Londýn, nejlepší město na světě

Evropské peřeje 39

Londýn, nejlepší město na světě

První zastavení v britské metropoli, jediné v Evropě,
která je opravdu světová

Martin Kovář

Londýn je jediné evropské velkoměsto, které se může oprávněně nazývat světovým. Je tomu tak pokud jde o počet a složení jeho obyvatel (v tzv. „velkém Londýně“ žije přes deset miliónů obyvatel, v tzv. metropolitní oblasti přes čtrnáct miliónů; více jich najdeme jen v Istanbulu a v Moskvě, které ale nemají opravdu „světový“ rozměr ani náhodou) i výkon jeho ekonomiky v čele se City, ale i pokud jde o vzdělání a vědu, kulturu, umění, architekturu, média, turismus, zkrátka ve všech možných oblastech. Kromě toho má specifickou, nenapodobitelnou atmosféru, jež je zčásti dědictvím imperiální Británie, zčásti je dána dynamickou, moderní současností. Vzhledem k tomu, že první, naprosto senzační „výlet s DATARUNem“ vedl v uplynulých dnech právě do Londýna, pojďme se v „evropských peřejích“ u tohoto města na nějaký čas zastavit.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 26. března 2024

Zastavení první – City of London: Okurka, pojišťovna Lloyd’s, Anglická banka a také Millennium Bridge a Tate Modern

Nikoli náhodou bylo City, finanční centrum Londýna i – spolu s New Yorkem – finanční centrum světa dlouhá léta přezdíváno „okurkové město“ (Gherkin City), a to podle budovy 30 St Mary Axe (dřívější Swiss Re Building), charismatické stavby známé mezi lidmi jako „Okurka“ (The Gherkin). Hlavními tvůrci více než 180 metrů vysokého mrakodrapu, který zná každý Londýňan, jsou dva světoznámí architekti – birminghamský rodák Ken Shuttleworth (*1952) a rodák z Manchesteru, lord Norman Foster (*1935), o němž kolegové tvrdí, že změnil tvář Londýna výrazněji než legendární sir Christopher Wren (1632–1723) po Velkém požáru (1666) ve druhé polovině 17. století.

30 St Mary Axe se nachází takřka v centru City, na místě původní Baltic Exchange, vážně poškozené po atentátu IRA (přesněji řečeno tzv. Provisional IRA) z dubna 1992. Původně se počítalo s tím, že součástí rekonstrukce bude i obnova původního průčelí budovy, odhad výdajů ale donutil majitele lukrativní pozemek prodat. Nový vlastník, společnost Trafalgar House, měl ohromující plány – v roce 1996 oznámil, že na místě bývalé burzy vyroste takřka čtyři sta metrů vysoký „zázrak světa“ zvaný Millennium Tower s více než 140 000 čtverečními metry kanceláří, restaurací, obchodů i bytových jednotek. Sousto, jež si Trafalgar House ukousla, však bylo příliš velké i pro ni, a proto se plán, vůči němuž protestovala snad celá metropole, nakonec nerealizoval.

Teprve v srpnu 2000 začaly práce na dalším projektu, jehož autory byli výše uvedení architekti ze studia Foster and Partners. Na přelomu let 2003 a 2004 byla stavba, jejíž tvar, vzhled a povrch z ní činí „nejpřitažlivější (když už ne nejvyšší) budovu v Londýně“, dokončena a na konci dubna 2005 došlo k jejímu slavnostnímu otevření. Nadšení odborníků i většiny laické veřejnosti nebralo konce, stejně jako smršť prestižních architektonických ocenění (cena Emporis Skyscraper Award za rok 2003, cena The Royal Institute of the British Architects za rok 2004, tzv. Stirling Prize atd.). První vlastníci – majitelé švýcarské pojišťovny Swiss Re – se dmuli pýchou, stejně jako burzovní žralok Max Skinner ve filmu Ridleyho Scotta „Dobrý ročník“ (Good Year; 2006), který v ní pracoval. Ojedinělé výhrady, vesměs z řad konzervativců, se týkaly narušení londýnského panoramatu, falického tvaru budovy a ne zcela šťastně řešeného bezprostředního okolí „Okurky“.

V současné době v budově sídlí hned několik velkých mezinárodních společností. Kromě Swiss Re, jež od roku 2007 zůstala pouze jedním z jejích vlastníků, je to například IVG Immobilien AG či o britská investiční firma Evans Randall. O obrovském zájmu o budovu svědčí také skutečnost, že od února 2010 vysílá televizní stanice Sky News svůj hlavní „business programme“ – Jeff Randall Live – právě ze studia, umístěného v ní.

30 St Mary Axe ovšem není jediný „architektonický zázrak“ londýnské City. Nedaleko od ní, v ulici Lime Street číslo 1, se nachází podobně pozoruhodná, třebaže zcela odlišná, nenáviděná i do nebes vynášená futuristická budova – sídlo pojišťovací společnosti Lloyd’s, známé též jako Lloyd’s of London či jednoduše Lloyd’s ’86 (postavená v letech 1978–1986) lorda Richarda Rogerse (1933–2021), rodáka z italské Florencie, který společně s výše zmíněným Normanem Fosterem patří k nejznámějším britským architektům druhé poloviny 20. a raného 21. století (posledním velkým dílem lorda Rogerse je pátý terminál letiště Heathrow [Terminal Five, Heathrow Airport] z roku 2008).

