Klidné léto Rishiho Sunaka?

Evropské peřeje 48

Klidné léto Rishiho Sunaka?

Proč britský premiér rozhodl o překvapivém termínu voleb

Martin Kovář

Britský ministerský předseda Rishi Sunak překvapil na sklonku minulého týdne úplně všechny, když oznámil, že se volby do Dolní sněmovny parlamentu budou konat již 4. července, tedy na počátku léta. Rozhodl se tak ukončit agónii, v níž se Konzervativní strana nachází, co nejrychleji a neprodlužovat „zbytečné trápení“. Rozhodnutí je to nejspíš správné, naděje, že by se do konce roku 2024, respektive, in extremis, do ledna roku 2025 něco zásadně změnilo, se limitně blíží nule, i když všichni víme, jak nevyzpytatelná umí politika být. Tak se na premiérovo rozhodnutí pojďme podívat, mimo jiné i ve vždycky cenných historických souvislostech.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 28. května 2024

Trocha historie k britským parlamentním volbám

Snad nejvíc ze všeho současná situace připomíná dvoje volby do Westminsterského shromáždění, kdy Konzervativní stranu (Conservative Party či, neoficiálně, Tory Party) vedl John Major (*1943; v čele vlády v letech 1990–1997). Poprvé šel Major do voleb v dubnu 1992 v situaci, která nebyla úplně stejná jako ta dnešní, v jistém smyslu se jí nicméně podobala. Také tehdy by si na torye vsadil jen málokdo. Ostrovní stát byl po třinácti letech jejich vlády, z toho po jedenácti v čele s „železnou lady“ (Iron Lady) Margaret Thatcherovou (1925–2013; premiérkou v letech 1979–1990) unaven a bez nadsázky „zralý na změnu“ a šéf opozičních labouristů Neil Kinnock (*1942), který stranu vedl od roku 1983, mohl oprávněně doufat ve vítězství.

Pokud jde o Majora, Britové vnímali činnost jeho vlády rozporuplně. Na jedné straně oceňovali zmírnění ostrého „thatcherovského“ kurzu v domácí politice, včetně premiérovy představy o „otevřené společnosti s menšími sociálními rozdíly“ (Major’s Classless Society), současně ale přetrvávaly silné antipatie vůči politikům, kteří se drželi u moci již od konce sedmdesátých let. Výsledek všeobecných voleb z dubna 1992 byl proto dosti překvapivý. Ministerský předseda nepochybně postrádal charisma „železné lady“, ale přesto konzervativce dovedl ke čtvrtému vítězství v řadě, což bylo v britských dějinách 20. století zcela unikátní. Jeho strana získala těsnou většinu a Major mohl sestavit svůj druhý kabinet. Volby tak potvrdily jedno: Dokud není odhlasováno, není rozhodnuto a vzdávat se předem je zbytečné a hloupé.

O pět let později, v květnu 1997, dokdy John Major, jehož vláda se v průzkumech veřejného mínění propadla na samé dno, vyčkával s volbami v naději na „zázrak“ do poslední možné chvíle, už toryové neuspěli. Historikové se v zásadě shodují v tom, že tehdy usilovali o nemožné. Nového šéfa labouristů, mladého právníka Tonyho Blaira (*1953; v čele strany od roku 1994) nešlo zastavit žádným způsobem. Premiéru Majorovi se sice podařilo upozornit veřejnost na některá zdánlivě slabá místa „nových labouristů“ (New Labour), jak si „blairovci“ říkali – konzervativci varovali Brity před zvýšením daní, dostanou-li se socialisté k moci, třebaže to vůdce opozice opakovaně odmítl; upozorňovali na nebezpečí, že se ostrovní stát ocitne v područí bruselských byrokratů (tj. Evropské unie), což ohrozí samotnou podstatu Británie, včetně národní identity jejích obyvatel, již tak vystavených hrozbě ze strany nastupující globalizace; ve finále pak zdůrazňovali naprostou nezkušenost labouristů se správou země – ale marně.

