"Nad Evropou“ je znovu „zataženo“

Evropské peřeje 44

„Nad Evropou“ je znovu „zataženo“

Několik poznámek k situaci v Evropě
ve třicátých letech minulého století a dnes

Martin Kovář

V noci z pátku na sobotu minulý týden zemřel v nedožitých dvaadevadesáti letech přední český historik Robert Kvaček. Můj velký vzor, mentor, kolega a kamarád. Jak jsem již napsal, zpráva o jeho skonu mě zasáhla v Mnichově, ano, právě v Mnichově, o kterém – nejen v souvislosti s Mnichovskou dohodou ze sklonku září 1938 – Robert hodně psal a přednášel. Bylo tomu tak proto, že „Mnichov“ představoval – svým způsobem – završení tragického vývoje na „starém kontinentě“ ve třicátých letech minulého století poté, co se na konci ledna 1933 dostal v Německu k moci šéf nacistů Adolf Hitler, a poté, co začal směřovat svoji zemi a v důsledku toho celou Evropu a celý svět k válce. Nejen během mého letošního mnichovského pobytu mě napadlo hned několik paralel se současností, a tak se na ně postupně podívejme.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 30. dubna 2024

Třicátá léta 20. století:
„Nad Evropou zataženo“ poprvé

Hitlerova NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) usilovala všemi prostředky (včetně pokusu o státní převrat v Bavorsku v listopadu 1923) o moc od dvacátých let, v časech nacisty nenáviděné Výmarské republiky, a na počátku roku 1933 se, především v důsledku sociálních a politických dopadů Velké hospodářské krize, konečně dočkala. Vedoucí političtí představitelé republiky v čele s prezidentem Paulem von Hindeburgem se 30. ledna 1933, mimo jiné v obavách z levice (primárně z komunistické strany, zčásti i kvůli sociálním demokratům) rozhodli využít „Hitlera a spol.“ jako nástroje, který je měl zbavit nenáviděných politických nepřátel s tím, že „až odvede svoji práci, nějak už se s ním vypořádají“. Stejně jako v případě italských liberálních a konzervativních elit v první polovině dvacátých let se hluboce mýlili.

Jakmile se totiž hitlerovci dostali k moci, byli k nezastavení. Během velmi krátké doby ovládli „totálně“ německý stát (diskuse o „komplexním“, například sovětském, respektive stalinském, a „nekomplexním“, tj. nacistickém, totalitarismu, o nichž ve svých geniálních „Popelech ještě žhavých“ psal Karel Durman, nechme pro tuto chvíli stranou) a začali jej připravovat na expanzi, na „Drang nach Osten“, tažení na Východ (proti střední Evropě a hlavně proti Sovětskému svazu), po jehož ovládnutí a kolonizaci měla vzniknout nejprve evropská a poté světová autarkní Německá (tisíciletá) říše coby „vrchol dosavadního vývoje lidské společnosti“. „Nebe nad Evropou“ se, řečeno s Robertem Kvačkem, „zatáhlo“.

Kroky v oblasti zahraniční politiky tomu odpovídaly. Již v roce 1934 Německo vystoupilo ze Společnosti národů, v roce 1935 Hitlerova vláda zavedla – v rozporu s Versailleskou mírovou smlouvou z roku 1919 – všeobecnou brannou povinnost, v březnu 1936 vstoupila německá armáda do Porýní, čímž zlikvidovala padesátikilometrové demilitarizované pásmo, kde podle článků již zmíněné mírové smlouvy neměla co dělat… Způsob, jakým se západní mocnosti – Francie a Velká Británie – ve snaze vyvarovat se vojenské konfrontace s nacistickým Německem v marné naději, že se tak vyhnou válce, k německým agresivním krokům postavily, ve skutečnosti Hitlera pouze povzbudil k dalším agresivním krokům, neboť dospěl k závěru, že nezaútočí-li na Západ přímo, nemusí se jeho vojenské reakce obávat.

A právě toto Hitlerovo, dlouho bohužel správné přesvědčení, vedlo k dalším tragickým činům: k obsazení Rakouska a k jeho připojení k Německu v březnu 1938 (tzv. anšlus), na podzim téhož roku k již zmíněné Mnichovské dohodě a, v jejím důsledku, k likvidaci tzv. první (Masarykovy a Benešovy) republiky, ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava a formálně samostatného Slovenského státu, jenž nebyl ve skutečnosti ničím jiným než bezmocným satelitem Třetí říše (to vše v březnu 1939) a, ve finále, k německému útoku na Polsko a k rozpoutání druhé světové války v Evropě na počátku září 1939.

Britská a francouzská politika appeasementu (politika „nevměšování“ či „nezasahování“, jak říkali její stoupenci, ve skutečnosti politika ustupování agresorovi či jeho „usmiřování“) tak hanebně zkrachovala (ne, není to přehnaně silné, jakkoli je expresivní, slovo). Nejen že se appeaserům válku nepodařilo odvrátit, ale naopak – nacistické Německo do ní vstupovalo sebevědomější a silnější, než jaké bylo ve chvílích, kdy je Západ mohl ráznou politikou zastavit. Velká, třebaže tragická historická zkušenost, a velké, člověk by rád řekl nezapomenutelné, poučení, veliká lekce.