V City se nachází rovněž Anglická banka (Bank of England), založená v roce 1694 za vlády Viléma III. Oranžského, vzhledem k ulici, v níž se nachází, zvaná „Stará dáma z Threadneedle Street“ (The Old Lady of Threadneedle Street), a velice zajímavé muzeum této ctihodné instituce (Bank of England Museum), do něhož se vstupuje z přilehlé Bartholomew Lane. V bezprostřední blízkosti (fakticky mezi Threadneedle Street a Cornhill) stojí budova Královské burzy (Royal Exchange), jež byla společně s Anglickou bankou jedním z nejvýznamnějších symbolů anglické, respektive britské síly a moci, zejména v osmnáctém, devatenáctém a v první polovině dvacátého století.

Spojnicí mezi City a jižním břehem Temže (tzv. South Bank či Southwark) je Most milénia či Most tisíciletí (London Millennium Footbridge), jedna z dominant a největších „turistických atrakcí“ Londýna. Počátky tohoto projektu sahají do roku 1996, kdy David Bell, jeden z ředitelů Financial Times, podle svých slov inspirovaný pohledem na řeku z vlastní kanceláře, navrhl Královskému institutu britských architektů (The Royal Institute of the British Architects; RIBA), aby vypsala pro výstavbu mostu mezinárodní soutěž. Vzhledem k tomu, že by v případě realizace stavby šlo o první nový most přes Temži v Londýně za posledních více než sto let, byl zájem laické i odborné veřejnosti a architektů samotných podle očekávání obrovský.

Z celkových 227 (v mnoha případech skvělých) návrhů nakonec zvítězil projekt studií Foster & Partners, Arup a sochaře sira Anthonyho Alfreda Caroa (1924–2013). Naprosto fascinující a úchvatná stavba, zejména její odlehčená konstrukce, vzbuzující dojem, že se most „vznáší“ či „plave“ nad řekou, měla od počátku mnoho stoupenců, ale i odpůrců. Za všechny příznivce citujme alespoň šéfa vítězného studia lorda Normana Fostera (viz výše), jenž ji přirovnal k „tenké stužce z oceli a hliníku“ ve dne a k „zářící čepeli meče“ či k „blyštivému ostří nože“ v noci…

Těžkosti, které na vítěze čekaly, však byly vpravdě olbřímí. Nejtěžším „oříškem“ k rozlousknutí bylo rozhodnutí, kam stavbu přesně situovat, a to nejen s ohledem na „svatopavelský monument“ (katedrálu svatého Pavla), ale také s ohledem na elektrárnu Bankside Power Station, jež právě procházela rekonstrukcí, aby se z ní vynořila jako jedna z hlavních uměleckých galerií města – Tate Modern Gallery.

Ještě obtížnější bylo získat pro stavbu povolení od zastupitelstev dvou městských částí, jichž se bytostně týkala, tj. Southwarku a City of London, nemluvě o složitých jednáních s vedením londýnského přístavu (Port of London Authority), jehož souhlas byl rovněž nezbytný.

V dubnu 1999 však navzdory všemu začaly první práce a na počátku května 2000 měl být Millennium Bridge slavnostně otevřen, ve stejnou dobu jako výše zmíněná opěvovaná i zatracovaná galerie Tate Modern. Dokončení stavby se však o pět týdnů protáhlo a ani poté nebyl problémům konec: Zájem veřejnosti byl tak velký, že odborníci nařídili most dvakrát dočasně uzavřít, aby mohli zjistit, zda konstrukce neutrpěla škody a zda bude další provoz bezpečný. Teprve po několika úpravách, spočívajících v posílení konstrukce, byl most v roce 2001 dokončen a na konci ledna 2002 kráčel starosta městské části Southwark v čele dvou tisíců dobrovolníků, aby ověřili, zda je v pořádku. Zkouška dopadla dobře a na konci února 2002 byl most s konečnou platností uveden do provozu. Navzdory tomu, že již nedocházelo k jeho kývání jako při prvním otevření, nazývají jej Londýňané mazlivě „kývajícím se“ či „houpajícím se mostem“ (Wobbly Bridge) a milují jej jako málokterý jiný.

City, to je kapitalismus, dynamika, život a víra v budoucnost

Místa, o nichž jsem v dnešních „peřejích“ psal, jsou významná ještě z jednoho důvodu: Skvěle vytvářejí či spíše dotvářejí atmosféru „města nad Temží“. Půjdete-li se projít do City, budete ohromení tempem a rychlostí tamní výstavby, na níž nic nezměnil ani brexit (Frankfurt je proti City při vší úctě „vesnice“) – kdysi monumentální „Okurka“ se mezi dalšími mrakodrapy takřka ztrácí –, pulsujícím byznysem, který doslova fyzicky cítíte, životním rytmem/tempem (ať žije kapitalismus!), a také oslnivou krásou tamních staveb. Millennium Bridge sice spojuje City s úplně jinak, jiným způsobem úchvatným Southwarkem, o Tate Modern platí totéž, současně ale i on tak trochu „dýchá v rytmu City“ a je to na něm znát.

Tak vyrazte do Londýna, přátelé, a užijte si. A my se k němu v našich „evropských peřejích“ ještě alespoň dvakrát vrátíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.