Konec Američanů v Evropě? Od Trumanovy doktríny do současnosti

Evropské peřeje 87

Konec Američanů v Evropě?

Od Trumanovy doktríny do současnosti

Martin Kovář

V současné době si téměř celá Evropa klade otázku, zda a jak rychle se blíží den, kdy se Spojené státy americké stáhnou ze Severoatlantické aliance a z Evropy. Jakkoli se osobně domnívám, že panika není na místě, jedno jisté je: Bezvýhradná víra evropských zemí, že se na americké spojence a partnery mohou v rámci osmdesát let trvající spolupráce a na z toho vyplývající bezpečnostní garance za každých okolností spolehnout, je pryč. Důvěra, která je nesmírně křehká, je ztracena, a zda se ji ještě někdy podaří v takovém rozsahu obnovit, si nejsem jist. Pojďme se proto u této příležitosti podívat, jak osmdesátiletý příběh transatlantického partnerství po druhé světové válce začal.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 4. března 2025

Trumanova doktrína jako začátek

Před sedmdesáti osmi lety finišovaly právě v tomto týdnu, tj. od 3. do 10. března 1947, v americkém Washingtonu přípravy, jež se zúročily 12. března 1947. Onoho dne totiž americký prezident Harry S. Truman (v Bílém domě v letech 1945–1953) vyhlásil v Kongresu tzv. Trumanovu doktrínu (The Truman Doctrine), jež se stala – spolu s Marshallovým plánem (1948) a Severoatlantickou aliancí (NATO; 1949) – základem dlouhodobého politického, vojenského a ekonomického angažmá USA na našem kontinentu. Na jedné straně není pochyb o tom, že především západní Evropa má být Američanům, hlavně z časů studené války, za co vděčná, současně ale jejich přítomnost v Evropě vždy vyvolávala, vcelku logicky, i jistý odpor.

Poválečná Evropa

Na počátku roku 1947 nevypadala situace v Evropě ani trochu dobře. Druhá světová válka byla stále, alespoň pokud jde o její důsledky, velmi „živou“ vzpomínkou. Četné evropské země, nejen ty poražené jako Německo, byly ještě pořád rozbité, zbídačené a vyhladovělé a velká část jejich obyvatel se zdaleka nezbavila všech válečných fyzických a psychických traumat. Německé nacisty, italské fašisty a jejich spojence se sice podařilo spojencům s vypětím všech sil porazit, na značnou část východní a střední Evropy včetně Československa ale již dopadal stín neméně hrozivý, a sice sovětský komunismus. Když bývalý britský premiér Winston Churchill mluvil 5. března 1946 v americkém Fultonu ve slavném projevu o „železné oponě“, jež byla spuštěna napříč kontinentem „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“, pojmenoval situaci velmi přesně.

Administrativa demokratického prezidenta Harryho S. Trumana sledovala dění v Evropě s enormním zájmem. O tom, zda jejich „evropské válečné angažmá“ bude pokračovat, přitom nebylo zdaleka jasno. Izolacionismus měl v meziválečných USA silné kořeny a jeho vliv, zejména v Kongresu, po válce stále přetrvával. Prezident Truman a jeho státní tajemník George Marshall (ve funkci v letech 1947–1949) si nicméně uvědomovali, že by jejich odchod z Evropy výrazně nahrál Sovětům a že by bylo i pro USA samotné strategicky výhodnější, pokud by k případnému konfliktu došlo daleko od jejich území. Tedy v Evropě. V úvahách prezidenta a jeho blízkých hrála nikoli nevýznamnou roli rovněž zkušenost z meziválečného období, kdy se Američané z Evropy stáhli, ale stejně se sem nakonec, donuceni okolnostmi, „museli“ vrátit, aby pomohli svým spojencům k vítězství nad „silami zla“.

Zadržování komunismu

Ve druhé polovině čtyřicátých let nakonec Washington chybu z přelomu desátých a dvacátých let nezopakoval. V Bílém domě i na Kapitolu získali rozhodující vliv tzv. „intervencionisté“ či „internacionalisté“, a to byl také důvod, proč Kongres Trumanovu doktrínu, tj. finanční podporu řecké a turecké vládě, které čelily občanské válce s komunisty (v případě Řecka), respektive silnému tlaku ze strany SSSR (v případě Turecka) schválil. Skutečnost, že se z této konkrétně zaměřené pomoci v poměrně krátké době stala tzv. „doktrína o zadržování komunismu“ (Containment of Communism), mající obecnou platnost, svědčila o tom, že USA berou svoji roli velmoci, jež je jako jediná schopná zabránit dalšímu šíření ideologie a moci a vlivu Moskvy, nanejvýš vážně. Trumanův projev z 12. března 1947 tak lze v mnoha ohledech vnímat jako začátek nové éry v dějinách transatlantických vztahů, která, navzdory rozpadu Sovětského svazu a zhroucení komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, trvá dodnes.

