James Bond v Praze

Evropské peřeje 29

James Bond v Praze

Agent 007 je dnes nedílnou součástí evropského kulturního dědictví

Martin Kovář

Patříte-li k fanouškům agenta britské tajné služby s krycím jménem/kódem 007, neměli byste si nechat ujít výstavu v Křižíkových pavilonech B a C na pražském Výstavišti v Holešovicích pod názvem Bond in Motion Prague. Jde o výstavu bondovských automobilů, ponorek, raket, helikoptér, letadel a letadýlek, raket a vůbec všeho, co se hýbe (odtud i název výstavy – Bond v pohybu), a je to, přinejmenším pro každého, kdo má bondovky rád, velký zážitek. Výstava, která je mnohem komplexnější (plakáty, spousta dalších bondovských „artekfaktů“), než by se podle názvu mohlo zdát, navíc ukazuje, že se agent 007 stal od prvního Flemingova románu („Casino Royale“; 1953), respektive od prvního filmu (Doktor No; 1962) nedílnou součástí evropského kulturního dědictví.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 16. ledna 2024

Autor a jeho tajný agent

Když Ian Fleming (1908–1964), bývalý novinář, bankovní úředník a příslušník tajné služby britského námořnictva, konkrétně osobní pobočník jejího šéfa Johna Godfreye (1888–1970), začal psát v roce 1952 první výše zmíněný špionážní příběh s agentem 007 s názvem „Casino Royale“ (1953), myslím, že ani v náznaku netušil, že právě přivádí na svět ikonického literárního a filmového hrdinu druhé poloviny 20. i, prozatím, počátku 21. století a že zároveň vytváří, což je neméně podstatné, jeden z nejlépe vydělávajících „produktů“ světa showbusinessu vůbec.

Fleming sám si přitom o svém psaní nedělal žádné velké iluze. Jeho „zaručený“ recept na čtivý příběh pro řadové čtenáře byl víc než jednoduchý: „Musíš tam mít tři G“, říkal příteli, který s ním dělal rozhovor, „Girl, Gun and Gangster (tj. „dívku, přirozeně krásnou, zbraň a gangstera či gaunera“), a pak už to jenom musíš umět dobře napsat…“ A to ovšem Ian Fleming uměl jako málokdo. Série jeho čtrnácti „bondovek“ (dvanácti románů a dvou sbírek povídek) patřila k bestsellerům již ve své době a skvěle se prodává i nyní, stejně jako knížky autorů, kteří na něj navazovali, včetně tak velkých spisovatelů, jakým byl třeba Kingsley Amis (1922–1995), jehož výtečná a pohříchu „flemingovská“ Bond-story „Plukovník Sun“ (Colonel Sun: A James Bond Adventure; 1968) vyšla i česky.

Agent 007 na plátnech kin

Skutečný zlom nicméně přišel až poté, co Bond vtrhl na plátna kin, třebaže tomu zpočátku mnoho nenasvědčovalo. Jedna z prvních recenzí velkofilmu s dvounulovým agentem s povolením zabíjet, snímku „Doktor No“ (1962) režiséra Terence Younga, měla titulek „Doktor No? Proboha, jen to ne…“ (Dr. No? Oh, No, No, No…); „Nuda, nuda, nuda…“, stálo v recenzi doslova a k tomu řada dalších odsudků. Diváci si to ale nemysleli, film měl od počátku skvělou návštěvnost a první James Bond, skotský herec Sean Connery (1930–2020), se stal živoucí legendou, jednou z nejzářivějších hvězd v dějinách kinematografie vůbec. Právě on definoval na dlouhou dobu nedostižný bondovský „ideál“, k němuž se nepřiblížil žádný z jeho nástupců – ani Roger Moore, který hrál Bonda nejčastěji, hned v sedmi filmech, ani George Lazenby, ani Timothy Dalton; teprve Pierce Brosnan oslovil mladou generaci, a nejen ji způsobem, který znamenal přímou výzvu Connerymu a jeho „kultu“.

