Mosley, Tyndall a ti druzí: Fašismus, rasismus a pravicový extremismus obecně na Britských ostrovech

Evropské peřeje 69

Mosley, Tyndall a ti druzí: Fašismus, rasismus a pravicový extremismus obecně na Britských ostrovech

Martin Kovář

Politický extrémismus ve Velké Británii nikdy nepředstavoval velkou sílu ani jednotný politický proud, jako tomu bylo ve fašistické Itálii anebo v nacistickém Německu mezi dvěma světovými válkami; na Ostrovech nicméně v tomto období fašismus reprezentovala celá řada menších hnutí, stran a organizací. První fašistické strany vznikly již ve dvacátých letech; za zmínku stojí například The British Fascists (1923) či Imperial Fascist League (1929). Nejvýznamnější uskupení pravicových extrémistů – Britská unie fašistů (The British Union of Fascists; BUF) – se ovšem zrodilo až na počátku let třicátých, zejména jako reakce na Velkou hospodářskou krizi. BUF byla zároveň jedinou radikálně pravicovou organizací, jež si činila nárok na to stát se na britské politické scéně významnou silou.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 22. října 2024

Sir Oswald Mosley a jeho Britská unie fašistů

Zakladatelem a dlouholetým šéfem Britské unie fašistů byl sir Oswald Mosley (1896–1980). Americký novinář John Gunther (1901–1970), jenž v polovině třicátých let 20. století vydal knihu vynikajících politických reportáží s názvem „Evropa, jaká je“ (Inside Europe; 1936), o siru Oswaldovi sice s ironií sobě vlastní napsal, že jeho fašismus je „třikrát převařený čaj…, bídná anglická dušená, která se má k italskému fašismu asi tak jako vlhká britská kapusta k jiskrné síle italského vína“, v tomto případě však neměl na rozdíl od většiny svých postřehů tak docela pravdu.

Když Oswald Mosley Britskou unii fašistů v roce 1932 zakládal, měl za sebou poměrně bohaté politické zkušenosti, nemluvě o tom, že zastával významné posty ve státní správě. Již v roce 1918, krátce po skončení první světové války, jíž se účastnil jako příslušník britských leteckých sil (Royal Flying Corps), byl v Harrow-on-the-Hill poprvé zvolen do dolní komory parlamentu, a sice, vzhledem ke svému původu a rodinné tradici, za konzervativce (Tory Party). Po několika letech se ale s toryi rozešel, stal se nezávislým poslancem (1923) a později přestoupil k labouristům (Labour Party; 1924), jejichž stranu pokládal za vhodnější k realizaci svého programu; na přelomu dvacátých a třicátých let se stal dokonce členem vlády Ramsayho MacDonalda (1929–1931) jako kancléř Lancasterského vévodství (1929–1931). V roce 1931, tedy na vrcholu Velké hospodářské krize, však Mosley, jehož radikalismus nenašel uplatnění ani u labouristů, založil tzv. Novou stranu (New Party), jež ale ve všeobecných volbách neuspěla, a proto se rozhodl spojit svůj osud po vzoru Benita Mussoliniho s fašistickým hnutím.

Sir Oswald věřil, že dokáže „vyléčit“ problémy, s nimiž si tehdejší vláda podle jeho názoru nevěděla rady, prostřednictvím autoritativního fašistického režimu, v jehož čele by stál on sám. BUF od počátku vystupovala jako strana s nepříliš konkrétním, a navíc prakticky nerealizovatelným programem hospodářských reforem; typické pro ni byly četné militaristické prvky, charakteristické pro hnutí tohoto typu v celé Evropě, polovojenské jednotky a uniformy, podle nich britští fašisté získali svoji přezdívku – „Černé košile“ (Blackshirts).

Jméno sira Oswalda Mosleyho, jenž za „svoji věc“ urputně, leč neúspěšně bojoval nejen ve dvacátých a třicátých letech, ale i po druhé světové válce, se udrželo v povědomí britské veřejnosti dodnes; jeho hnutí ostatně proniklo i do filmu a na stránky krásné literatury. Například v roce 1998 byl ve Velké Británii natočen televizní seriál „Mosley“ (Mosley); členové Britské unie fašistů se objevují i v některých dílech oblíbeného televizního seriálu o belgickém detektivovi Herculu Poirotovi atd. Znám je také Mosleyho syn Max, který dlouhá léta působil jako prezident Mezinárodní automobilové federace (Federation Internationale de l’Automobile; FIA).

Shromáždění fašistů v Olympii…

Britskou metropoli s fašistickým hnutím spojují zejména násilnosti, k nimž došlo u příležitosti shromáždění fašistů v hale Olympia v roce 1934, a tzv. bitva v Cable Street, jež ochromila londýnský East End o dva roky později.

