. Vzhledem k tomu, že se kromě opozice zbavila i výše zmíněného „nesnesitelného břemene jménem Alžírsko“, mohla se vláda následně soustředit na potřebné vnitropolitické reformy i na proces evropské integrace (EHS, Euratom). Francie v něm jasně udávala tón a rozhodovala o tom, jak bude sjednocování západní části „starého kontinentu“ pokračovat. Roztržka se Spojenými státy vedla naopak k odchodu Francie z vojenských struktur NATO a k jejímu dočasnému oslabení ve světě.

Relativně těsné vítězství nad socialistou Françoisem Mitterrandem v prezidentských volbách v roce 1965 ale ukázalo, že časy de Gaullovy „neomezené dominance“ končí. V roce 1968 pak došlo ke krizi, jíž vévodila revolta studentů ze Sorbonny, pro něž starý prezident představoval „ultrakonzervativní, strnulý establishment“, který nenáviděli. De Gaulle se ale ani tentokrát nevzdal a poté, co jej podpořili věrní středostavovští Francouzi, složitou situaci ustál. Porážka v relativně bezvýznamném referendu o reformě státní správy, a především narůstající únava a horšící se zdravotní stav nicméně prezidenta na jaře 1969 přinutily k rezignaci. Když o rok a půl později, v listopadu 1970, v Colombey-les-Deux-Églises v severovýchodní Francii zemřel, propadla se země do smutku, jenž byl mnohem větší, než by se vzhledem k nepříliš slavnému konci dalo čekat. Všechno špatné bylo rázem (takřka) zapomenuto a všechny zásluhy byly „velkému mrtvému“ naopak započteny k dobru: vojenská služba vlasti ve Velké válce (1914–1918), statečné velení tankové divizi v jinak „nešťastné kampani“ na jaře 1940, a hlavně záchrana země před Německem a potupným pétainismem a její „vzkříšení“ v roce 1944, stejně jako její druhá záchrana před zničující občanskou válkou na vrcholu alžírské krize na přelomu padesátých a šedesátých let. Všechny tyto úspěchy a triumfy navíc nebyly uměle „vyfabrikované“, nýbrž skutečné, stejně jako „velké zakladatelské dílo“ v podobě ustavení páté republiky.

Noví muži v čele páté republiky

První z de Gaulleových dědiců, Georges Jean Raymond Pompidou (1911–1974), byl dlouho pokládán za „nejoddanějšího z oddaných“, a to již od roku 1958, kdy byl jedním z prezidentových poradců, mezi jehož hlavní úkoly patřila příprava nové ústavy, plán na hospodářský rozvoj země a navázání kontaktů s alžírskými vzbouřenci proti pařížské vládě. Oficiálně vstoupil Pompidou do politiky až na jaře 1962, když po vynucené rezignaci prvního premiéra páté republiky Michela Debrého nastoupil na jeho místo, třebaže neměl takřka žádné politické zkušenosti, a navíc nebyl členem Národního shromáždění, které mu odmítlo vyslovit důvěru. De Gaulle ale parlament rozpustil a poté, co jeho strana vyhrála volby, byl Pompidou jako předseda vlády potvrzen.

V životě páté republiky šlo o klíčový okamžik. De Gaulle premiérovi stále více důvěřoval a ten mu oplácel věrnými službami. Za prvé se stal skutečným „architektem“ gaullistické strany, jež sice měnila poměrně často název, současně se ovšem stabilizovala a stávala se „akční armádou věrných“ jak vůči předsedovi vlády, tak vůči prezidentovi. Za fakt, že ovládl francouzskou politickou scénu, vděčil generál do značné míry právě Pompidouovi, stejně jako za to, za druhé, že rychle se modernizující ekonomika „šlapala jako hodinky“, což přispívalo k růstu životní úrovně většiny občanů a k jejich spokojenosti s novým režimem. Výše zmíněná krize z roku 1968 sice nevedla k de Gaullovu svržení, způsobila však roztržku mezi podezíravým prezidentem a stále ambicióznějším premiérem; výsledkem byla jeho demise.

