Michail Gorbačov: Muž, který neuvrhl svět do jaderné války

Evropské peřeje 88

Michail Gorbačov: Muž, který neuvrhl svět do jaderné války

Martin Kovář

Dnes je tomu rovných čtyřicet let od dne, kdy byl generálním tajemníkem ÚV KSSS, tedy šéfem sovětských komunistů, zvolen Michail Sergejevič Gorbačov. Muž, se kterým je spojen rozpad tzv. východního bloku a posléze i samotného Sovětského svazu, a zároveň politik a státník, který, třebaže měl reálně tuto možnost, nerozpoutal ve snaze „zabránit nevyhnutelnému“ jadernou válku. Když pro nic jiného, už jen proto bychom mu měli být, stejně jako jeho americkému protějšku, prezidentovi Ronaldu Reaganovi, bez jakékoli nadsázky vděční.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 11. března 2025

Mladý „horoucí“ komunista

Michail Sergejevič Gorbačov (1931–2022) přišel na svět v březnu 1931 ve vesničce Privolnoje ve Stavropolské oblasti a jeho dětství bylo všechno, jenom ne bezstarostné (hladomor, kolektivizace, tzv. „velký teror“ atd., zkrátka typická sovětská třicátá léta minulého století). Nakonec ale všechny strasti přežil ve zdraví a po studiích práv na moskevské Lomonosovově univerzitě a na stavropolském zemědělském institutu začal politickou kariéru.

Vzhledem k mladistvému nadšení pro věc, charismatu, schopnosti argumentovat, rozhodovat a získávat si přátele i „přátele“ a také proto, že se nezdráhal používat sílu, stoupal Gorbačov ve zkostnatělém stranickém systému rychle nahoru, mimo jiné i proto, že se stal chráněncem dlouholetého šéfa KGB a posléze i generálního tajemníka ÚV KSSS Jurije Vladimiroviče Andropova. Po jeho smrti a krátké vládě posledního z „kremelských starců“ Konstantina Ustinoviče Černěnka se stal v březnu 1985 vůdcem sovětských komunistů a faktickou hlavou státu.

Politický pragmatik i reformátor

Prakticky žádné hodnocení Michaila Gorbačova se neobejde bez hledání odpovědi na otázku, zda byl spíše „idealista“, který věřil, že je sovětský systém prostřednictvím opatření, jež mu ordinoval – tzv. přestavbu a informovanost (perestrojka i glasnosť) – reformovatelný, anebo chladnokrevný mocenský pragmatik, který reformy využíval primárně k likvidaci svých (vesměs, byť nikoli výhradně) konzervativních nepřátel. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Na vrchol mocenského žebříčku v Sovětském svazu se nebylo a není možné dostat bez ostrých loktů, potřebné tvrdosti a bezohlednosti. Gorbačov se nicméně skutečně domníval, že prohlubující se ekonomický rozvrat, všudypřítomná korupce a nepotismus, nemluvě o ztrátě víry v budoucnost, dokonce i u příslušníků stranických elit, je možné zvrátit racionálními efektivními reformami při zachování systému jako takového.

Pád evropského i sovětského komunismu

Žádný termín nevystihuje druhou polovinu osmdesátých let v Sovětském svazu a v zemích tzv. východního bloku tak přesně jako název knihy českého historika Karla Durmana „Útěk od praporů“. Místo zlepšení ekonomiky a stavu „socialistické společnosti“, reformy a záchrany systému, ve které Gorbačov doufal, se SSSR i jeho satelity začaly stále rychleji hroutit. V některých zemích sovětského bloku politické garnitury instinktivně chápaly, že se Gorbačov mýlí, nebyly ale s to jím nastavené politice odporovat. Pro jiné znamenala tato léta primárně politické „uvolnění“ a první kroky k životu ve svobodě, jež přišla na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Protihráč i partner Ronald Reagan