Pokud jde o tzv. „olympijské shromáždění“ (Olympia Meeting), sir Oswald Mosley je se svými politickými souputníky připravil na 7. červen 1934. Již o rok dříve uspořádal první velký pochod asi tisícovky černokošiláčů Londýnem a po úspěšném setkání v Royal Albert Hall v dubnu 1934 nyní chystal další akci, od níž si sliboval, že pomůže BUF na politické výsluní. Nové straně zpočátku pomáhala podpora britského „tiskového magnáta“ lorda Rothermerea, který v první polovině roku 1934 Mosleyho fašistickou organizaci propagoval na stránkách svých periodik, což bylo velmi cenné; například Daily Mail tehdy patřila mezi nejprodávanější deníky v Británii. V souvislosti se shromážděním v hale Olympia (postavené ve West Kensingtonu jako tzv. National Agricultural Hall a známé jako Pařížský hipodrom [Paris Hippodrome] v roce 1884 Henrym E. Coem) Rothermere dokonce nabízel těm čtenářům svých novin, kteří odpověděli na otázku: „Proč máte rádi fašisty?“, volné lístky…

V den akce, již zmíněného 7. června, se v podvečer soustředila více než tisícovka černokošiláčů u ústředí strany, u tzv. Černého domu (Black House), jejž BUF v roce 1933 odkoupila od Whitelands Teachers Training College, na King’s Road, odkud se vydali na pochod směrem k Olympii. Zde se večer sešla řada fašistů, jejich přívrženců i pravicových poslanců a dalších významných osobností veřejného a společenského života. Před Olympií však nechyběli ani jejich odpůrci, kteří se snažili činit obstrukce ještě před začátkem akce, takže na místě musela zasahovat policie.

Kolem tři čtvrtě na devět večer, kdy bylo v Olympii přibližně 12 000 lidí, začalo vlastní shromáždění. Do sálu vstoupil oddíl mužů v černých košilích s fašistickými a britskými vlajkami a následně vkročil na pódium Oswald Mosley. Po úvodních formalitách zahájil projev, který ale od počátku přerušovaly výkřiky jeho oponentů. Docházelo k potyčkám a nepokojům, pořadatelé se snažili narušitele shromáždění „umravnit“ a poté je s použitím násilí vytlačovali ze sálu. Po skončení akce se boje ještě vystupňovaly, takže při zásahu policie před Olympií došlo k řadě zatčení; nechyběli ani zranění.

Proto není divu, že tato událost vzbudila velkou pozornost tisku i obyvatel Londýna. Některé pozorovatele násilí pobouřilo, z jiných zdrojů se zase dovídáme, že přihlížející považovali situaci za „vcelku zábavnou“. Podle reportéra Daily Express některé ženy křičely hrůzou, zatímco „jiné, smělejšího ducha, stály na židlích, sledovaly boj operními kukátky a smály se…“ Levicoví politikové a spřátelení novináři využili násilí jako argumentu proti fašistům. Mosley ale odmítl převzít za potyčky odpovědnost s vysvětlením, že ze strany Blackshirts šlo o pouhou sebeobranu proti útoku komunistů. Jeho tvrzení mělo své opodstatnění, antifašistická levice skutečně připravila záměrné provokace a snažila se shromáždění rozbít za každou cenu.

Sám Mosley byl s akcí spokojen a zpočátku k tomu měl dobrý důvod, neboť počet členů Britské unie fašistů po setkání v Olympii stoupl. V jedné policejní zprávě se dokonce uvádělo, že před ústředím BUF na King’s Road stáli v následujících dnech lidé fronty, aby se mohli do strany zapsat. Někteří historikové naopak tvrdí, že právě násilné události v Olympii vedly společně s Nocí dlouhých nožů, která se odehrála v Německu krátce poté (30. června – 1. července 1934), ke krachu nadějí, že by se unie mohla stát respektovaným politickým subjektem. Nakolik je toto tvrzení oprávněné, je těžké říci, skutečností ale zůstává, že již koncem léta začal počet členů BUF klesat a strana začala jevit první známky krize. Svou roli v tom nepochybně sehrál i fakt, že v červenci 1934 unie přišla o finanční podporu lorda Rothermerea.

…a bitva v Cable Street

Ještě předtím, než přikročím ke druhé události, jež spojuje Mosleyho stranu s britskou metropolí, je třeba říci, že BUF dlouho nepatřila mezi radikálně antisemitská hnutí. Především v prvních letech nestála židovská otázka v centru její pozornosti a k politickému antisemitismu ji přivedla teprve snaha o oživení strany po roce 1934. V této souvislosti došlo k vyhrocení situace zejména v londýnském East Endu, kde žilo velké množství židovských přistěhovalců, kteří sem přicházeli již na konci 19. a v prvních desetiletích 20. století.

