Kulturní válka „až na krev“ na sever od našich hranic.

Evropské peřeje 3

Kulturní válka „až na krev“

na sever od našich hranic.

Polsko blízké i vzdálené,

země, o které toho (většina Čechů) mnoho neví

Martin Kovář, 11. července 2023

O kulturní válce či o kulturních válkách, jež se v posledních letech vedou ve Spojených státech amerických, čteme na sociálních sítích
i v (stále ještě, ano, jakkoli umírají) tištených novinách takřka denně
a máme na ně skoro všichni, jak jinak 😊, jasný názor. Podobná „válka“ se přitom vede i kousíček od hranic naší země, v sousedním Polsku
a je to nemilosrdná „válka na život a na smrt“, „válka“ mezi konzervativci, kteří jsou již osm let u moci (Právo a spravedlnost)
a mezi liberální opozicí (Občanská platforma). Podzimní volby, jež se rychle blíží, rozhodnou nejen o budoucnosti Polska, ale leccos naznačí, společně s letními volbami ve Španělsku, i o budoucnosti Evropské unie. Tak se na to pojďme podívat podrobněji.

I)

Dávný spor a střet, žádná novinka

„Válka“, o které píšu, není v Polsku žádnou novinkou. Když to říkám, nemyslím tím zdaleka jen zatím poslední zásadní „výměnu stráží“
z roku 2015, kdy v perexu zmíněná strana Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość; PiS) bratrů Lecha (v čele strany v letech 2001–2003) a Jarosława Kaczyńských (od roku 2003) vystřídala u moci vládu Občanské platformu Donalda Tuska (2007–2014), respektive Ewy Kopaczové (2014–2015). Spor totiž sahá až k samotným počátkům polské demokracie, obnovené v roce 1989 po pádu komunistického režimu.

II)

Dva zcela odlišné světy a dvojí Polsko

Polsko bratrů Lecha a Jarosława Kaczyńských

Bratři Kaczyńští byli, respektive Jaroslaw je, homo politicus, jeden jako druhý, již od mládí. Jako prominentní intelektuálové z nezávislých odborů Solidarita (Solidarność), které v Polsku vyválčily svobodu, krátce působili po boku prvního porevolučního polského prezidenta Lecha Wałęsy (1990–1995; jenž nastoupil do úřadu v prosinci 1990 po generálu Wojciechovi Jaruzelském), Lech jako jeho bezpečnostní poradce, Jarosław jako vedoucí prezidentské kanceláře, ale brzy se
s ním politicky i osobně rozešli. Oba, dnes již jen Jaroslaw, byli a jsou představiteli důsledně pravicového, antikomunistického
a konzervativního Polska, navazující v řadě ohledů na meziválečný autoritativní režim maršála Józefa Piłsudského.

Polsko bratrů Kaczyńských je ale nejen pravicové a konzervativně katolické, nýbrž i silně národní (patriotismus, místy až vypjatý patriotismus, je nedílnou součástí jejich světonázorové, či, chcete-li, ideologické „výbavy“); je to převážně, byť nikoli výhradně, venkovské Polsko, pokud jde o voliče „starší Polsko“ a méně vzdělané, tak trochu bigotní Polsko. Polsko více či méně nedůvěřivé vůči moderním trendům, zčásti skeptické vůči procesu evropské integrace, zejména vůči progresivismu (včetně prosazování práv LGBT+ komunity, Green Dealu atd.). Současně je to ale i Polsko s nepopiratelným „morálním imperativem“, důsledně usilující de likvidaci zbytků „polského komunismu“ ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Polsko Donalda Tuska

Druhé Polsko nemůže být od toho prvního odlišnější. Donald Tusk, šéf Občanské platformy (Platforma Obywatelska; PO) v letech 2003–2014 a znovu od roku 2021, mezitím předseda Evropské rady (2014–2019), je ztělesněním „moderního“ (jak se říká, aniž je stoprocentně jasné, co všechno to znamená) Polska, ale zcela jistě velkoměstského a městského, „mladého“, liberálního, Polska sice zčásti křesťanského (katolického), ale s jiným vztahem ke katolické církvi, než jaký k ní mají ti z výše zmíněného Polska bratrů Kaczyńských. Tuskovi voliči jsou nejen stoupenci liberálního „potratového zákonodárství“, což je jedno z témat, jež Polsko silně rozděluje, ale i odpůrci justičních reforem, které realizuje PiS ve snaze „očistit justici konečně a důsledně od postkomunistických kádrů“, jak říká.