Po odchodu de Gaulla z úřadu na jaře 1969 to ale byl právě Pompidou, koho voliči přesvědčivě přivedli do Elysejského paláce. Pompidouovo prezidentství (1969–1974), které skončilo předčasně po jeho úmrtí na leukémii, bylo takřka veskrze úspěšné. Politická scéna byla stabilizovaná, gaullistická strana zapustila v zemi hluboké kořeny, ekonomice se dařilo a sociální stát fungoval jako nikdy předtím. Modernizace země běžela na plné obrátky. Symbolem její ve světě obdivované inovativnosti a estetické funkčnosti se stalo pařížské Centre Georges Pompidou, kulturní centrum a výstavní galerie ve čtvrtém pařížském obvodu. Zatímco v domácí politice Pompidou prakticky ve všem tak či onak navazoval na svého předchůdce, na zahraničněpolitických stezkách vedl Francii po svém a podle mnoha Francouzů lépe: nejenže zahájil proces opětovného sbližování s USA a s NATO, ale navíc umožnil Velké Británii vstup do EHS, což de Gaulle v letech 1963 a znovu 1967 nemilosrdně vetoval. Nejen Francie, ale i Evropa měla být Pompidouovi za co vděčná.

Tvrdý boj o de Pompidouovo nástupnictví pro sebe nakonec rozhodl další „pevný gaullista“, Valéry René Marie Georges Giscard d᾿Estaing (1926–2020), dlouholetý ministr financí v několika vládách a jeden z generálových „nejbližších“. V roce 1956 byl zvolen do Národního shromáždění a vzápětí se stal členem vlády, stejně jako za Pompidouova premiérského období (ministr financí a ministr hospodářství). Vítězství v prezidentských volbách na jaře 1974, v nichž porazil Françoise Mitterranda, bylo sice těsné, ale ne překvapivé.

Giscardovo prezidentství (1974–1981) bylo v řadě ohledů přelomové. Na rozdíl od Pompidoua navázal na de Gaullovu noblesu, a navíc dokázal působit jako politický konzervativec i ekonomický a společenský modernizátor v jednom. Právě za Giscardovy vlády začalo, navzdory těžkostem plynoucím z ropných šoků, budování jaderných elektráren, jež tvoří dodnes páteř energetické infrastruktury Francie, pokročil vývoj vysokorychlostních vlaků TGV, došlo k zavedení „generálního“ zdravotního pojištění pro veškeré obyvatelstvo, ke snížení věku voličů na osmnáct let, ke zjednodušení (ku prospěchu žen) rozvodového řízení a k příchodu některých skvělých političek, například Simone Veilové, do vlády. V zahraniční politice se Giscard zasazoval zejména o urychlení procesu evropské integrace, například zavedením přímých voleb do Evropského parlamentu (1979), přípravou společné referenční měny (ECU), předchůdkyně pozdějšího eura, či zahájením jednání o vstupu do EHS s dalšími zeměmi.

První socialista v čele páté republiky

Kdo byl onen muž, jenž v létě 1981 zlomil, na třetí pokus, dominanci gaullistů a stěhoval se do Elysejského paláce? François Marie Adrien Maurice Mitterrand (1916–1996) pocházel, pro někoho možná překvapivě, z katolické, konzervativní rodiny. Po studiích na pařížské univerzitě se během „tragického jara 1940“ účastnil bojů, v nichž Němci porazili Francouze „na hlavu“, následně padl do zajetí, z něhož uprchl na území „vichistické Francie“, kde se zapojil do hnutí odporu; současně ale sloužil, přinejmenším formálně, Pétainovu kolaborantskému režimu, což vyplulo na povrch plně v závěrečné fázi jeho druhého prezidentství a způsobilo mu politické těžkosti i jistou újmu na cti.