V roce 1936 se východolondýnských oblastech Stepney, Shoreditch a Bethnal Green množily útoky na Židy a také na komunisty. Když vešlo ve známost, že fašisté chtějí podniknout v East Endu velký pochod, vyvolal tento záměr vlnu odporu. Během osmačtyřiceti hodin podepsalo téměř 77 000 lidí petici, která proti akci protestovala; jejího zákazu se jim však dosáhnout nepodařilo. Odpůrci fašistů proto začali usilovat o zmaření akce vlastními silami.

Dne 4. října 1936 odpoledne se na Royal Mint Street shromáždily asi tři tisíce Mosleyho fašistů připravených k pochodu East Endem. Zde na ně čekalo obrovské množství odpůrců (podle některých svědků přes čtvrt miliónu lidí, mezi nimiž nechyběli socialisté, komunisté, anarchisté a aktivisté židovských organizací). Byli tu nejen obyvatelé z East Endu, ale i z dalších částí Londýna a jeho okolí. Jeden z účastníků „bitvy“, který měl možnost pozorovat události na Aldgate High Street, uvedl: „Já a mí soudruzi jsme toho odpoledne neměli šanci dostat se ke Cable Street blíž než na míli, mezi námi a ní byl neproniknutelný dav lidí.“

Zatímco fašisté a jejich přívrženci zdravili Mosleyho zdviženou pravicí, policie (téměř deset tisíc mužů) se jim snažila uvolnit cestu „nepřátelským davem“. Docházelo tak především ke střetům mezi policisty a antifašisty, kteří v Cable Street (pojmenované podle toho, že se zde v 18. století „kroutila“ z konopných provazů lodní lana) převrátili nákladní auto s cihlami a použili je jako barikádu. Policie však situaci nezvládla, a proto Mosley přistoupil ke změně trasy pochodu – fašisté se odebrali přes takřka prázdnou City na Embankment. Během potyček utrpěla zranění více než stovka lidí a několik desítek jich bylo zatčeno.

Dnes „bitvu v Cable Street“ (Battle of Cable Street) připomíná velká nástěnná malba na George’s Town Hall, pocházející z let 1976–1982, na jejímž vzniku se podíleli Dave Binnington, Paul Buffer, Desmond Rochford a Ray Walker. V blízké Dock Street lze nalézt pamětní desku s nápisem: „Lidé z East Endu se 4. října 1936 shromáždili v Cable Street a zabránili pochodu fašisty Oswalda Mosleyho a jeho černých košil ulicemi East Endu.“ Jeden z účastníků „bitvy“ v té souvislosti mimo jiné vyprávěl, jak antifašisté vítězně pochodovali a zpívali, že až přijde revoluce, pověsí Mosleyho na jabloni...

Pochod však neměl pro fašisty takové důsledky, jaké si jejich odpůrci představovali. Bezprostředně po „bitvě“ došlo opět k nárůstu popularity hnutí, což ukázala shromáždění ve východním Londýně (Stepney, Shoreditch, Bethnal Green, Stoke Newington). Zároveň zde stoupl počet členů BUF. Nepříjemným následkem bylo pro BUF schválení zákona o veřejném pořádku (tzv. Public Order Act; 1936), který zakazoval nosit politické uniformy na veřejnosti. Kromě toho posiloval pravomoci policie při politických shromážděních a pochodech a znemožňoval nosit na demonstrace útočné zbraně a dopouštět se urážlivých a výhružných projevů. Antifašistická levice ovšem tento zákon nemohla pokládat za své vítězství, neboť stejně jako proti krajní pravici byl určen i k „pacifikaci“ levicových radikálů.

Mosley a appeasement

Na konci třicátých let, tedy v předvečer druhé světové války, se Mosleymu podařilo klesající popularitu BUF ještě jednou do určité míry oživit pomocí kampaně za mír, souznící s vládní politikou appeasementu. V jejím rámci se v červenci 1939 v nedávno otevřené výstavní hale v Earl’s Court Exhibition Hall (dílo amerického architekta C. Howarda Cranea z roku 1937) v západním Londýně uskutečnilo shromáždění, kterého se zúčastnilo přibližně 20 000 posluchačů. Po vypuknutí války, kdy Velká Británie stanula v opačném táboře než Německo a Itálie, byla BUF v roce 1940 zakázána a řada britských fašistů včetně Oswalda Mosleyho internována (1940–1943).

