Letní vzpomínka na čtyři mušketýry. Sto let od počátku francouzské dominance ve světovém tenise

Evropské peřeje 61

Letní vzpomínka na čtyři mušketýry

Sto let od počátku francouzské dominance ve světovém tenise

Martin Kovář

Stále ještě je léto, půvabné, alespoň v našich zeměpisných končinách „milostivé léto“, prosté vančurovských dešťů, a také léto plné sportu. Z tohoto důvodu si dovolím ponechat dnes stranou evropskou politiku, v níž se dějí mimořádně zajímavé věci, než se k ní od příště znovu vrátím, a budu se věnovat právě sportu. Nedávno sice skončil Wimbledon, Tour de France a letní olympijské hry v Paříži, cyklističtí nadšenci už ale sledují španělskou Vueltu a tenisoví fanatici se těší na blížící se US Open v rozpálené „betonové džungli“ v New Yorku. Tohle všechno mi běží už pár dní v hlavě, a právě to mě přivedlo k polozapomenuté romantické vzpomínce na čtyři skvělé francouzské tenisty, kterým nemohli přezdívat jinak než „čtyři mušketýři“ a kteří právě před sto lety zahájili vítězstvím ve Wimbledonu éru, jež patřila jim a nikomu jinému.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 27. srpna 2024

Čtyři tenisoví mušketýři

Ti čtyři tenisté se jmenovali Jean Borotra (1898–1994), Henri Cochet (1901–1997), René Lacoste (1904–1996) a Jacques Brugnon (1895–1978) a v letech 1924–1932 oslnili nejen rodnou Francii, ale celý sportovní svět. Celkem v letech 1924–1929 vyhráli šest Wimbledonů v řadě, v letech 1925–1932 dokonce osmkrát French Open doma v Paříži, v letech 1926–1928 i americké US Open a roku 1928, aby to bylo kompletní, i tehdy vzhledem ke geografické odlehlosti „nekonečně vzdálené“ Australian Open (roku 1928 tak ovládli všechny čtyři grand slamy). A aby toho nebylo málo, v letech 1927–1932 společně šestkrát v řadě vyhráli i Davisův pohár (Davis Cup), když ve finále porazili na dvorcích Rolanda Garrose v Paříži (kromě roku 1927, kdy se hrálo v Germantown Cricket Clubu ve Filadelfii) pětkrát Američany v čele se sedminásobným vítězem US Open a trojnásobným vítězem Wimbledonu Billem Tildenem (kromě roku 1932, kdy už nehrál) a Brity (v čele s Fredem Perrym). A byli to právě Britové vedení „nesmrtelným“ Perrym, kteří Francouzům slavnou „salátovou mísu“ v roce 1933 v Paříži vzali a sami ji pak především díky Perrymu, trojnásobnému wimbledonskému vítězi, drželi až do roku 1936, kdy jejich nejlepší hráč odešel k profesionálům.

Létající Bask

První z „mušketýrů“, Jean Laurent Robert Borotra, rodák z jihofrancouzského Biarritzu známý jako „létající Bask“, byl díky výbušnému temperamentu označován za d᾿Artagnana. K tenisu se dostal vlastně náhodou, když se na atletických závodech v německém Wiesbadenu, na něž přijel jako důstojník francouzské armády, dověděl, že se zde hraje též tenisový turnaj. Přihlásil se, třebaže tenis nikdy nehrál, díky nesmírnému nasazení se probil až do semifinále a poté se od místního přeborníka dověděl, že bude-li dva roky usilovně trénovat, dokáže v tenise „velké věci“. Jak starý tenisový matador řekl, tak se také stalo. Již v roce 1922 „válčil“ Borotra v Davis Cupu poprvé za Francii a v roce 1924 vyhrál své první French Open (druhý titul zde vybojoval v roce 1931), dvakrát vyhrál i Wimbledon (1924 a 1926) a roku 1928 triumfoval na Australian Open, jen vítězství na americkém US Open mu zůstalo odepřeno, roku 1926 tu ve svém jediném finále prohrál s kamarádem Reném Lacostem. Za druhé světové války Borotra, jenž se zapojil do hnutí protiněmeckého odporu, jen těsně unikl smrti, když byl na přímluvu švédského krále přemístěn z koncentračního tábora, odkud vycházely „pochody smrti“, do jiného, mírnějšího, kde válku přečkal…