Dvacátá léta 21. století:
„Nad Evropou zataženo“ podruhé

Desátá a dvacátá léta našeho století nám, bohužel, ukázala, že „historické lekce“ příliš nefungují. Agrese putinovského Ruska na Ukrajině, která začala (bez ohledu na její kořeny, sahající mnohem hlouběji do minulosti, o jejich složitosti a o komplexnosti celého problému nemluvě) v roce 2014 anexí Krymu, již – kromě nepříliš zásadních projevů verbálního nesouhlasu – svět včetně Evropy v zásadě akceptoval, to jasně potvrzuje. Ještě víc to, opět bohužel, potvrzuje přístup Evropy a obecně Západu k ruské agresi vůči Ukrajině, kterou Moskva coby „zvláštní operaci“ spustila v únoru 2022.

Od té doby uplynuly více než dva roky. Ukrajina přežila úvodní ruský nápor, nezhroutila se, a to díky nesmírné obětavosti i, z nemalé části, díky pomoci výše zmíněného Západu. Dnes, po více než dvou letech, je situace znovu kritická. Rusko, které uvedlo svoji ekonomiku do „válečného chodu“ a jehož vůdce nemusí brát ohled na počet lidských obětí (jeho demografický potenciál je s Ukrajinou nesrovnatelný), vyvíjí na frontě čím dál větší tlak a Ukrajina je podle některých expertů před možným kolapsem. Je zcela evidentní, že nedostane-li se Kyjevu větší pomoci ze Západu, prohraje.

A prohraje-li Ukrajina válku s Ruskem, bude to mít dalekosáhlé, tragické následky pro ni i pro další východoevropské a středoevropské země včetně České republiky. O ruské rozpínavosti, o ruské touze „jít dál a dál na západ“, protože „nezná své (nejen západní) hranice“, o Putinově touze (tj. o touze prezidenta, jehož vzory jsou car Petr I. Veliký a Josif Vissarionovič Stalin) obnovit tak či tak někdejší Sovětský svaz a jeho říši (včetně vlivu v někdejších sovětských „satelitech“) není nejmenších pochyb. Pokud si někdo v tomto ohledu dělá z jakýchkoli důvodů jakékoli iluze, je to dětina, který nerozumí historickým „lekcím“, ani současnému Rusku a současné světové politice.

„Nad Evropou“ je už zkrátka, bohužel, znovu „zataženo“, silně „zataženo“. Já vím, já samozřejmě velmi dobře vím, jak jsou historické paralely nepřesné a občas i zavádějící. Tato nicméně tak říkajíc „sedí“. Necháme-li (nikoli my, Češi, protože málokterá země udělala a dělá pro Ukrajinu a pro Ukrajince vzhledem ke svým možnostem tolik jako ta naše) Ukrajinu padnout, dočkáme se, dříve či později, zesíleného ruského tlaku. A zůstane-li pouze při něm, nestanou-li se jeho obětí (čímž nutně nemyslím „pouze“ vojenský útok) další země jako Moldavsko, pobaltské státy, Polsko, Slovensko či Maďarsko, budeme moci být rádi.

Diskuse ohledně dalšího vývoje války na Ukrajině přece vůbec není „o míru“. Neznám žádného soudného člověka, který by si mír na Ukrajině nepřál. Smysluplná diskuse je o tom, za jakých podmínek a za jakých garancí by Ukrajina mohla na mírová jednání, respektive na mír s Ruskem přistoupit. Možností je, mimo jiné i vzhledem k dosavadnímu vývoji války a k postoji Západu k válce, celá řada. Jenom na Ukrajincích ale je, zda, kdy a jaké řešení zvolí, na nikom jiném.

Pro nás ostatní platí jedno: Appeasement vůči jakékoli agresi se v historii nikdy, opakuji, nikdy nevyplatil. Před pár dny zesnulý historik Robert Kvaček to ve své skvělé knize „Nad Evropou zataženo“ z roku 1967 ukázal naprosto jasně. Kdyby evropští a světoví lídři jeho práci a historii obecně znali, nemohli by ve svém přístupu k Ukrajině udělat chybu. Snad ji neudělají, ani když jeho práci nečetli. Je to nejen v zájmu Ukrajinců, ale, věřte mi, v zájmu nás všech.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.

Třicátá léta 20. století:„Nad Evropou zataženo“ poprvé

Dvacátá léta 21. století:„Nad Evropou zataženo“ podruhé

Odebírejte naše další newslettery

Třicátá léta 20. století:
„Nad Evropou zataženo“ poprvé

Dvacátá léta 21. století:
„Nad Evropou zataženo“ podruhé