Muž, jenž dnešní Evropě chybí. K výročí jmenování knížete Metternicha rakouským ministrem zahraničí

Evropské peřeje 67

Muž, jenž dnešní Evropě chybí

K výročí jmenování knížete Metternicha rakouským ministrem zahraničí

Martin Kovář

Soupis všechno, co dnešní Evropě schází k tomu, aby se znovu stala světovým lídrem, by byl tak dlouhý, že by na to nestačilo ani několik newsletterů. Jedno ale postrádá tak viditelně, že to doslova bije do očí: Celá Evropská unie nemá jediného diplomata, o němž bychom mohli říct, že je „světový formát“. Není to dáno jen tím, že EU ztrácí „den ze dne“ ve světě na vlivu, ale i tím že jí chybějí opravdu výrazné osobnosti. Končící šéf unijní diplomacie, španělský socialista Josep Borrell Fontelles, je dokonce spíše parodií na diplomata než čímkoli jiným. Tato skutečnost je o to trpčí, že si právě dnes připomínáme 215 let, tedy maličké jubileum, od nástupu velkého politika a státníka do úřadu rakouského ministra zahraničí, muže, jenž měnil Evropu, v řadě ohledů k jejímu prospěchu, k obrazu svému – knížete Metternicha.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 8. října 2024

Evropan, Rakušan a pán z českého Kynžvartu

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu (1773–1859), politik a státník, bytostně spjatý se „starým, předbřeznovým Rakouskem“ a také s Českými zeměmi a zároveň muž, jemuž se po čtvrt století válek proti revoluční a napoleonské Francii podařilo zajistit téměř na půl století evropský mír, se narodil v Koblenci, v dnešní spolkové zemi Porýní-Falc, na břehu řeky Rýn, která je „osudovým tokem evropského Západu“. Do Rakouska, konkrétně do Čech, na svůj zámek Kynžvart, se Metternichové uchýlili poté, co v roce 1794 vtrhla do Porýní francouzská revoluční armáda, a poté, co začaly války s revoluční a později napoleonskou Francií.

Metternich působil, po vzoru svého otce, jenž mu dal výtečnou školu, jako diplomat od mládí, již od počátku 19. století. Nejprve hájil habsburské zájmy v Sasku, poté v Prusku a od roku 1806 v Paříži, kde se seznámil nejen s císařem Napoleonem I., ale i se – z jeho pohledu – zhoubnými důsledky Velké francouzské revoluce, „infekce“, která v jeho očích ohrožovala evropský řád a stabilitu. Poté, co jej císař František I. (na trůnu v letech 1804–1835) jmenoval v říjnu 1809 ministrem zahraničí a, posléze, roku 1821, též rakouským státním kancléřem (obě funkce zastával až do roku 1848), dostal Metternich možnost vtisknout Evropě svoji představu o tom, jak by měla vypadat.

Architekt post-napoleonské Evropy

Po pádu francouzského císařství v roce 1815 byl Metternich, rakouský ministr zahraničí, odhodlán posílit pozici své země v evropském „velmocenském koncertu“ a zároveň – na kongresu ve Vídni v letech 1814–1815 – rekonstruovat Evropu, rozbitou po napoleonských válkách. Výsledkem byl nejen návrat poražené Francie do „předrevolučních hranic“ a vymezení sfér vlivu evropských velmocí, ale i, z Metternichova pohledu především, návrat představitelů legitimních panovnických dynastií na trůny, z nichž byli svrženi v předchozích dvaceti letech.