Voliči PO jsou i jasní, aktivní stoupenci evropské integrace; málokdo ji ostatně v Polsku ztělesňuje tak jako Donald Tusk a jako nynější europoslanec a bývalý ministr zahraničních věcí v jeho vládě Radosław Sikorski (mimochodem, jeho manželkou je známá americká novinářka, historička a držitelka Pulitzerovy ceny za knihu „Gulag. A History“, která vyšla i česky, jejíž předkové pocházeli z Běloruska, Anne Applebaumová) a málokdo dává tak zřetelně najevo, že pokud vyhraje ve volbách, přestane být Polsko unijním „trouble-makerem“ a stane naopak po bodu progresivistických lídrů unie. Jsou tu, zkrátka, jak jsem už napsal, dva zcela odlišné světa a dvě zcela odlišná Polska…

III)

Jak to na podzim dopadne?

Jak podzimní volby v Polsku dopadnou, je těžké předvídat. Úřadující premiér, mimochodem, skvělý premiér Mateusz Morawiecki (ve funkci od roku 2017; jeho otec, Kornel Andrzej Morawiecki [1941–2019], byl přesně to, čemu Američané říkají Tough Guy, tedy „ranař“, „tuhý chlapík či „drsný hoch“, člen radikálně antikomunistické Bojující Solidarity [Solidarność Walcząca] a jeho syn je zjevně po něm), a prezident, mimochodem, skvělý prezident Andrzej Duda (v úřadu od roku 2015) mají v rukou velkou moci, je jim nakloněna část vlivných médií a pracuje pro ně i polský Deep State, takže veliká síla. Problém spočívá v tom, že jejich potenciální koaliční spojenci propadají v předvolebních průzkumech, takže se klidně může stát, že PiS sice vyhraje, ale nebude mít s kým složit vládu…

Občanská platforma na tom není o nic lépe. I ona může klidně vyhrát, byť se to prozatím nezdá, ale opozice vůči Morawieckého a Kaczyńského vládě (ano, Jarosław znovu vstoupil do kabinetu jako, jak si z toho dělá legraci opozice, jakýsi „nadpremiér“) je tak roztříštěná a nesourodá, že bude případně sestavovat kabinet také jenom stěží, podpoře „jednotné Evropy“ navzdory. Nakonec po mém soudu o všem rozhodně „pár hlasů“ pro menší strany; které to budou, by ale dnes bylo věštěním z křišťálové koule.

Jedno je jisté, volební boj je ostrý, tvrdý a nevybíravý, ani jedna strana si nebere nejmenší servítky; v tomto ohledu je přirovnání k americkým kulturním válkám z perexu naprosto na místě. Svědčí o tom i reakce českých médií. Zatímco levice a „liberální centristé“ (fascinující termín, jinak v zásadě rovněž levice, ať už přiznaná či nikoli), se bijí za Tuska, konzervativci a česká pravice (což je pravice spíše podle toho, že si tak říká, než že by jí opravdu byla, například ODS) sympatizují s Morawieckým a Kaczyńským, včetně premiéra Fialy, jehož (hodně potlačeným) konzervativním instinktům vláda PiS zjevně vyhovuje (byť ne ve všech ohledech).

IV)

Proč je Polsko důležité pro Českou republiku, pro Evropu i pro „Ameriku“

Na výsledku polských listopadových voleb přitom po čertech záleží, Polsko je totiž jedním z hlavních spojenců České republiky, stejně jako jedním z hlavních podporovatelů Ukrajiny v jejím odporu v boji proti ruské agresi. Současně je též jedním z nejbližších partnerů a spojenců Washingtonu, což mu dodává na významu i v celosvětovém geopolitickém rozměru. Případně vítězství PiS by nicméně znamenalo „tvrdou ránu“ Bruselu a Štrasburku, a tedy stále ještě vládnoucím evropským progresivistům, a to tím spíš, že prohráli už v Itálii, částečně v Nizozemsku a čeká se jejich porážka ve Španělsku. Vítězství Tuska a spol. by je naopak posílilo. Tak se nechme překvapit, do voleb je ještě relativně hodně času a stát se může cokoli, k tématu se v Evropských peřejích samozřejmě ještě nejednou vrátíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.