Mitterrandovo prezidentství (1981–1995) bylo nejdelší ze všech a nejspíš takové i zůstane (mandát byl totiž zkrácen na pět let s tím, že lze být zvolen jen dvakrát). V řadě ohledů se jednalo o velmi důležitou éru francouzských dějin. Kromě toho, že zahájil ambiciózní program reforem a dalšího posilování sociálního státu (růst minimální mzdy, platů, rodinných přídavků a penzí, zkrácení pracovního týdne atd.), reformu školství a pokusil se, s částečným úspěchem, o nastartování vyššího ekonomického růstu, odkázal Mitterrand do patřičných mezí (a fakticky mocensky zničil) komunisty (a radikály obecně), třebaže je zpočátku vzal, bezprecedentně, do vlády, v důsledku čehož ztratili pověst „neušpiněných“ (jak si přál).

Při tom všem musel Mitterrand během čtrnácti let vlády čelit hned dvakrát těžkosti jménem kohabitace (cohabitation), tj. „soužití“ levicového prezidenta a pravicového premiéra či opačně – poprvé v letech 1986–1988 s (neo)gaullistou Jacquesem Chirakem, kterého v roce 1988 porazil ve volbách a který se pak roku 1995 přece jenom stal jeho nástupcem, a podruhé v letech 1993–1995, kdy mu byl nechtěným partnerem pravicový ministerský předseda Édouard Balladur. V zahraniční politice Mitterrand nasměroval společně se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a se šéfem Evropské komise Jacquesem Delorsem Evropská společenství k Evropské unii a souhlasil se sjednocením Německa, což je dodnes pokláno za poněkud kontroverzní součást jeho politického odkazu.

Pravda je, že když v roce 1995 opouštěl François Mitterrand po čtrnácti letech Elysejský palác, Francouzi, kteří jej tak vítali u moci v roce 1981, nijak nesmutnili. Jednu věc mu ale ani jeho největší nepřátelé nemohli upřít: právě on dokázal, že v čele „gaullistické“ páté republiky může stát i představitel politické levice, aniž by jí to ublížilo či ji to „diskreditovalo“. Připočteme-li k tomu Mitterrandův již naznačený nezanedbatelný podíl na přetváření Evropských společenství v dnešní EU a na pádu komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, můžeme bez obav říci, že jeho prezidentství bylo nanejvýš důstojné, poněkud smutnému odcházení navzdory. Nesporným faktem je i to, že je doposud posledním opravdu „velkým“ vládcem páté republiky; žádný z jeho nástupců – Chirac, Sarkozy, Hollande či úřadující Macron – již této „velikosti“ nedosáhli.

Od Chiraka po Macrona

V roce 1995 vstoupil do Elysejského paláce poprvé muž, jenž nebyl – vzhledem ke svému mládí – zapojen do protinacistického odboje a jenž svou kariéru začal až po skončení druhé světové války. Jacques René Chirac (1932–2019; v úřadu v letech 1995–2007) navíc do politiky vstoupil jako aktivista v mírovém hnutí, které nemělo daleko ke komunistům. V šedesátých letech už byl ale loajálním spolupracovníkem premiéra Georgese Pompidoua a snil o velké politické kariéře, jež zanedlouho přišla.

První vrchol Chirakovy kariéry nastal v roce 1974, kdy jej prezident Giscard d’Estaing jmenoval ministerským předsedou, respektive v roce 1977, kdy byl zvolen starostou Paříže, což mu poskytlo silné politické zázemí, a proto jím zůstal až do vítězství v prezidentských volbách v roce 1995. Elysejský palác Chiraka reálně přitahoval již od konce sedmdesátých let, dočkal se „teprve“ roku 1995. Velkou část jeho prvního prezidentství (1995–2002), konkrétně léta 1997–2002, silně poznamenalo, že je „prožil“ v kohabitaci se socialistickým premiérem Lionelem Jospinem. I to byl jeden z důvodů, proč byl před volbami v roce 2002 mnohými odepisován. Ke druhému vítězství mu ovšem výrazně pomohl i šéf nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen (otec Marine Le Pen[ové]), jenž v prvním kole těsně porazil Jospina. Ve druhém kole proto Francouzi, vyděšení možným nástupem radikální pravice, zvolili Chiraka hlavou státu znovu, třebaže jej měli v řadě ohledů plné zuby, a ten tak mohl vstoupit do druhého, tentokrát již „jen“ pětiletého mandátu (až do té doby byl prezidentský mandát páté republiky sedmiletý).