Kouzelník z Lyonu…

Henri Jean Cochet byl o pár let mladší než Jean Borotra a jeho cesta k tenisu byla mnohem přímější. Tatínek se totiž staral o tenisové kurty v klubu v Lyonu a malý Henri zde působil jako sběrač. Na rozdíl od Borotry, který vzal raketu do ruky poprvé jako dvacetiletý amatér, začal Lacoste s tenisem již jako kluk, v osmi letech, povzbuzován majitelem a prezidentem lyonského klubu, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Od počátku dvacátých let už byl vidět na velkých kurtech a v roce 1922, ještě než „mušketýrská éra“ pořádně začala, poprvé vyhrál French Open, když ve finále porazil Jeana Samazeuilha ve třech setech. Roku 1926 si triumf na dvorcích Rolanda Garrose zopakoval po výhře nad kamarádem Reném Lacostem.

…a nejslavnější tenisový mač všech dob

Cochetova nejslavnější chvíle ale přišla až o rok později, roku 1927, ve Wimbledonu. V semifinále jednoho z nejslavnějších tenisových mačů všech dob totiž prohrával s dvojnásobným šampiónem, již zmíněným Billem Tildenem 2:6, 4:6, 1:5 a 0:30 a Američanovi chyběly k vítězství pouhé dva míčky. V této kritické chvíli ale vstoupila do hlediště centrálního kurtu královna Marie, choť panovníka Jiřího V. Oba hráči jí vzdali čest a vzápětí došlo k jednomu z „wimbledonských zázraků“: Prakticky již poražený Francouz získal následujících sedmnáct bodů, vrátil se do zápasu, a nakonec v pěti setech vyhrál, i když v tom rozhodujícím pátém prohrával 2:3 a Tilden šel servírovat. Novináři psali o největším obratu v tenisové historii, Cochet, v té době již dvojnásobný vítěz French Open na pařížských dvorcích Rolanda Garrose (1922 a 1926, později přidá ještě tři – 1928, 1930 a 1932, a také další Wimbledon [1929] a US Open [1928]) se tiše usmíval a nešťastný poražený Tilden zmizel ve své šatně. Zda k obratu došlo, protože Cochet „prostě chytil druhý dech“, což se v tenise někdy stane, nebo se Tilden chtěl ještě chvilku předvést před královnou, polevil a „dostal tak Cocheta mimoděk do hry“ (což tvrdili někteří novináři), se už bohužel nikdy nedozvíme, na „památnosti“ tohoto zápasu to ale nic nemění. Ve finále proti Borotrovi pak Cochet „zázrak“ zopakoval, když v pátém setu prohrával 2:5 a následně odvrátil šest mečbolů. S osmi grandslamovými tituly a šesti Davisovými poháry se stal jedním z nejúspěšnějších francouzských tenistů všech dob.

Krokodýl

Pařížský rodák Jean René Lacoste začal s tenisem v patnácti letech, když jej rodiče poslali přes Kanál do Anglie, aby se naučil tamní jazyk, zlepšil si zdraví a naučil se hrát tenis, mimo jiné proto, že „se tam hraje ten slavný Wimbledon“. A právě tenhle turnaj se stal jeho nejoblíbenějším. Lacoste, hrající téměř vždy v široké kostkované čepici, která k němu neodmyslitelně patřila, se dostal do finále Wimbledonu poprvé v roce 1924, tehdy ale v pěti dramatických setech ještě prohrál s Jeanem Borotrou. O rok později se mu ale již podařil nesmírně ceněný „double“, tj. vítězství na French Open v Paříži a ve Wimbledonu. Následně vyhrál grand slamů ještě pět – na dvorcích Rolanda Garrose v letech 1927 a 1929, ve Wimbledonu v roce 1928 a na US Open v letech 1926 a 1927. Jeho rafinovaná hra z něj činila „mušketýrského“ Aramise, jehož nebylo radno nikdy, za žádných okolností podcenit.

