Klubové výročí, vlčí máky a darovaná krev. O čem všem může být jeden fotbalový zápas

Evropské peřeje 72

Klubové výročí, vlčí máky a darovaná krev.
O čem všem může být jeden fotbalový zápas

Martin Kovář

Byl to v neděli v pražském Edenu mimořádný, euforický i dojemný večer. Zápas domácí Slavie proti Karviné připadl na 10. listopad, takže byl – v první řadě – čas oslavit 132. výročí vzniku tohoto aktuálně nejlepšího fotbalového klubu u nás. Zároveň – stejně jako v loňském roce (psal jsem o tom 7. listopadu 2023) – to byla příležitost připomenout si Den válečných veteránů, tj. výročí podepsání příměří, které ukončilo první světovou válku (11. listopadu 1918). A aby toho nebylo málo, rezonovala v Edenu ještě jedna nedávná akce – fotbalový klub SK Slavia Praha totiž na konci října letošního roku spustil neobyčejně záslužnou kampaň na podporu dárcovství krve.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 12. listopadu 2024

Eden v červené

Eden se zkrátka v neděli večer doslova „topil“ v červené (barva Slavie, barva vlčících máků a barva krve, k jejímuž dárcovství se klub přihlásil), mimo jiné i prostřednictvím celostadiónového chorea, které připravila legendární Tribuna Sever a kterému dominovala červená barva. Nehledě na euforii, kterou domácí svým fanouškům připravili vítězstvím nad Karvinou, a potvrzení náskoku v čele ligové tabulky to byl, jak jsem už uvedl, dojemný večer. Eden – to je bezpečné prostředí pro každého fanouška, i pro rodiny s malými dětmi, jichž byla včera, mimo jiné proto, že si před stadionem měli možnost prohlédnou moderní vojenskou techniku, v hledišti spousta, včetně mého syna.

Vidět a slyšet, jak tátové a někdy i maminky předávají klubovou tradici prckům, navlečeným vzhledem k mrazivému večeru do několika vrstev oblečení, jehož svrchní vrstvu tvořil červenobílý klubový dres a navrch červená pláštěnka, součást slavnostního chorea, byla veliká radost, a to tím spíš, že jim někteří vyprávěli, každý po svém, osobitě, ale moc hezky, podobně jako já před rokem, proč je 11. listopad tak významný den (konec války a vyjádření vděčnosti mrtvým i těm, kteří přežili) a jak důležité je pomáhat darováním krve. Tohle propojení sportu, historie a současnosti mě vždycky dojme; jak jsem ale v neděli večer v Edenu viděl, nebyl jsem zdaleka jediný.

Vzpomínka na Velkou válku

Červeň vlčích máků, respektive jejich imitace, jež měli na klopách sak a kabátů připnuté mnozí z nás, nedělnímu večeru v pražském Edenu – kromě fotbalu samotného a vojáků na ploše (vojenská kapela zahrála na počest 11. listopadu „večerku“) před zápasem – dominovala. Osobně jsem moc rád, jak se tato tradice v posledních letech ujala i u nás, nejen v zemích, jež Velká (první světová) válka (1914–1918) zasáhla silněji (například ve Velké Británii, Francii nebo Belgii).

Byl to totiž tenkrát vpravdě strašlivý konflikt, o to strašnější, že přišel – v létě 1914 – po období, během něhož se západní a střední Evropa těšily z dlouhého míru. Na podzim 1918, po více než čtyřech letech bezuzdného vraždění, během něhož, jak napsal Winston Churchill, „evropské civilizované státy použily ke zničení svých nepřátel prakticky všechny dostupné prostředky s výjimkou kanibalismu, k němuž se neuchýlily jenom proto, že by prokazatelně nepřinesl žádné výsledky“, svitla vzhledem k naprostému vyčerpání všech válčících stran, především císařského Německa a habsburského Rakousko-Uherska, naděje na mír.

Jedenáctého listopadu 1918 se tyto naděje naplnily, když zástupci Německa podepsali v legendárním železničním vagónu maršála Ferdinanda Foche, vrchního velitele dohodových vojsk na západní frontě, v Compiègneském lese poblíž stejnojmenného městečka v departementu Oise v severní Francii, příměří. Temná „noční můra“ jménem Velká válka (Great War) k úlevě všech, dokonce i těch poražených, definitivně skončila.

