K výročí Karafiátové revoluce

Evropské peřeje 43

K výročí Karafiátové revoluce

Před padesáti lety „synové a dcery Lusitánie“ skoncovali se salazarovským režimem a vykročili na cestu ke svobodě

Martin Kovář

V tomto týdnu, konkrétně 25. dubna, to bude rovných padesát, kdy v Portugalsku začala tzv. Karafiátová (či Dubnová) revoluce (Revolução dos Cravos či Revolução de Abril), což, fakticky vzato, nebylo nic jiného než levicový vojenský převrat, jenž vedl – s podporou velké části veřejnosti, zejména studentů a obecně mladé generace – ke konci autoritativního režimu zvaného „Nový stát“ (Estado Novo), v jehož čele stál od první poloviny třicátých let, konkrétně od léta 1932, až do léta 1968 António de Oliveira Salazar. Právě tehdy, v dubnu 1974, začala cesta země na jihozápadě Evropy ke svobodě a k parlamentní demokracii.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 23. dubna 2024

Portugalsko jako upadající velmoc

Portugalsko, v 15. a 16. století přední evropská koloniální velmoc, procházelo od 17. století pozvolným a poté stále rychlejším úpadkem, takže do 20. století vstupovalo jako zaostalá, prakticky nikoho nezajímající periferie Evropy. V roce 1910 se především z vnitropolitických příčin zhroutila monarchie a v zemi byla vyhlášena republika. Pokusy o obnovení královské moci (zejména ten z roku 1919) byly neúspěšné. Země se zmítala v hospodářských potížích a politické nestabilitě, a proto nebyl žádným velkým překvapením vojenský puč z roku 1926 a nástup tzv. „Národní diktatury“ (Ditadura Nacional), kterou v roce 1932 nahradil již zmíněný „Nový stát“ v čele se Salazarem.

Salazar a jeho autoritativní režim

António de Oliveira Salazar (1889–1970) se narodil do chudých poměrů a jeho vzestup patří k velkým (nejen portugalským) příběhům 20. století. Církevní škola a studium teologie z něj, ve shodě s rodinným zázemím, učinily pevného katolíka, což jej charakterizovalo i jako studenta (ekonomického práva) na univerzitě v Coimbře a jako, řečeno dnešními slovy, politického aktivistu. Po studiích zůstal Salazar na staroslavné univerzitě jako učitel, habilitoval se a stále více inklinoval k politice, v níž jako bytostný konzervativec prosazoval heslo „Bůh, vlast, svoboda a rodina“. V roce 1928 byl jmenován ministrem financí s cílem stabilizovat státní rozpočet; zabýval se rovněž problematikou kolonií, jež měly být podle jeho názoru jedním ze zdrojů portugalského národního bohatství.

Kromě toho se Salazar projevoval jako schopný řečník a zdatný politik, prosazující nacionalismus, korporativismus, pacifismus a antikomunismus. V červenci 1932 jej prezident republiky jmenoval premiérem, čímž dosáhl politického vrcholu. V roce 1933 Salazar prosadil novou ústavu, na jejímž základě byl vyhlášen již zmíněný „Nový stát“. Šlo o konzervativní, autoritativní režim, spolupracující úzce s katolickou církví (navzdory státem garantované svobodě vyznání), jenž se ostře vymezoval jak proti komunismu, tak proti fašismu a nacismu. Během španělské občanské války Salazar formálně vyhlásil neutralitu, de facto ale podporoval generála Franka. Za druhé světové války se Portugalsko nepřipojilo k žádné straně a Salazar se i přes řadu sporů se spojenci udržel, podobně jako Franco, u moci.

Po válce Salazar na jedné straně držel pevně v rukou moc v zemi – o autoritativní povaze jeho vlády nebylo nejmenších pochyb, stejně jako o tvrdém postupu vůči všem politickým oponentům, zejména vůči levici –, současně ale získal od USA hospodářskou pomoc ve formě Marshallova plánu (1947/48–1952) a v roce 1949 se jeho země stala členským státem Severoatlantické aliance (NATO). Logika studené války mluvila jasně a byla mnohem důležitější než charakter portugalského režimu jako takového. Dílčí reformy a změna statutu kolonií v portugalské provincie umožnily zemi vstup do OSN (1955), následně pak Portugalsko vstoupilo i do Evropského sdružení volného obchodu (1959), do Mezinárodního měnového fondu (1960) a k Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj. Budoucnost se zdála být optimistická.

Navzdory výše zmíněným úspěchům ale v Portugalsku pozvolna sílil odpor proti rigidnímu, konzervativnímu režimu, jenž „nešel ani trochu ruku v ruce s rychle se měnící dobou“ a s vývojem na evropském Západě, a to nejen, ale především, jak jsem už také uvedl, u mladé generace. V roce 1968 navíc Salazar utrpěl vážný úraz a mozkovou mrtvici, které znamenaly konec jeho osobní vlády a uchránily jej před revoltou namířenou osobně proti němu. Smrt, jež jej zastihla v roce 1970, tuto skutečnost jen potvrdila.