Zatímco Conneryho Bond byl nejen mimořádně okouzlující, ale také dost drsný chlápek, na dnešní poměry hodně machistický, sexistický až násilnický, Mooreův agent 007 překypoval pro změnu vtipem a ironií, takže tak trochu parodoval sám sebe; George Lazenby, který hrál Bonda pouze jednou, byl pro jedny zcela zavrženíhodný, pro druhé ale div ne dokonalý hrdina, ztělesňující více než kdo jiný podmanivou, ztřeštěnou a poněkud psychedelickou atmosféru Swinging Sixties, podobně jako Timothy Dalton o dekádu později, kterého ale někteří diváci pokládali za „maličko bezbarvého“ a dnes jej řada z nich vidí jako poněkud „vyčpělého“ a „vyšlého z módy“. Teprve Pierce Brosnan byl, jak už jsem řekl, nejen elegantní, gentlemanský, zkrátka na tehdejší dobu moderní, ale přitom dostatečně „tvrdý“ či „ostrý“, zkrátka „Bond nového tisíciletí“, jehož „Zlaté oko“ (1995) vlilo tak trochu unavené sérii do žil okysličenou krev.

Daniel Craig jako James Bond a jak dál?

A pak už přišel, v roce 2006, Daniel Craig a nový začátek se vším všudy. Tenkrát, před téměř osmnácti lety, vyvolalo obsazení Craiga do hlavní role u bondovských fanoušků spoustu emocí, pozitivních, ale i negativních. Pokud jde o ty negativní, nešlo pouze o Craigovu specifickou fyziognomii, jež odpovídala spíše Bondovým letitým nepřátelům, a nikoli zavedeným představám o tom, jak by měl agent 007 vypadat, zvlášť po elegantním Brosnanovi, ale především o samotný první film, ve kterém hrál.

Producenti a hlavně režisér Martin Campbell, Novozélanďan, jenž natočil už „Zlaté oko“, po čtyřech „brosnanovkách“, které se stále více podobaly „moderním pohádkám, respektive science fiction“, předložili tentokrát divákům syrovou, místy až naturalistickou podívanou, ve které James Bond prokazatelně trpěl, ve které tekla krev, jež nevypadala od prvního momentu jako „filmová“, nemluvě o tom, že přivedli na scénu Bondovu osudovou lásku Vesper Lyndovou (Eva Greenová, dcera Marlène Jobertové, idolu našeho mládí), jejíž postava je, třebaže ji nechali na konci filmu zemřít, fakticky přítomná i ve všech dalších craigovských filmech a jež ukázala, že Bond není jen cynický, chladnokrevný zabiják, ale také chlap, který má občas co dělat s tím, aby zvládl své city a emoce.

O tom, že šlo o „nový začátek“, svědčilo i to, že tvůrci „Casino Royale“ (2006) „předsadili“ před všechny ostatní bondovské příběhy, právě v něm totiž James Bond získal dvě nuly, opravňující jej při výkonu služby zabíjet. Čtyři filmy, jež následovaly – „Quantum of Solace“ (2008), „Skyfall“ (2012), „Spectre“ (2015) a „Není čas zemřít“ (2021) – byly navíc „pohádkami“, srovnatelnými s těmi předchozími, jen trochu a mnohem víc než kdy předtím to byly příběhy zlověstné a temné. Svým způsobem šlo o postmoderní thrillery, které sice zachovaly mnohé z „bondovského dědictví“, zároveň je ale proměnily způsobem, z něhož by možná Ianu Flemingovi vstávaly vlasy na hlavě. Mimo jiné kvůli akční Moneypenny (Naomie Harrisová), „dětskému“ „Q“ (Ben Whishaw), zabití „M“ (Judi Dench[ová]), Felixe Leitera (Jeffrey Wright) a, to hlavně, Jamese Bonda samotného v závěru filmu „Není čas zemřít“ (No Time to Die)!

Co bude dál?

Co bude dál, nikdo neví, nástupce Daniela Craiga zatím není znám. Osobně bych všem progresivistickým nápadům navzdory vsadil na nějakého dalšího bílého heterosexuálního Anglosasa (Tom Hardy, Tom Holland, Richard Madden, James Norton, Henry Cavill anebo někdo jiný). Riziko spojené s případnou nevolí drtivé většiny fanoušků je až příliš velké a ve hře je takové množství peněz, že to zklidňuje i ty nejfanatičtější stoupence progresivismu a woke culture, jejichž vliv navíc, jak se alespoň zdá, už dosáhl vrcholu a začíná pomalu, díky bohu, slábnout. Tak se nechme překvapit a za rok za dva, řekl bych, uvidíme.

