K čemu bylo dobré Československo

Evropské peřeje 19

K čemu bylo dobré Československo

Martin Kovář, 31. října 2023

Minulý týden jsem si v souvislosti se sto pátým výročím vzniku samostatného Československa (1918) v několika médiích i na sociálních sítích přečetl pochybnosti tu více, tu méně renomovaných autorů o tom, zda jeho existence měla smysl. Na jedné straně si ani v náznaku netroufám komukoli upírat právo na názor, na druhé straně mě téměř fascinuje, že o této věci může někdo vážně pochybovat. Pojďme se proto podívat alespoň na několik podle mě silných, relevantních argumentů ve prospěch existence moderní české/československé státnosti.

Pište na

autori@datarun.cz

Za prvé: Falešné iluze o „starém Rakousku“

Habsburská duální monarchie, Rakousko-Uhersko, bylo složitým státním útvarem, v němž byly České země a Morava „pečlivě ukotvené“ již od 16. století. Podunajské soustátí, mnohonárodnostní říše, vzniklá po roce 1867, po tzv. rakousko-uherském vyrovnání, nebylo přirozeně „žalářem národů“, jak je líčili někteří obrozenci a později, zčásti, horliví prvorepublikoví, a hlavně komunističtí historikové a politikové. Prominentní čeští intelektuálové Karel Havlíček Borovský (1821–1856) a František Palacký (1798–1876) koneckonců viděli v Rakousku – samozřejmě v dobovém a geopolitickém kontextu – nejlepší možné zajištění českých národních zájmů (tzv. austroslavismus), hlavně v kontrastu s germanizačními projekty Berlína i s pozvolna sílícím panslavistickým hnutím, o němž zejména Havlíček věděl svoje.

Moderní česká občanská společnost a česká samospráva vznikly právě v rámci Rakouska a s „dovolením“ Rakouska; České země byly ostatně nejvyspělejší části tzv. Předlitavska, západní části soustátí, a přelom 19. a 20. století byl v mnoha ohledech jejich „zlatým věkem“. První světová válka, militarizace monarchie a celé společnosti ovšem ukázaly, že pro Rakušany, pro rakouské Němce, Češi nejsou rovnoprávnými partnery; pro vztah Maďarů vůči Slovákům to platilo ještě mnohem víc, stejně jako pro vztah Budapešti vůči Chorvatům a dalším slovanským národům/národnostem. Idealizovat si „staré Rakousko“ tudíž není na místě, jakkoli plně chápu, proč to například spisovatel Stefan Zweig (1881–1942) v bezútěšném válečném roce 1942 ve vzpomínkách s názvem „Svět včerejška“ (Die Welt von Gestern) udělal a proč následně spáchal sebevraždu. Ve srovnání s válečnými běsy bylo „staré Rakousko“ opravdu téměř „ideálním místem“ k životu…

Představa, jak dodnes žijeme v souladu se všemi dalšími „rakouskými a uherskými národy“ v klidu, míru a prosperitě od Haliče až po Jadran je tak sice krásná, ale neskonale, neskonale naivní, něco jako sentimentální „nápěv polozapomenuté písničky z dávných idylických časů“, abych parafrázoval slova svého učitele, profesora Aleše Skřivana staršího, respektive jeho knížku (kterou napsal společně s Petrem Křivským) „Století odchází“. Rakousko-Uhersko na sklonku světové války přestalo existovat, protože jeho elity nebyly schopné byť jen elementární sebereflexe, zásadních reforem, jež byly k jeho přežití nutné. Vznik tzv. „nástupnických států“ včetně Československa byl proto logickým vyústěním této skutečnosti, nic víc. K pláči a sentimentu nebyl žádný důvod.

