Listopad 2024, aneb dobrých třicet pět let

Evropské peřeje 73

Listopad 2024, aneb dobrých třicet pět let

Martin Kovář

Ohlédneme-li se za letošním 17. listopadem, je zjevné, že se naše země ocitla na jakémsi zvláštním „rozhraní“, většina řečníků a diskutérů to přinejmenším v neděli tvrdila. Česká společnost je zjevně rozdělena na dvě, možná na tři (neříkám, že stejně velké) části, jež, mimo jiné, odlišně vnímají nejen současnost, ale i odkaz 17. listopadu. S tím souvisí také hledání odpovědi na otázky, čím vším si česká společnost od roku 1989 prošla.

Pojďme se ně společně podívat.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 19. listopadu 2024

Současnost lepší než minulost

Můj názor je, řeknu ho raději hned na úvod, poměrně jasný. Navzdory všemu, co si kdo myslí a jak dnešní situaci vnímá, a přes všechny vážnější i méně vážné těžkosti, s nimiž se potýkáme, je na tom naše země, objektivně vzato, po všech stránkách lépe než na sklonku osmdesátých let minulého století. Jestliže leitmotivem listopadových událostí byla touha po odstranění komunistického režimu a po „návratu Československa do Evropy“, na Západ, jak se tehdy říkalo a psalo, máme v tomto ohledu splněno. Tato skutečnost je pro mnohé důvodem k radosti, jiní to vidí méně jednoznačně a pro některé je dokonce hlavním zdrojem řady problémů. Představy Čechů a Slováků z roku 1989 o tom, co onen takřka mýtický Západ znamená, se totiž od skutečnosti lišily více, než si většina uměla představit. Nestyďme se za to, stejně naivní byli i občané ostatních komunistických zemí; naše příběhy z uplynulých tří a půl desetiletí jsou si ostatně v mnohém podobné, byť se přirozeně liší v konkrétních detailech, vyplývajících z jednotlivých národních specifik.

Krátkých i dlouhých třicet pět let

Co všechno se nám při vzpomínce na uplynulých pětatřicet letech vybaví? Nespočet jmen, tváří a událostí, okamžiky velké radosti a pýchy, stejně jako chvíle zmaru, beznaděje. Jak by také ne, tři a půl desetiletí jsou dlouhá doba nejen v životě člověka, ale i v životě mnoha státních útvarů. Jen pro srovnání připomínám, že často vzývaná a velebená Masarykova a Benešova první Československá republika, označovaná za „velkou éru našich moderních dějin“, trvala „pouhých“ dvacet let, než se zhroutila v důsledku nepříznivého mezinárodněpolitického vývoje v tehdejší Evropě, zejména pod tlakem nacistického Německa. Polistopadová éra trvá již o patnáct let déle, a přesto se to mnohým z nás, kteří jsme ji prožili, zdá jako pouhý okamžik.

Vzpomínky – jména, tváře, útržky událostí

Jak jsem už řekl – jména, tváře, útržky událostí. Pokud jde o protagonisty naší polistopadové éry, na ty nám nedovolili zapomenout primárně oni sami, tři z nich se koneckonců stali prezidenty republiky – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, přičemž poslední dva jsou stále politicky aktivní a stále, každý po svém, byť mnohem subtilněji než dříve, přispívají k veřejnému diskurzu, a tedy i k historii naší země. S předlistopadovými dějinami je ostatně spojen i současný prezident Petr Pavel. Navzdory tomu, že jej v přímé volbě vynesla na Hrad bezpečná většina hlasů, jak ukázala nedle, je diskuse o tom, zda si své předlistopadové angažmá v komunistické armádě „odpracoval“, či nikoli, stále velmi živá.

Ale zpátky k ohlédnutí – alespoň pár jmen a událostí bych rád připomněl. Abychom si uvědomili, nejen jak rychle letí čas, ale i jak (ne)milosrdně paměť maže všechno, co nám nebylo úplně po chuti. Téměř každý pamětník si jistě vzpomene na Občanské fórum a na Verejnosť proti násiliu, možná i na nápisy „Komárek na Hrad!“ (nejen) v pražském metru, na Bartončíkovu předvolební aféru, na „pomlčkovou válku“ a na rozpad federace, na „dvojdomek“ Petra Pitharta, na Miroslava Sládka a jeho republikány, na Havlovu „blbou náladu“, na „sarajevský atentát“ a na Unii svobody, na smrt Josefa Luxe, na Stanislava Grosse a Petru Buzkovou, kteří to, alespoň na billboardech, „mysleli upřímně“, na opoziční smlouvu Klause se Zemanem a na Špidlova slova o tom, že „zdroje jsou“.