Marshallův plán a NATO

O odhodlání Američanů nenechat spojence z válečných časů – Velkou Británii a Francii i další západoevropské státy – „napospas“ Moskvě, vypovídala též hospodářská pomoc v podobě již zmíněného Marshallova plánu (1948) a zejména vznik NATO (1949), jehož prostřednictvím poskytly USA západní Evropě do té doby bezprecedentní bezpečnostní garance. Právě díky Trumanově doktríně, Marshallovu plánu a NATO prožili Západoevropané následující desetiletí v míru, v bezpečí a v dosud nepoznané prosperitě, právě díky USA žili životy, jež jsme jim my z druhé strany „želené opony“ přáli a zároveň jsme jim je i záviděli, a to tím spíš, že jsme v téže době byli oběťmi krvavého stalinismu, chruščovovských avanturistických dobrodružství a brežněvovských doktrín omezené suverenity.

Mračna nad transatlantickými vztahy

Vzhledem k délce amerického poválečného angažmá v Evropě je vcelku přirozené, že vztahy mezi transatlantickými spojenci nebyly vždy ideální. Americká dominance a někdy i arogance, s níž politikové z Washingtonu prosazovali své zájmy, byly Evropanům čas od času trnem v oku. Francouzi, kteří byli nadmíru hákliví na americkou „intelektuální“ či „sociokulturní invazi“ (tj. „amerikanizaci“ či „macdonaldizaci“ evropské kultury) přes oceán, dokonce na čas opustili vojenské struktury NATO a „vykázali“ „americkou alianci“ z Paříže do Bruselu, stejně jako – a v tomto případě nejen oni – často až nevybíravě (zvlášť vezmeme-li v potaz, že šlo o spojence) kritizovali „americkou válku“ ve Vietnamu atd. Američané to těžce snášeli, opakovaně měli pocit, že jim Evropané nejsou dostatečně vděční za všechno, co pro ně (zejména ve dvou světových válkách) udělali, nakonec se ale až doposud vždy podařilo všechny spory urovnat.

Evropská závislost na USA

Není nejmenších pochyb, že Evropané jsou, pokud jde o jejich bezpečnost, navzdory již několik desetiletí trvajícímu naprosto neproduktivnímu blouznění o „společné evropské armádě“, takřka úplně závislí na Severoatlantické alianci, tedy de facto na USA. Teď nemám na mysli nějaké možné drobné „šarvátky“, ale, Bůh nás ochraňuj, nějaké opravdu velké nebezpečí či nějaký opravdu velký střet. Pokud by němu došlo, jako že to v současné době nyní vzhledem k napjatým vztahům s putinovským Ruskem vůbec vyloučené, měl bych o Evropu bez amerických spojenců strach a zjevně nejsem zdaleka sám. Takřka fyzicky jej v posledních dnech cítím při rozhovorech s blízkými lidmi, a to bez ohledu na jejich pohlaví, sociální status či místo, kde žijí.

Budíček!

O to víc mě mrzí, že dokonce i bohaté evropské státy, jako je například Spolková republika Německo, o naší zemi nemluvě, dlouhodobě nebyly, a některé stále nejsou, schopné plnit ani ty nejzákladnější alianční povinnosti jako výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP atd. Vzhledem k tomu se jistému despektu, s níž nás kritizuji někteří představitelé Trumpovy druhé administrativy, například viceprezident James D. Vance či ministr obrany Pete Hegseth, vlastně nelze příliš divit. Samostatnou kapitolou jsou důsledky evropského levicového progresivismu, který kromě maligně přebujelé politické a další korektnosti přinesl rovněž zkázu naší ekonomiky v podobě tzv. Green Dealu, o ztrátě konkurenceschopnosti na světových trzích nemluvě atd.

Na závěr textu, kterým jsem chtěl – v souvislosti s blížícím se výročím vyhlášení Trumanovy doktríny – primárně připomenout význam transatlantických vztahů pro „starý kontinent“, už jen jedna poznámka. Jak jsem řekl již na začátku, osobně se domnívám, že vzrušení posledních týdnů, které vyvrcholilo roztržkou mezi Donaldem Trumpem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským minulý pátek, pomine a vztahy se alespoň zčásti, opakuji, alespoň zčásti, uklidní. Evropa má ale i tak „na kahánku“, čas běží a poznámka o tom, že je „za minutu dvanáct“, není v tomto případě žádné klišé. Buď začneme jednat, a hlavně konat, nebo budou jiní jednat o nás.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.