Bond jako součást britského/evropského (socio)kulturního dědictví

Nemusí se to každému líbit, ale James Bond se za tři čtvrtě století své literární (a od roku 1962 i filmové) existence stal nedílnou součástí britského/evropského (socio)kulturního dědictví, podobně jako, jenom namátkou, Robinson Crusoe, Sherlock Holmes, Hercule Poirot, slečna Marplová, The Beatles, Twiggy, Queen či Harry Potter a mnozí další. Není, myslím, divu, že všichni pocházeli z Británie, z onoho pozoruhodného Ostrova, jenž dal sobě, Evropě i světu nejen angličtinu, ale i tolik skvělých politiků, vědců, umělců a sportovců jako žádná jiná země na světě. Pokud jde o Bonda, jeho výše zmíněný autor Ian Flemning je jedním ze tří nejprodávanějších britských spisovatelů po druhé světové válce a agent 007 sám je znám ve všech zemích světa, nemluvě o tom, že jde o jednu z nejcennějších obchodních značek dneška.

James Bond přežil doposud všechno, včetně konce studené války, což bylo o to cennější, že do té doby „válčil“ především, byť nikoli výhradně, přímo se Sověty, případně s jejich „nástroji“, ať už jimi byl kdokoli (nejčastěji nějaký zdánlivě nezávislý šílený zločinec, ve finále, jak se nezřídka ukázalo, ovšem tak jako tak napojený na Moskvu). Právě v tomto ohledu byla důležitá „brosnanovská éra“, během níž to producenti a režiséři dokázali, aniž ztratili své početné fanoušky (kteréžto riziko s sebou nese každá změna hlavního představitele). Právě proto jsem optimistický i do budoucna. Současná woke éra sice poznamenala již „craigovské filmy“ a zcela jistě poznamená i snímky s jeho nástupcem, James Bond jistě zdolá i tuhle ideologickou bestii, třebaže to bude nejspíš trochu bolet (jeho, diváky i účetní).

Pokud jde o Bondovu rodnou vlast a o Evropu, čím těžší to Britové a Evropané dneska mají a čím těžší to, dost možná, mít budou, tím raději budou mít, řekl bych, „moderní pohádky“, ve kterých je jejich země (a Evropa) stále ještě respektovanou velmocí (respektovaným kontinentem) a alespoň trochu rovnocenným partnerem Spojených států amerických a její tajná služba je postrachem padouchů na celém světě. „Pohádky“, ve kterých se James Bond bude i nadále rvát za Británii (a za Západ, jehož je Evropa součástí), ve kterých bude dál úspěšně zápolit s největšími představitelnými zloduchy, svádět krásné ženy, ať už mu budou nakloněné či nikoli, štvát svého šéfa „M“, rozčilovat svého zbrojmistra „Q“ a flirtovat s Moneypenny, zatímco my se u toho budeme královsky bavit.

James Bond v Praze

Teď máme Jamese Bonda přímo v Praze. Výstava v Holešovicích, zmíněná v perexu, je opravdu senzační. Nejde jen o to, že si můžete div ne osahat nejslavnější bondovská auta i auta jeho protivníků (za všechny uvedu alespoň Bondův Aston Martin DB5 a vůz jeho úhlavního nepřítele Aurika Goldfingera Rolls-Royce Phantom III ze stejnojmenného filmu z roku 1964), ale i další letadla, ponorky atd., prohlédnout si všech pětadvacet filmových plakátů, podívat se na ukázky ze všech pětadvaceti filmů, zaposlouchat se do pětadvaceti filmových melodií a, v neposlední řadě, dát si v baru bondovské Martini Vesper (podle Vesper Lyndové z „Casina Royale“; ideálně tři dílky ginu Gordon, jeden díl vodky ze zrní, nikoli z brambor, půl dílku francouzského vermutu, nejlépe Kina Lille, a plátek citrónu, protřepat, nemíchat, samozřejmě) a koupit si nějaký prima suvenýr.

To nejlepší na celé výstavě je ale atmosféra, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit. Stačí jen trocha dobré vůle a návštěvník se opravdu propadne do světa agenta 007 a může si jej užívat, co hrdlo ráčí. Tak si to užijte, přátelé, večer si pusťte nějakou bondovku a dejte si k ní, však víte co!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.