Málokdo zapomněl, alespoň předpokládám, na vstup naší země do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004, méně lidí si ale vzpomene na to, jak přišel „svěží vánek Topolánek“ a získal v parlamentních volbách tolik procent jako nikdo před ním ani po něm. Na „buldozera“ Paroubka, který chtěl vládnout a schvalovat zákony „i s Marťany“, na „vévéčka“ a jejich poslankyně z kalendáře, na první koblihy a na to, jak „bude líp“ s Andrejem Babišem, na prezidenta Zemana hrozícího premiéru Sobotkovi holí, ale nikoli na roušky, na zákaz sportovat a cestovat z okresu do okresu v době covidové pandemie…

Já pro změnu nikdy nezapomenu na první koncert „Stounů“ v Praze, na premiéru Svěrákovy „Obecné školy“, Hřebejkových „Pelíšků“, „zázrak jménem TV NOVA“ a „Volejte řediteli“ Vladimíra Železného, na Troubky zničené velkou povodňovou vlnou, „turnaj století“ v Naganu a na to, jak Bára Špotáková zrovinka 21. srpna (!) 2008 přehodila na letních olympijských hrách v Pekingu posledním hodem Rusku Abakumovovou a získala zlatou medaili, na první Superstar a na první Stardance… Ano, i „takoví jsme byli“ (The Way We Were), jak zní název slavného amerického filmu režiséra Sidneyho Pollacka s Robertem Redfordem a Barbrou Streisandovou z roku 1973…

Listopadové dědictví a Západ

Kdeže ty časy jsou a co z nich vlastně zbylo? Je v nás, v Češích, pořád ještě ta listopadová touha po svobodě a touha patřit k Západu, anebo ne? S těmito otázkami velmi úzce souvisí ještě jedna, která je stejně důležitá a možná ještě důležitější. A sice nakolik se tehdejší Západ od roku 1989 změnil, ba dokonce zda je to vůbec ještě „ten“ Západ, k němuž jsme tehdy s optimismem a s nadějemi vzhlíželi.

Pro mnoho Čechů tomu tak tak pořád je, pro jiné tomu tak již dávno není. Řadu z nich více či méně zklamal, jak jsem vyslechl v nejedné venkovské hospodě, ještě než je vláda ve snaze zastavit koronavirovou pandemii stačila zavřít, čímž je definitivně zničila. Pro nejednoho Čecha a nejednu Češku dnes Západ představuje především „invazivní Evropská unie“, „socialistický a přebyrokratizovaný Brusel“, jeho „restriktivní opatření“ a „likvidační direktivy“ a „jeho“ ilegální uprchlíci… Západ, to jsou pro některé lidí také USA a NATO a české vojenské mise „v dalekém zahraničí, kde jsme neměli co dělat“, jak jsem rovněž vyslechl. Západ, to je i politická, genderová, rasová a bůhví jaká ještě korektnost, bizarní ničení soch slavných mužů minulosti i „slečna Greta“ a její nejprve „zelený“ a nyní „propalestinský boj“.

Kdyby dnes měli všichni dospělí Češi upřímně říci, zda tento Západ se vším všudy stále ještě chtějí, nebyl bych si jejich odpovědí jistý. Možná jsem zbytečný skeptik, protože „Západ“ – to jsou také hodnoty, v které já a spousta dalších lidí pořád věříme a s nimiž se automaticky, bez váhání, ztotožňujeme. Někteří z nás je mají (bohužel mylně) za samozřejmé a jsou přesvědčeni o tom, že demokracie (bez přívlastku) a politická pluralita, vláda zákona a na jakékoli „státostraně“ nezávislá justice, možnost vyjadřovat veřejně, ne tajně doma, své názory, sdružovat se (neřádí-li zrovna koronavirus a anti-covidoví „aktivisté“) a vytvářet politické strany a politická hnutí a usilovat s nimi o politickou moc, možnost cestovat (prakticky) po celém světě a poznávat, srovnávat, i, nakonec, možnost vybírat si z nepřeberného množství spotřebního zboží, jak o tom mnozí Češi snili před pětatřiceti lety, jsou tu navždy a že o ně nemůžeme přijít.