Mosleyho politická činnost po druhé světové válce

Mosley se snažil obnovit svou politickou činnost i po válce a v roce 1948 založil pravicové Unionistické hnutí (Union Movement), jež kladlo důraz na evropskou rasovou jednotu. V letech 1959 (v North Kensingtonu) a 1966 (ve Shoreditchi) dokonce kandidoval do parlamentu, ani jednou však neuspěl. Přesto byl až do konce života přesvědčen o tom, že by ho velká hospodářská či politická krize mohla přivést k moci. Když v roce 1980 ve Francii, kde strávil po roce 1945 většinu života, zemřel, vzpomínala na něj většina britských politiků a žurnalistů jako na „bizarního či podivného, pokoutního propagátora odporné ideologie“; pro své stoupence nicméně nadále zůstával „jednou z nejinspirativnějších osobností moderních britských dějin“.

John Hutchyns Tyndall…

Kromě sira Oswalda Mosleyho byl nejvýznamnějším představitelem nacionalistické a xenofobní politiky v poválečné Velké Británii nepochybně John Hutchyns Tyndall (1934–2005). Tyndallův životní příběh může být zároveň chápán jako jakýsi průvodce po dějinách britského politického extremismu ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století, neboť bychom našli jenom málo organizací, hnutí a skupin tohoto typu, v nichž by nesehrál vůdčí roli.

Tyndall, podle některých historiků potomek Williama Tyndalea, autora prvního anglického překladu Bible a mučedníka z první poloviny 16. století, pocházel z Exeteru v anglickém Devonu, ale vyrostl v Londýně, s nímž zůstal spojen po celý život. Do politiky vstoupil již jako mladík, konkrétně do Ligy imperiálních loajalistů (League of Empire Loyalists), v jejímž čele stál starý souputník „prvního britského fašisty“, již mnohokrát zmíněného sira Oswalda Mosleyho, Arthur Kenneth Chesterton (zvaný A. K. Chesterton).

Tyndall se ale s ligou zanedlouho rozešel a vzápětí společně s Johnem Beanem založil Národní labouristickou stranu (National Labour Party). Ani v ní však nevydržel dlouho a již v roce 1960 pomáhal společně s Colinem Jordanem při zrodu Britské národní strany (British National Party), vedené velkostatkářem z Norfolku a bývalým konzervativcem Andrewem Fountainem. Tyndallova spolupráce s Jordanem fungovala o něco déle než v předchozích případech – oba muži mimo jiné založili Národní socialistické hnutí (National Socialist Movement) –, v roce 1963 se nicméně Tyndall rozešel i s ním, byť tentokrát převážně z osobních důvodů.

O rok později Tyndall založil další organizaci, Hnutí za Velkou Británii (Great Britain Movement), i vlastní časopis – Spearhead (doslova „špička“ či „hrot oštěpu“), který vydával až do smrti. V téže době pečlivě propracovával program svého hnutí, založený na pevném vůdcovství, víře v korporativismus, morální regeneraci a rasové čistotě národa a na nutnosti obnovit Britské impérium (viz jeho kniha „Šest zásad nacionalismu“ [Six Principles of Nationalism; 1966]).

…a jeho Národní fronta a Britská národní strana

Když v roce 1967 vznikla Národní fronta (The National Front), převedl Tyndall většinu členů svého hnutí do této organizace a rychle v ní získal vedoucí postavení. Největších úspěchů dosáhl v první polovině sedmdesátých let, kdy získával stoupence díky radikální rasistické a xenofobní rétorice, využívající obav rodilých Britů z neustávajícího přílivu přistěhovalců do země, a díky morální kocovině a pocitům prázdnoty, jež v Británii zbyly po iluzích ze šedesátých let, nemluvě o sociálních důsledcích tíživé a bezvýchodné hospodářské situace.

Na počátku osmdesátých let se Tyndall ve snaze prorazit konečně do velké politiky spojil s dalšími menšími skupinami, stranami a hnutími podobného ražení a výsledkem bylo nejprve ustavení Nové národní strany (The New National Front) a poté Britské národní strany (British National Party), kterou vedl následujících sedmnáct let. Třebaže v této době získal mnoho oddaných stoupenců (například, již celkem tradičně, v londýnském East Endu), opravdový úspěch, zejména v parlamentních volbách, se nikdy nedostavil, a roku 1999 se Tyndall musel vedení strany vzdát ve prospěch Nicka Griffina. Ani poté se ale svých politických aktivit ani svého smýšlení nevzdal, v důsledku čehož byl v prosinci 2004 obviněn z podněcování k rasové nenávisti; stejně dopadl i v červnu následujícího roku. Krátce poté byl ve svém domě v Hove ve východním Sussexu nalezen mrtev, čímž jeho politická kariéra definitivně skončila, stejně jako nejhorší projevy nacionalismu, rasismu a xenofobie, jež byly s jeho jménem dlouhá léta spojeny.

Současným krajně pravicovým hnutím, skupinám i osobnostem na Britských ostrovech se budeme věnovat zase někdy jindy.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.