Za druhé: Slušná, demokratická republika

Masarykovo a (poté) Benešovo Československo mělo jistě mnoho nedostatků a chyb, celé knihy o tom byly napsané a další by se o nich daly napsat. Na své poměry – nikdy nezapomínejme na dobový kontext, prosím – to ale byl velmi slušný stát, demokratický, s fungující občanskou společností, orientovaný na Západ (na Francii a na Velkou Británii), nemající ani to nejmenší pochopení pro politický extremismus (fašismus, nacismus, komunismus). Byla to slušná, i když – také vzhledem ke svému národnostnímu složení komplikovaně fungující – republika, jež (v rámci možností) ustála i katastrofu jménem Velká hospodářská krize (1929–1933) a jíž zlomil vaz až nástup hitlerismu v sousedním Německu po roce 1933, stejně jako jiným státům a následně téměř celé Evropě.

Ještě předtím ale stačilo Československo mnoho udělat pro řadu lidí, kteří prchali před nacistickou hrůzovládou. Například slavní literáti, bratři Heinrich (1871–1950) a Thomas (1875–1955) Mannové, stejně jako Thomasovi synové Klaus (1906–1949) a Golo (1909–1994) unikli zatčení, uvěznění a nejspíš i smrti jen díky tomu, že jim Československo udělilo státní občanství (Thomasova dcera Erika [1905–1906] získala díky sňatku občanství britské), a samozřejmě nebyli jediní. Jejich vděčnost byla oprávněná a respekt k „první republice“ ve světě vzrostl i proto. Její smutný konec na sklonku třicátých let byl zároveň, jak jsem už řekl, i koncem celé meziválečné Evropy, epilogem za jednou érou, jež začínala nanejvýš nadějně a skončila tak tragicky. Masarykovské Československo bylo svým způsobem jejím ztělesněním v tom nejlepším slova smyslu.

Za třetí: Anthropoid – dechberoucí hrdinství v době protektorátu

Moderní dějiny Československa neznají heroičtější ságu než tu se jménem Anthropoid – letecký výsadek z Churchillovy Velké Británie, která se držela zuby nehty v zápase o holé přežití s nacisty a jejich spojenci, operace, jejímž výsledkem byla likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Hrdinství samotných parašutistů v čele Jozefem Gabčíkem (1912–1942) a Janem Kubišem (1913–1942), a hlavně těch, kterým bez ohledu na obrovské riziko hrozila smrt a kteří svou pomoc také zaplatili životem, je dodnes dechberoucí. Země, zdánlivě zlomená nacistickou krutovládou, ukázala světu i svoji druhou tvář, díky níž „značka“ jménem Československo znovu něco znamenala.

Operace Anthropoid navíc značně usnadnila pozici Edvarda Beneše v britském exilu, jeho úsilí o anulaci Mnichovské dohody z podzimu 1938 a o obnovení Československé republiky, třebaže se to vzhledem k agresivním aspiracím Stalinova Sovětského svazu nepodařilo v jejích předválečných hranicích. Mimochodem, nemalou vypovídací hodnotu o tom, že parašutisté a ti, kteří jim pomáhali, mysleli při svém jednání na „první republiku“, o tom, že s ní byli bytostně spojeni, má rovněž to, že komunistický režim počínaje únorem 1948 dělal vše pro to, aby pozitivní obraz všech, kteří byli s operací spojeni, vymazal z paměti národa, nebo jej alespoň (z)problematizoval. Film Jiřího Sequense „Atentát“ z roku 1964 byl proto jasným signálem toho, že se česká/československá společnost proměňuje – tzv. „léta (politického) tání“ již byla znát na každém kroku, třebaže k jejich vrcholu ještě pár roků scházelo.