Trumpisté, anti-trumpisté a válka na Ukrajině

Skutečnost je samozřejmě jiná. Dnešní demokracie je velmi, velmi křehká, mimo jiné proto, že neexistuje shoda v tom, kdo ji vlastně nejvíc ohrožuje. Jen jeden příklad za všechny: Fanatičtí odpůrci budoucího (staronového) prezidenta Spojených států amerických Donalda Trumpa v USA i u nás (nevím, zda jich je v některé jiné evropské zemi tolik) jsou přesvědčeni o tom, že toto nebezpečí znamená na prvním místě on a jeho nohsledi, „šílenci z MAGA“ v čele s miliardářem Elonem Muskem. Téměř osmdesát miliónů Američanů si naopak myslí, že hlavní nebezpečí pro svobodu a demokracii znamenají liberální progresivistické (nejen demokratické) elity a že Trump je „poslední možnou záchranou“ před hrozící orwellovskou dystopií…

Dalším faktorem, který do jisté míry rozděluje (nejen) naši společnost, je válka na Ukrajině. Já a drtivá většina mých přátel máme, stejně jako velká část obyvatel naší země, o tom, že agresorem je putinovské Rusko a že právě ono znamená pro naši zemi největší nebezpečí, jasno. Tvrdit ale div ne o každém, kdo se nějakým způsobem vymezuje vůči současné vládě, která podporuje Ukrajinu a ostře se vymezuje vůči Rusku, že je „Putinův přisluhovač“, „kolaborant“ či „zrádce“, je mírně řečeno, velmi mírně řečeno hloupé, nemluvě o tom, že taková slova výrazně přispívají k prohlubování již tak dost hlubokých pomyslných zákopů mezi prvním a druhým Českem.

Komunistické „dědictví“ – pořád ještě…

Když už jsem zmínil naši historickou zkušenost, potěšující zprávou o dnešní době, pětatřicet let po listopadu 1989 je, že by Komunistickou stranu Čech a Moravy podle průzkumů veřejného mínění volila přibližně, plus minus, tři, čtyři, maximálně pět procent občanů. Přesněji řečeno, byla by to dobrá zpráva, kdyby spolu s komunisty „odcházeli do historie“ i jejich voliči. Skutečnost je ale taková, že KSČM nám sice pozvolna mizí před očima (což platí bez ohledu na to, jestli se ještě jednou pod názvem STAČILO vrátí do sněmovny), její voliči, trpící z nejrůznějších důvodů (ztráta bývalých privilegií a moci a s tím související „propad do bezvýznamnosti“, zhoršení společenské a sociální situace atd.) sentimentem a nostalgií po starých časech, tu ale zůstávají, jenom, zklamáni svými „partajemi“, věnují přízeň jiným politickým subjektům.

O tom, že těchto lidí je v České republice i pětatřicet let po listopadu 1989 stále velké množství, svědčí nejen výsledky posledních parlamentních a svým způsobem i prezidentských voleb, v jejichž druhé kole proti sobě stáli dva bývalí komunisté, ale i celková nálada ve společnosti. O tom samém pak vypovídá i to, že vyznavači marxismu-leninismu a obecně radikální levice z řad střední, a hlavně mladé generace „vystrkují“ – v posledních letech stále více – „růžky“ či spíše rohy a stále častěji se snaží bagatelizovat či zpochybňovat naši totalitní / proto-totalitní minulost a obsazovat, například v akademické sféře, důležité posty, že se snaží převyprávět příběh komunistické éry, zejména léta normalizace, v tom smyslu, že se Čechům a Slovákům tehdy nedělo zase až nic tak strašlivého a že komunistický režim měl i díky jejich „tichému souhlasu“ svoji legitimitu.

Představa, že stačí tyto lidi a jejich názory ignorovat a doufat, že „z toho vyrostou“, že „dostanou rozum“ či že „je to přejde“, je naivní. „Naděje není žádná strategie“, řekl mi před časem v rozhovoru pro Rádio Z dnešní prezident Petr Pavel a měl pravdu. Pokud bychom totiž na tyto lidi a jejich aktivity skutečně nereagovali a pokud bychom, což s tím souvisí, bezstarostně a s mávnutím rukou rezignovali na výklad naší nedávné minulosti, mohli bychom si, čistě mimoděk, uříznout brzy větev sami pod sebou.

A co dál, Česká republiko?

Co chci tímhle vším říct? Nic víc než to, že příběh polistopadové České republiky je a hlavně bude, v delší historické perspektivě, než je letošních pětatřicet let, úspěšný přesně tak, kolik toho pro tento úspěch sami uděláme. Zda opravdu akceptujeme svobodu se vším, co k ní patří, a zda se za ni budeme prát, i když se nám to v danou chvíli zrovna nebude líbit; zda rezignujeme či nerezignujeme na aktivní, sebevědomé občanství a na občanskou společnost; zda si necháme či nenecháme ukrást minulost, respektive interpretaci naší pořád ještě docela nedávné minulosti atd. O tohle všechno jde. Tak na to nezapomínejme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.