Společně s ruským carem Alexandrem I. stál Metternich rovněž při zrodu tzv. Svaté aliance, „spolku“ tří konzervativních křesťanských vládců (Rakousko, Rusko a Prusko), jejímž cílem bylo zabránit tomu, aby se opakovala Velká francouzská revoluce, a udržet na evropských trůnech legitimní panovnické dynastie. Jednání vedoucích představitelů Svaté aliance na kongresech v Cáchách (1818), kde se jejím členem stala francouzská bourbonská monarchie Ludvíka XVIII., v Karlových Varech (1819), v Opavě (1820), v Lublani (1821) a ve Veroně (1822) vedla právě k uplatnění výše zmíněných principů v praxi. Metternich, od roku 1821 i jako kancléř habsburské monarchie, byl bez přehánění „duší aliance“, státníkem bytostně přesvědčeným o nutnosti stabilizovat Evropu na „konzervativním základu“. Výsledkem jeho politického působení byla více než tři desetiletí relativního, opakuji relativního klidu, která „starému kontinentu“, zdevastovanému válkami, jednoznačně prospívala, bez ohledu na potlačování „přirozených (v osvícenském slova smyslu) práv třetího stavu“.

Konec jedné velké éry

Od počátku třicátých let 19. století se „metternichovská Evropa“ začínala pozvolna otřásat v základech. Francouzská červencová revoluce (1830), následný a jí inspirovaný vznik Belgie (na troskách Nizozemského království, jež vzešlo z Vídeňského kongresu), revolta Řeků proti Osmanské říši a vznik Řeckého království – to všechno naznačovalo, že čas „dlouhého míru“ nebude neomezený. Výbuch revoluce v Itálii, ve Francii a v Rakousku a s tím související mezinárodněpolitický neklid na počátku roku 1848 smetl „ze scény“ nejen „staré režimy“, rekonstruované ve Vídni po napoleonských válkách, ale i samotného „starého kancléře“ Metternicha. Více než tři desetiletí klidu a stability skončily, „třetí stav“ se napříč Evropou hlasitě (při)hlásil o svá práva, jednotlivé evropské země včetně Rakouska se doslova měnily za pochodu. Jedna éra umírala, její tvůrce však nikoli.

Metternichův politický odkaz a dnešní Evropa

Po politickém pádu skončil nyní již bývalý kancléř Metternich v exilu na Britských ostrovech, odkud tu a tam uděloval „politické lekce“, byl-li o ně vzhledem ke zkušenostem, které měl, požádán. Krátce před smrtí se dokonce vrátil do Rakouska, konkrétně do Vídně, kde v červnu 1859 zemřel. Jeho odkaz (nejen rakouské) vlasti, v níž udělal „fantastickou kariéru“, Evropě i následujícím generacím, byl jasný: Revoluce je vždy katastrofa, zatímco z povahy konzervativní (kabinetní) diplomacie, zdánlivě nekonečná vyjednávání a „pozvolné, nenásilné posuny mezinárodněpolitických tektonických desek“ jsou cestou, jakou by se (nejen) Evropa mohla a měla ku svému prospěchu i ku prospěchu všech jejích obyvatel ubírat.

Viděno z moderní perspektivy byl kníže Metternich mimo jakoukoli pochybnost „mužem včerejška“. Ani to ale nic nemění na tom, že byl největším evropským státníkem první poloviny 19. století a že jeho odkaz Evropě stojí za pozornost i v dnešní rozbouřené době, v první třetině 21. století, možná dokonce víc než kdykoli předtím. Skutečnost, že americký poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničích věcí Henry Kissinger (ve funkcích v letech 1969–1977), jeden z nejvýznamnějších diplomatů druhé poloviny minulého století, psal doktorskou dizertaci právě o Metternichovi, má velkou vypovídací hodnotu.

Dnešní Evropa by svého Metternicha potřebovala jako sůl. Já ale ani při nejlepší vůli žádného alespoň trochu srovnatelného politika a diplomata nevidím. Zda se naplní naděje, vkládané do pravděpodobné budoucí „ministryně zahraničí EU“, Estonky Kaji Kallasové, teprve uvidíme; představy, že by mohla sehrát „metternichovskou roli“, jsou ale nereálné, už jen proto, že dnešní Evropa je prakticky ve všech ohledech jiná než ta, ve které starý kancléř žil a kterou utvářel ke svému obrazu. Kdyby ale v estonské političce byl alespoň „malý kousek“ Metternicha, bylo by to pro strádající Evropu jen a jen dobře.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.