Na rozdíl od roku 1992 tentokrát výsledky voleb prognózy odborníků plně potvrdily, další „majorovský zázrak“ se nekonal, naopak: Dne 1. května 1997 „se celou zemí přehnala přílivová vlna, která smetla vše, co jí stálo v cestě“. Tony Blair dosáhl jednoho z největších volebních vítězství v celých britských dějinách (a také – přirozeně – nejlepšího výsledku labouristů v historii, včetně slavného triumfu z roku 1945). Sčítání hlasů prokázalo hned několik zajímavých skutečností: Proti předchozím volbám výrazně vzrostl počet žen, zvolených do Dolní sněmovny (120 oproti 60); stejně tak se zvýšil počet zákonodárců z řad etnických menšin, včetně zvolení prvního muslima do Westminsterského shromáždění. Zatímco šéf zdecimovaných toryů (nejhorší výsledek od vzniku moderní Konzervativní strany – 31 % hlasů) Major okamžitě odstoupil, Tony Blair, nejmladší ministerský předseda od roku 1812, se za nadšení většiny Britů stěhoval do Downing Street číslo 10. Očekávání, která tuto změnu provázela, byla obrovská; naplnit naděje voličů proto nebylo nijak snadné, to už by ale byl jiný příběh, na který dnes nemáme čas.

Historické poučení pro Rishiho Sunaka

Osobně nepochybuji o tom, že Rishi Sunak (*1980; v čele vlády od října 2022) zná moderní britské dějiny velmi dobře, včetně „případů“ z let 1992 a 1997. Jeho nedávné rozhodnutí je mimo jiné jistě i výsledkem jejich analýzy, kterou si se svým týmem udělal. Závěr, že se „zázrak“ z roku 1992 letos nemůže a nebude opakovat, je, jak jsem už řekl, po mém soudu správný, ostatně jsem to (nejen) v Evropských peřejích na DATARUNu už nejednou napsal. Stejně tak jsem napsal a znovu to zdůrazňuji: Rishi Sunak není hlavní viník současného mizerného stavu Konzervativní strany. Jako poslanec (od roku 2015), ministr financí (2020–2022) a jako premiér (od roku 2022) na něm má jistě svůj podíl, hlavní „vina“ ale padá na jeho předchůdce – v první řadě na Davida Camerona, kterého Sunak loni v listopadu udělal ministrem zahraničních věcí (což bylo „nepochopitelné“ i pro nejlepší britské komentátory), Theresu Mayovou, Borise Johnsona (navzdory tomu, že v prosinci 2019 přivedl stranu k velkolepému volebnímu triumfu a poté i k vítězství v komunálních volbách) a, maličko, ale přece, Liz Trussovou.

Sunak je zkrátka jen „posledním článkem dlouhé časové řady“, což myslím trochu ironicky, Mirek Bárta mi jistě rozumí 😊, který v zásadě nemohl dělat nic jiného než to, co dělá. Jako premiér je vysoce kompetentní, racionální atd., ale málo platné – naskočil prostě za volat automobilu, který se řítí ze svahu a nemá brzdy. Některé jeho kroky, například opatření proti ilegální migraci, což je i na Ostrovech velmi citlivé téma, jsou navíc polovičaté, a hlavně přišly pozdě, nemluvě o tom, že ani on neuhnul z, s nadsázkou, ale vlastně pravdivě řečeno, progresivistického směřování strany, které má počátek v Cameronových časech, o Borisu Johnsonovi (jakkoli se sám označoval za One-Nation-Tory) nemluvě.

Klidné léto Rishiho Sunaka?

Shrnuto a podtrženo: Rishi Sunak si vyhodnotil současnou situaci správně. Dne 4. července drtivě prohraje volby, nestane-li se nějaký, již zmíněný „zázrak“ (je to přece jen politika), předá moc Keiru Starmerovi (*1962; v čele strany od roku 2020) a potom jej na rozdíl od Starmera nejspíš čeká klidné léto. Onen „klid“ je ovšem podmíněn jednou věcí, tj. tím, že bude zároveň rezignovat i post šéfa Konzervativní strany. Pokud tak učiní, bude si moci dovolit po vyčerpávajících letech v Downing Street strávit „prázdniny“ v milovaném Středomoří a užít si je jako dlouho ne.

Vzhledem k tomu, že jde o mimořádně ambiciózního, a navíc mladého muže (připomínám jeho rok narození – 1980), ale nelze vyloučit, že o „místo na vrcholu kluzkého stožáru“ bude s možnými uchazeči bojovat (viz můj text „Anglie už vykročila ke změně" ze 7. května letošního roku), že v tomto boji uspěje, svoji ohroženou pozici uhájí, postaví se do čela opozice a za čtyři nebo za pět let z něj třeba znovu bude premiér Spojeného království. Nakolik je tento scénář reálný, si v tuto chvíli netroufnu posoudit, úplně „mimo“ ale docela určitě není.

Tak se nechme překvapit a sledujme politické dění na Britských ostrovech co nejpozorněji, bude to stát za to.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.