Fakt, že Francouzi hlasovali pro Chiraka v mnoha případech proti své vůli, se projevoval na prezidentově popularitě prakticky celé druhé funkční období, na čemž nic nezměnil ani pokus o atentát na něj, ani občasné nepříliš dlouhotrvající „návaly sympatií“ veřejnosti, například v roce 2003, kdy se stal jedním z předních odpůrců americko-britské „války proti mezinárodnímu terorismu“ v Iráku. Obecně lze říci, že v zahraniční politice Chirac navazoval na své předchůdce (de Gaullem počínaje a Mitterrandem konče), když akcentoval nezávislou roli Francie ve světové politice a když se stále zřetelněji přikláněl k projektu evropské integrace a k úzké spolupráci s Německem (jež spolu s Francií dodnes tvoří pověstný „motor“ integračního procesu).

Třebaže v roce 2007 opouštěl Chirac prezidentský post jako nepříliš populární politik, po odchodu z úřadu se postoj Francouzů k němu změnil a v roce 2010 byl podle průzkumu veřejného mínění nejoblíbenějším „politikem“ ze všech. Chirakovi v očích veřejnosti pomáhalo i srovnání s jeho nástupci – Nicolasem Sarkozym (*1955; v úřadu v letech 2007–2012), jehož „kouzlu“ voliči propadli jen na velmi, velmi krátkou dobu, a Françoisem Hollandem (*1954; 2012–2017), kterého Francouzi zvolili prezidentem, s nadsázkou řečeno, jen proto, aby z Elysejského paláce „vyhnali“ v té době nenáviděného Sarkozyho.

Žádný z výše zmíněných Chirakových pokračovatelů včetně úřadujícího Emmanuela Jeana-Michela Fréderika Macrona (*1977; ve funkci od roku 2017) „velikosti“, o které jsem psal v souvislosti s de Gaullem a Mitterrandem a tak trochu i v souvislosti s Pompidouem, Giscardem a samotným Chirakem, nedosáhl. Smutnou skutečností je, že prvního z nich, Sarkozyho, si lidé budou lidé pamatovat hlavně proto, že se oženil s okouzlující modelkou a zpěvačkou Carlou Bruniovou a také kvůli prozatím neprávoplatnému odsouzení za finanční machinace během předvolební kampaně z roku 2012; druhého z nich, Hollandea, pak, s nadsázkou řečeno, „díky“ fotografii, zachycujícího jej, jak na legračním skútru a v komické přilbě odjíždí „inkognito“ za svojí milenkou…

O tom, jak devastující vliv měli oba výše zmínění muži – Sarkozy a Hollande – na své politické strany, republikány, respektive socialisty, pak nejlépe svědčí jejich výsledky v prvním kole prezidentských voleb z jara loňského roku: Republikánka Valérie Pécresse(ová) v nich získala 4,78 % hlasů (což je oprávněně pokládáno za výsměch historii i tradici strany), kandidátka socialistů, pařížská starostka Anne Hidalgo(vá) „vybojovala“ dokonce pouze potupných 1,74 %. Kdyby tyto výsledky viděli jejich předchůdci, včetně Chiraka a Mitterranda, museli by se zoufalstvím rozplakat.

O tom, jak vypadá současná Francie a jaký výhled má před sebou, si řekneme v příštích Evropských peřejích v novém roce.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.