Po skončení tenisové kariéry se Lacoste začal věnovat byznysu a činil tak stejně úspěšně, jako když se na kurtu oháněl raketou. Jeho trička, polokošile, košile a další oblečení s příznačným krokodýlkem vyšitým na každém kousku se staly špičkovou značkou nejen mezi sportovci. Kromě tenisu patřil Lacoste neodmyslitelně také ke golfu, možná i proto, že jeho manželka Simone Thion de la Chaumeová (1908–2001) byla vynikající hráčkou, první cizinkou, jež vyhrála dívčí (1924) i ženský (1927) golfový šampionát na Britských ostrovech; a mimochodem, v golfu byla velmi úspěšná i jejich dcera Catherine.

Nenápadný Jacques Brugnon

Čtvrtý francouzský tenisový „mušketýr“ Jacques „Toto“ Brugnon se na grand slamech ve dvouhře sice dostal „jen“ jednou do semifinále, konkrétně ve Wimbledonu v roce 1926, a doma na Roland Garros dosáhl nejvýš na čtvrtfinále (1928 a 1929), ve čtyřhře ale vyhrál v Paříži pětkrát (1927, 1928, 1930, 1932 a 1934), ve Wimbledonu čtyřikrát (1926, 1928, 1932 a 1933) a k tomu jednou i v Austrálii (1928), což z něj činí jednoho z největších světových „deblistů“ všech dob. Připočteme-li jeho úspěchy ve smíšené čtyřhře s legendární Suzanne Rachel Flore Lenglenovou (1899–1938) a jeho příspěvek k vítězství v Davis Cupu v letech 1929 a 1930, není o této skutečnosti nejmenších pochyb. Brugnon navíc „tmelil“ „mušketýrskou partu“ svou přátelskou, nezištnou povahou, což bylo možná dáno i tím, že jej ve dvouhře jeho kolegové převyšovali, takže jeho vztah k nim ani v náznaku nekazila osobní rivalita.

Pařížská olympiáda v roce 1924…

Tenisoví „mušketýři“ se v mladém věku, vlastně stále ještě na počátku své kariéry, účastnili letních olympijských her v Paříži v roce 1924. Všech pět zlatých (v mužské i ženské dvouhře i čtyřhře i ve smíšené čtyřhře) sice získali Američané a Američanky (Vincent Richards, Francis Hunter, Richard „Dick“ Norris Williams II. a Helen Willsová, Hazel Wightmanová), domácí Francouzi ale nepřišli medailově zkrátka. V mužské dvouhře získal stříbrnou medaili Cochet, v pánské čtyřhře vybojovali stříbro Cochet s Brugnonem a bronz Borotra s Lacostem a v dámské dvouhře si uhrála stříbro Julie Vlastová, díky čemuž se Francie stala na tenisových kurtech druhou nejúspěšnější zemí po USA. O čtyři roky později na hrách v Amsterodamu už tenis olympijským sportem nebyl a vrátil se do programu až po mnoha desetiletích.

…a možní noví „mušketýři“

Francie již v mužském tenise nikdy tak skvělé období jako ve dvacátých letech a na počátku třicátých let minulého století nezažila. Yannick Noah sice v roce 1983 vyhrál Roland Garros a Henri Leconte se zde v roce 1888 dostal do finále, v roce 1991 pak Leconte s Guyem Forgetem po nekonečně dlouhé době vyhráli pro Francii Davisův pohár, o někdejší slávě ale nebylo možné mluvit. Na přelomu nultých a desátých let 21. měla Francie několikrát v první světové dvacítce čtyři hráče (Joe-Wilfried Tsonga, Gaël Monfils, Richard Gasquet a Gilles Simon), grandslamový turnaj ale nevyhrál nikdo z nich, a tak byly články o nových tenisových „mušketýrech“ hodně nadnesené. Na ty skutečné „mušketýry“ z let 1922/24–1932/33 zbyla jen polozapomenutá, sentimentální vzpomínka, již neoživila ani letošní olympiáda, která se po sto letech konala v Paříži.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.