Kam dál, střední Evropo? Rakouská Vídeň jako bojiště o budoucnost (nejen) střední Evropy

Evropské peřeje 82

Kam dál, střední Evropo?

Rakouská Vídeň jako bojiště o budoucnost (nejen) střední Evropy

Martin Kovář

Předminulý víkend jsem strávil s rodinou ve Vídni, abychom si prohlédli obrazy Marka Chagalla, které jsou až do začátku února k vidění v proslulé výstavní síni Albertina v císařském Hofburgu. Během tří dnů, strávených v rakouské metropoli, jsem si znovu, tak jako pokaždé, uvědomil, jak silná jsou pouta nás, Čechů, k někdejšímu hlavnímu městu habsburské monarchie. A nejen k němu, ale i k Mozartovu Salcburku, k maďarské Budapešti, ke slovenským Košicím, k Pasovu, Řeznu a Mnichovu v Bavorsku nebo ke slovinskému Mariboru, jak kompaktní a při sobě držící je všem rozdílům navzdory náš středoevropský prostor, naše střední Evropa.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 28. ledna 2025

Vídeň a naše střední Evropa

Ve Vídni nám samozřejmě nešlo jenom o Chagalla, byť jeho obrazy byly podle očekávání senzační, stejně jako celé stále ještě „novoroční“ město, nabírající pozvolna dech do roku 2025. Můj desetiletý syn tu byl s námi již poněkolikáté, ale poprvé jsem měl pocit, že se tu cítí tak trochu „jako doma“ – vyznal se už, maličko, v ulicích, pamatoval si nejen restaurace, například Zum Leupold ve Schottengasse kousíček od městské radnice, kde pravidelně večeříme, ale i Burgtheater (z roku 1741; jenž v sedmdesátých a osmdesátých letech poskytl „azyl“ českému herci Pavlovi Landovskému poté, co jej z Československa vyhnali vládnoucí komunisté), o kterém jsem mu hodně vyprávěl a ve kterém pořád hraje legendární Klaus-Maria Brandauer, ale i Hundertwasserhaus, kde si to užíval s kamarádem v tamní „Village“, atd. S velkým potěšením jsem sledoval, jak se i jemu dostává Vídeň pomalu, pomaličku „pod kůži“…

Moje myšlenky a úvahy šly ale přirozeně mnohem dál. Jak jsem už řekl, Vídeň totiž střední Evropu spojovala, v dobrém i ve zlém, dlouhá staletí. Právě k ní vzhlíželi jako ke svému hlavní městu nejen Rakušané či rakouští Němci, chcete-li, ale i Češi, byť se vůči ní zároveň více či méně silněji (jak kdy) vymezovali, stejně jako Maďaři, například v „revolučních“ letech 1848–1849 a během rakousko-uherského vyrovnání v letech 1866–1867. Právě ve Vídni prožíval před první světovou válkou svá mučivá traumata mladý Adolf Hitler, jenž se sem na sklonku zimy 1938 triumfálně vrátil během anšlusu Rakouska nacistickou Třetí říší. Právě u Vídně, pokud bych se chtěl vrátit do starších dějin, bojoval v roce 1683 za záchranu „křesťanské“ střední Evropy polský král Jan III. Sobieski, ano, u té Vídně, kterou Turci obléhali už na konci dvacátých let 16. století. Po druhé světové válce se Vídeň pro změnu obávala, že skončí v komunistické sféře vlivu, než si v roce 1955 s úlevou vydechla, když sovětská vojska po dohodě s Američany Rakousko přece jen opustila…

Vídeň, to jsou také ale Mozart, Haydn, Beethoven, Schubert, Mahler a, snad možná nejvíc ze všeho, Straussovy valčíky. Vídeň, to je velká část „Světa včerejška“ Stefana Zweiga a spisovatelé jako Karl Kraus a Robert Musil, geniální malíři jako Gustav Klimt, Egon Schiele a Oskar Kokoschka anebo český architekt a mecenáš Josef Hlávka. Vídeň, to je i „španělská jezdecká škola“ v již zmíněném Hofburgu a také Belveder, Prátr (Wurstelprater), největší zábavní park s obřím kolem evokujícím velkoměsto na Temži. Vídeň jsou také místní fotbalové kluby včetně u nás oblíbeného Rapidu, kde v osmdesátých letech minulého století „válel“ Antonín „Tonda“ Panenka…

Ve Vídni se hraje o osud Rakouska i střední Evropy

Říká se, že „všechny cesty vedou do Říma“. Ve střední Evropě ale platí, že téměř všechny cesty vedou do Vídně, ať už jste Rakušané, Češi, Maďaři, Slovinci anebo Němci z Pasova. Do Vídně, kde se v posledních měsících odehrává tvrdý politický boj o, s nadsázkou řečeno, budoucnost Rakouska a možná i celé střední Evropy. Do metropole země, v níž dlouhá desetiletí vládli lidovci a sociální demokraté (někdy i ve velké koalici), kteří ke správě věcí veřejných jen vzácně přibírali představitele dalších politických stran, ať už to byli levicoví Zelení, kteří dnes dokonce mají svého prezidenta, Alexandra Van der Bellena, nebo pravicoví, nacionalističtí Svobodní, dodnes spojovaní s někdejším korutanským hejtmanem Jörgem Haiderem.