Karafiátová revoluce

Po Salazarově smrti z roku 1968 se jeho režim držel u moci ještě několik let, jeho síla i „vůle k moci“ zjevně slábly. Napětí ve společnosti a nechuť vůči němu stále rostla, až došlo k bouři. Na počátku revolty stál odpor mladých levicových nižších důstojníků, k nimž se postupně přidávaly další složky armády, vůči vládě. Pro veřejnost začátek revoluce potvrdila slavná píseň Grândola, Vila Morena zpěváka Zeky Afonsa (1929–1987), hraná v rozhlase. Následně do ulic v Lisabonu a poté i v dalších městech vyšly tisíce lidí, vláda podala tváří v tvář obrovské nespokojenosti demisi a většina jejích členů odešla do exilu v Brazílii.

Pro Karafiátovou revoluci bylo příznačné, že probíhala relativně pokojně (obětí bylo pomálu, pravděpodobně čtyři příslušníci státní bezpečnosti), zvlášť vezmeme-li v potaz, že se postavila proti režimu, který byl u moci mnoho desetiletí a jehož mocenská základna byla velmi široká. Symbolem levicové, socialistické až proto-komunistické či přímo komunistické (záleží na interpretaci) revoluce se staly, příznačně, rudé karafiáty, které lidé vkládali do hlavní pušek vojáků i na ulici. Ty také daly revoluci a celému politickému převratu „chytlavé jméno“.

Na skutečnou demokracii si ale Portugalsko muselo ještě několik let počkat. Vojenská junta vládla od dubna 1974 až do července 1976, kdy v čele země stáli jako prezidenti António Sebastião Ribeiro de Spínola (1910–1996) a poté Francisco da Costa Gomes (1914–2001), na sklonku jehož vlády se konaly regulérní prezidentské volby, ve kterých vyhrál generál António Ramalho Eanes (*1935). Právě během jeho desetileté vlády (1976–1986) se Portugalsko pozvolna proměňovalo v parlamentní demokracii západního typu. Velký podíl na tom měl rovněž Eanesův nástupce v prezidentském úřadu Mário Alberto Nobre Lopes Soares (1924–2017), který byl od roku 1976, kdy jeho socialistická strana vyhrála ve volbách, premiérem. Během své druhé vlády v letech 1983–1985 přivedl Soares Portugalsko k členství v Evropských společenstvích (dnešní Evropské unii), byť do nich země vstoupila „až“ 1. ledna 1986, kdy již stál v čele pravicového kabinetu Aníbal Cavaco Silva (*1939; předsedou vlády v letech 1985–1995, v letech 2006–2016 prezident země).

Jedním z důsledků Karafiátové revoluce byla také dekolonizace portugalských zámořských (afrických) držav, odkud se do země vrátilo více než tři čtvrtě miliónu bílých Portugalců. Vazby mezi někdejší mateřskou zemí a bývalými koloniemi zůstávají dones relativně silné (v pozitivním i negativním slova smyslu), což se projevuje jak v portugalské ekonomice, tak ve složité problematice legálního i nelegálního přistěhovalectví.

Obecně dodnes platí, že odkaz Karafiátové revoluce v Portugalsku je, snad to tak mohu říci, ve většině ohledů „nedotknutelný“, třebaže šlo o vojenský puč s podílem komunistů. Parlamentní demokracie, ke které revoluce vedla, ji ale prakticky ve všech ohledech ospravedlnila, a to tím spíš, že proběhla prakticky beze ztrát.

Post scriptum

V jistém rozporu s tradiční interpretací Karafiátové revoluce je skutečnost, že v roce 2007 byl Salazar v televizním pořadu „Naši velcí Portugalci“ (Os Grandes Portugueses), který uváděla portugalská veřejnoprávní televize (Rádio a Televisão de Portugal) drtivou většinou hlasů (41 %) zvolen jako ten vůbec největší z nich (iniciátor velkých zámořských objevů, princ Jindřich Mořeplavec skončil sedmý, kapitán Vasco da Gama desátý, legendární fotbalista Eusébio patnáctý, fotbalový trenér José Mourinho dvacátý, velitel výpravy, jež jako první obeplula svět, Fernão de Magalhães, pětatřicátý atd.). Nejčastější argumenty těch, kteří hlasovali pro Salazara, byly, že uchránil zemi od druhé světové války, prakticky vymýtil negramotnost a byl osobně čestný. Tolik jen tak trochu ironická poznámka na závěr a na okraj…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.