Vlčí máky „na polích flanderských“

Příměří z 11. listopadu 1918 zachránilo mnoha vojákům život, jejich duši ale před nekonečnými, sžíravými depresemi nezachránit často nedokázalo a vlastně ani nemohlo (Hemingwayova „ztracená generace“). Autor nejslavnější básně o první světové válce, jež dala vzniknout tradici nošení vlčích máků, kanadský básník, lékař a podplukovník John McCrae (1872–1918), se sám konce války nedožil, neboť zemřel 28. ledna 1918 v British General Hospital ve francouzském přístavu Wimereux na zápal plic a následujícího dne byl se všemi vojenskými poctami pohřben na místním hřbitově. Jeho krátká básnička s názvem „Na polích flanderských“ (In Flanders Fields), kterou napsal na počátku května 1915, zaslepený bolestí a otřesený smrtí svého přítele, poručíka Alexise Hannuma Helmera (1892–1915), ale přežila dodnes a stala se symbolickým vyjádřením úcty k padlým.

Ve Velké Británii a v zemích britského společenství (Commonwealth) se 11. listopad slaví jako tzv. Remembrance Day, tj. „den vzpomínky na válečné oběti“, anebo jako Poppy Day, doslova „den vlčích máků“ podle básničky výše zmíněného kanadského lékaře. Podobné to je i v některých dalších zemích, například ve Francii či Belgii; Američané si tentýž den připomínají pro změnu jako tzv. Veterans Day, tj. „den veteránů“. V Británii se 11. listopad poprvé slavil v roce 1919 v souvislosti se slavnostní recepcí, kterou král Jiří V. (na trůnu v letech 1910–1936) připravil na počest francouzského prezidenta Raymonda Poincarého večer 10. listopadu; následujícího dne dopoledne, 11. listopadu, se pak v Buckinghamském paláci konal oslava zvaná tzv. Armistice Day, oslava připomínka podpisu příměří z předchozího roku. A právě z něj se v následujících letech vyvinul Remembrance Day či Veterans Day.

Já sám jsem prožil jedenáctý listopad, na který nikdy nezapomenu, v roce 2008, devadesát let po skončení Velké války, kdy jsem byl pracovně v Londýně a v podvečer jsem se shodou okolností ocitl v centru města. Whitehall, třída, spojující Trafalgarské a Parlamentní náměstí, kde sídlí množství ministerstev a obecně vládních úřadů a z níž po pravé straně vybíhá, jdete-li směrem k Parliamentary Square, nenápadná ulička jménem Downing Street, kde úřadují britští ministerští předsedové, doslova tonula v červené, plná vlčích máků, všude nenapodobitelná, nezachytitelná, slavnostní nálada, ze které mě mrazilo v zádech. Dodnes si vzpomínám, jak jsem, zasažen atmosférou, zůstal uprostřed Whitehallu stát a jen jsem tiše sledoval pochodující vojáky a poslouchal vojenskou kapelu, hrající na počest mrtvých…

Zpátky v Edenu

Právě na tyto scény jsem si vzpomněl i v neděli večer v pražském Edenu. Zatímco plný stadion oslavoval drtivé vítězství nad soupeřem z Karviné, já jsem byl v myšlenkách nejen v Londýně (viz výše), ale i ve Flandrech, které jsme s přáteli navštívili v listopadu před několika lety, abychom tu uctili památku padlých. „Ty jsi smutnej, táto?“ zeptal se mě můj syn, když viděl, že nejásám s ostatními. „Ale ne,“ odpověděl jsem mu, „jen jsem se nad něčím zamyslel. Už je to dobré, už jsem zase s tebou tady.“ „Ty jsi myslel na ty mrtvé vojáky, viď?“ zeptal se znovu (je neuvěřitelné, jak je ve svých deseti letech empatický). „Taky. Ale jak říkám, už jsem tu zpátky s tebou.“ Jenom mi stiskl ruku.

Tak díky za ten večer, pánové z Edenu.

Tohle je mnohem, mnohem víc než jen fotbal, jak sami říkáte.

P.S.: Loni jsem ke svému newsletteru o 11. listopadu připojil básničku výše zmíněného Johna McCraeho. Myslím, že není ani trochu ke škodě, když ji sem dám i dnes.

Na polích flanderských

John McCrae

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,

tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde hrob je náš. Však mezi červánky,

na nebi modrém slyšte skřivánky,

když dole kanóny tu svoji píseň řvou.

My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,

že včera žili jsme a byli milováni,

když nyní ležíme na polích flanderských.

Náš boj teď jiní převezmou:

do vašich rukou vkládáme teď svou