Při pádu komunismu hrál sice prvotní roli všestranný vnitřní rozklad Sovětského svazu, mimořádně důležitou roli měl ale i tlak ze strany Západu, primárně ze Spojených států amerických. Prezident Ronald Reagan (v Bílém domě v letech 1981–1989) nejen že po letech tzv. politiky détente, tj. „usmiřování Moskvy“, jasně pojmenoval, co jsou Sovětský svaz a jeho impérium „zač“, tj. „říše zla“ (Evil Empire v projevu z března 1983), ale navíc ve svém druhém volebním období přesvědčil Michaila Gorbačova, že má smysl, aby s ním usedl k jednacímu stolu a začal řešit, jak se vyhnout jaderné konfrontaci.

Již první dva summity Gorbačova s Reaganem v Ženevě (v listopadu 1985), a hlavně v Reykjavíku (v říjnu 1986), na nichž se (z)rodila dohoda o omezení zbrojení a o vzájemné spolupráci, jež měla skoncovat a také na dlouhá léta skoncovala s nebezpečím jaderné války mezi supervelmocemi, ukázaly, že mír mezi dvěma „znepřátelenými světy“ je možný. Michail Gorbačov byl Ronaldu Reaganovi navzdory všem světonázorovým, charakterovým i osobnostním rozdílům racionálním, naslouchajícím partnerem, a za to mu patří velký dík. Nebýt jeho empatie, schopnosti pochopit, že opravdu přichází „konec světa, ve kterém celý život žil“, mohl svět tak, jak jsme ho znali a známe, skončit.

Nezvalova „vize“, která se nenaplnila

To, co jsem napsal, myslím naprosto vážně, aniž bych si Michaila Gorbačova jakkoli idealizoval, není k tomu ostatně, zvlášť dnes, po letech, žádný smysluplný důvod. Kdyby totiž sovětský generální tajemník jen sebeméně chtěl, aby konec komunismu znamenal i „konec světa“, měl všechny dostupné prostředky i dostatek loajálních lidí k tomu, abychom si jako lidstvo prožili své poslední dny, kdy, řečeno s Vítězslavem Nezvalem, „ještě zapadlo Slunce nad Atlantidou…“

Problematický politický odkaz

Osobně mám za to, že Michail Sergejevič Gorbačov je ve své podstatě tragická postava. Za prvé: komunista, jenž chtěl zachránit „komunismus s lidskou tváří“ a jenž se přitom stal smutným symbolem jeho konce. Za druhé: tvrdý, nemilosrdný komunistický kariérista, který v sobě ale měl dostatek elementární lidskosti a slušnosti, že nebyl schopen zničit svět jenom proto, aby dosáhl vítězství svého ideologického přesvědčení, svého světonázoru.

Nutno říci, že za tuto svoji lidskost a slušnost následně velmi tvrdě zaplatil. Po rozpadu Sovětského svazu, v letech jelcinovského „divokého kapitalismu“, tj. v devadesátých letech minulého století, kdy si nástupnický stát „země sovětů“, Ruská federace, a drtivá většina jejích obyvatel sáhly na pomyslné dno, se stal suverénně nejnenáviděnějším politikem v zemi a pro mnoho nejen Rusů, ale i obyvatel bývalého SSSR jím zůstal dodnes, což platí i o některých stoupencích „starých pořádků“ v naší zemi.

Mnozí lidé z mojí generace vidí Michaila Gorbačova přirozeně jinak než současníci. Svět je jen zřídka úplně černobílý a ani poslední vůdce Sovětského svazu nebyl jednoznačně negativní figurou. Svědčí o tom nejen to, co jsem dnes napsal, ale i jeho přátelství s mužem, jenž se zasloužil o naši svobodu nejvíc ze všech, s již zmíněným americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Čtyřicátý prezident USA měl totiž na „gaunery“ celoživotně spadeno, a navíc je instinktivně, ale zcela bezpečně identifikoval. Fakt, že Reagan v závěru svého života pokládal Gorbačova za svého přítele, vypovídá o mnohém, ne-li o všem.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.