Za čtvrté: Největší příběh poválečného Československa a jeden z nejsilnějších příběhů celého východního bloku

Velké příběhy se v Československu psaly i v poválečných letech, na jeden z nich si koneckonců v současné době můžete zajít do kina pod názvem „Bratři“. Ozbrojený vzdor bratrů Ctirada (1930–2011) a Josefa (* 1932) Mašínových, kterým nacisté umučili otce, generála Josefa Mašína staršího (1896–1942), a jejich parťáků, o mamince Zdeně (1907–1956) a sestře Zdence (* 1933) nemluvě, vůči zlovolnému komunistickému režimu v čele s masovým vrahem Klementem Gottwaldem bylo už napsáno a řečeno snad úplně všechno. Fakt, že oba bratři s Milanem Paumerem (1931–2010) dokázali uniknout deseti tisícům východoněmeckých policajtů a vojáků a doslova se probili až do západního Berlína, Západu ukázal, podobně jako operace Anthropoid za druhé světové války, že se všichni Češi pasivně nepoddali ani druhému velkému Zlu, tentokrát tomu komunistickému, a že se bolševickým vrahům a zločincům přinejmenším části národa nepodařilo zlomit páteř. To byl, ať už si o tom dnes kdokoli myslí cokoli, hodně silný vzkaz nejen pro již zmíněný Západ, ale i dovnitř republiky, masivní až brutální režimní propagandě (včetně, například, seriálu „Třicet případů majora Zemana“, mimochodem od téhož režiséra, který natočil „Atentát“) navzdory.

Za páté: Drobné „střípky“ z komunistické éry

Kromě příběhu bratří Mašínů bychom nepochybně našli doklady „československé“ národní hrdosti a snad i velikosti i v dalších letech komunistické éry. Nebylo jich, pravda, mnoho, byly spíš vzácné, ale přesto. Jen namátkou, bez dlouhého přemýšlení a s omluvou těm, na něž se „nedostalo“: česká filmová nová vlna (Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová a další) a skvělí slovenští filmaři (Ján Kadár [a jeho český kolega Elmar Klos] či Juraj Jakubisko), Josef Škvorecký, Zdena Salivarová a jejich nakladatelství 68’ Publishers v Torontu (ano, i oni se plně hlásili k Československu), Milan Kundera v Paříži (ať už chtěl, a ať už k Československu měl jakýkoli vztah, vždycky byl alespoň trochu „náš“), sportovci jako Věra Čáslavská (nejen na olympijských hrách v Mexiku), hokejová vítězství nad Sovětským svazem…

Proč slavit 28. říjen

Proč slavit 28. říjen je, doufám, z výše uvedených důvodů zřejmé. Tohle všechno, a ještě mnohem víc byla a je již zmíněná „značka“ jménem Československo. Nebyli to zkrátka, dokonce ani pokud jde o komunistickou éru, jen zloději a vrazi – rudí prezidenti Klement Gottwald a Antonín Zápotocký či vrchní normalizátor Gustáv Husák, primitivní „gensek“ Milo(u)š Jakeš, neostalinista Vasil Bil’ak, anebo devastátor české kultury Milan Klusák… Byli to i všichni ti, které jsem jmenoval výše a mnozí další, geniální vědec Jaroslav Heyrovský, jemný a něžný lyrik Jaroslav Seifert, a také Jan Palach, který se upálil v marné snaze o probuzení společnosti z nastupující normalizace, vynikající lékaři, technici, herci…

Výčet toho dobrého, co Československo dalo Evropě a světu, by mohl být ne snad nekonečný, ale docela dlouhý. Byla to skvělá země, v některých časech, a horší země, země bez důstojnosti, kterou jí museli dovnitř i ven dodávat jednotlivci, jak už to bývá, v odlišných časech. Hlavně si o něm nic nenalhávejme. Osudy jiných zemí, větších (včetně velmocí) i menších, byly ostatně podobné, žádná neprožívala jen jedno skvělé období za druhým.

Stejně je tomu i v současnosti, kdy na Československo navazuje již tři desetiletí Česká republika. To, že se ke své předchůdkyni 28. října rok co rok hlásí, je dobře. Země, která si nepřipomíná své dějiny, ať byly jakékoli, je země „bez ducha“. A možná i bez budoucnosti.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.