A právě rakouští Svobodní, Svobodná strana Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs; FPÖ), vedená Herbertem Kicklem (*1968), je blízko toho, aby poprvé v poválečných dějinách země sestavila vládu a získala kancléřský post. Pokud se to konzervativním nacionalistům podaří, jako že tomu všechno nasvědčuje, bude to znamenat velký průlom na rakouské i na středoevropské politické scéně, která je v poslední době chaotická, ne úplně přehledná a roztříštěná „až běda“.

Někdejší Visegrád či „visegrádská čtyřka“, s nimiž si politické elity včetně Václava Havla spojovaly v devadesátých letech minulého století velké naděje, dnes prakticky neexistuje. Viktor Orbán a Robert Fico, kteří vládnou v Budapešti, respektive v Bratislavě, jsou pro vládce Prahy a Varšavy, Petra Fialu a Donalda Tuska, jako političtí partneři prakticky nepřijatelní, a to jak kvůli „pro-ruské“ orientaci své zahraniční politiky, tak kvůli způsobu, jakým řídí vládní záležitosti doma včetně postoje k politické opozici, k médiím atd. Někdejší úvahy o rozšíření Visegrádu například právě o Rakousko či o Slovinsko jsou dnes, stejně jako celý projekt, takřka passé; vláda v čele se Svobodnými by tomuto konceptu ostatně zasadila tak jako tak příznačnou „poslední ránu“.

Příčiny vzestupu Svobodných (a dalších stran proti establishmentu) nejen v Rakousku

Příčiny toho, proč (nejen) v Rakousku strmě rostou preference nacionálních populistů, vymezujících se proti establishmentu, jsou poměrně jednoduché. Voliči jsou se zavedenými politickými stranami z mnoha různých důvodů stále více nespokojeni a nejrůznější populistické alternativy se jim nabízejí jako „řešení“ problémů, které je dlouhodobě trápí. Pro mnoho Rakušanů je jedním z takových problémů, abych byl konkrétní, nezvládnutá migrace do země. Počet legálních i ilegálních přistěhovalců roste, což je vidět v ulicích Vídně i dalších rakouských měst, ve školách, kde se zvyšuje počet dětí, které německy nemluví vůbec nebo špatně (pokud děti z rodin imigrantů do škol vůbec chodí), v různých veřejných prostorách (například na koupalištích), kde dochází k četným střetům mezi „našinci“ a „cizinci“.

Zatímco na konci září loňského roku získali rakouští Svobodní ve volbách do parlamentu necelých 29 %, díky čemuž je poprvé vyhráli, a druzí lidovci něco přes 26 %, poslední průzkumy přisoudily Svobodným 39 % a lidovcům 16 %. To je jednak důsledek neschopnosti tradičních vládních stran domluvit se, jednak důsledek výše zmíněné neschopnosti řešit migrační problém k alespoň částečné spokojenosti obyvatel. Připočteme-li k tomu obavy z budoucího hospodářského vývoje zejména v souvislosti s tzv. Green Dealem, jsou tyto na první pohled šokující výsledky nabíledni. Až se Herbert Kickl stane rakouským kancléřem, jak že se jím s největší pravděpodobností stane, obejde se to, na rozdíl od roku 2000, už bez sankcí Evropské unie, jež si na podobné šéfy vlád začíná nerada zvykat.

EU a/versus „nacionalisté“ a „populisté“: Jak dlouho ještě?

Zatímco vůči těm z „východu“, jako byl Mateusz Morawiecki a jakými dnes jsou Viktor Orbán a Robert Fico, západoevropské elity stále ještě burcují ve veřejném prostoru, v médiích, v Evropském parlamentu, v Evropské komisi, o konkrétních sankcích, nejčastěji finančních, vůči nim nemluvě, ke Geertu Wildersovi, který je faktickým vládcem Nizozemska (ač není premiér), si EU jako celek i země z „hlubokého Západu“, dovolí mnohem, mnohem méně, a stejně tak tomu bude, stane-li se v letošním roce francouzským premiérem šéf Národního sdružení Jordan Bardella.

Rakousko leží na pomyslném evropském pomezí. Zdaleka sice nepatří mezi země původní Šestky (Francie, Německo, Itálie, země Beneluxu), ani Devítky (Šestka + Velká Británie, Irsko a Dánsko), současně je ale chápáno jako nedílná součást evropského Západu, dokonce i na skutečném (geografickém) Západě samotném. Herbert Kickl tam ostatně bude už brzy jezdit na evropské summity a bude inspirací pro další podobné strany, primárně pro německou AfD (Alternativa pro Německo; Alternative für Deutschland). Mezi oběma stranami – Svobodnými a AfD – je sice pořád velký rozdíl, spočívající v tom, že „demokratické“ německé politické strany stále drží AfD za pomyslnou „ohňovou bariérou“ (Fire Wall), podle některých názorů nejen z Německa je její prolomení ale pouze otázkou času.

Kicklův možný úspěch by v tom mohl sehrát velmi důležitou roli. Někteří Němci se totiž dívají na Rakousko jako na, s dovolením, „politickou laboratoř“ svého druhu, a uspěje-li Kickl v Rakousku, mohl by to pro ně být signál, že „i nemožné je možné“. Pokud by k tomu v nějaké rozumné době došlo, pokud by AfD vystoupila ze své ostrakizace, byla by budoucnost „naší“ střední Evropy, kam Spolková republika Německo přinejmenším zčásti patří, ještě mnohem „zajímavější“ než dnes.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.