Jak zabít zrůdu. Atentát na Heydricha je jeden z největších příběhů moderních evropských dějin

Evropské peřeje 99

Jak zabít zrůdu

Atentát na Heydricha je jeden z největších příběhů
moderních evropských dějin

Martin Kovář

Zabití Reinharda Heydricha, Obergruppenfühera SS, generála policie, šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt; RSHA), Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst; SD) i Interpolu (1940–1942), od roku 1941 rovněž zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, patří, jak jsem už v Evropských peřejích jednou psal, k největším příběhům moderních, českých, evropských i světových dějin. Heydrich, poslaný na podzim 1941 do Prahy Hitlerem jako „kat českého národa“, zde nakonec sám nalezl smrt. Ti, kteří se o to zasloužili, získali naopak pověst hrdinů a věčnou slávu. Dnes od útoku na Heydricha uplynulo rovných třiaosmdesát let.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 27. května 2025

Nejnebezpečnější muž Třetí říše…

Reinhard Tristan Eugen Heydrich (1904–1942) patřil mimo jakoukoli pochybnost k nejnebezpečnějším mužům ve vedení nacistické Třetí říše. Jeho rychlý vzestup až na šéfa výše zmíněného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, pod nějž spadala jak tajná státní policie (nechvalně proslulé Gestapo – Geheime Staatspolizei), tak bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst) i kriminální policie (Kriminalpolizei), o tom vypovídá více než jasně, stejně jako to, že jej Adolf Hitler vybral jako minimálně dočasnou „náhradu“ za údajně příliš měkkého Konstantina von Neuratha (1873–1956) v Čechách a na Moravě.

Značnou výpovědní hodnotu má i Heydrichův podíl na tzv. Noci dlouhých nožů (likvidace potenciálních špiček SA a dalších „nepohodlných osob“ v Německu v létě 1934) a na fingovaném přepadení vysílačky v Gliwicích, jež Němci použili jako záminku k útoku na Polsko na přelomu srpna a září 1939, čímž začala druhá světová válka. Zvláštní kapitolu v Heydrichově kariéře pak představuje konference ve Wannsee v lednu 1942, které předsedal a která jednala o „konečném řešení židovské otázky“. Heydrich byl mimořádně inteligentní muž, mluvící plynně několika jazyky, naprosto oddaný nacistické ideologii a zároveň politický gangster, dokonalý „stroj na zabíjení“, sloužící vražednému německému režimu bez jakýchkoli skrupulí.

…a jeho představa o „(vy)řešení české otázky“

Čechy po jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem zjevně nečekalo nic dobrého a téměř všichni si toho byli velmi dobře vědomi. Pokud snad někdo zůstával od září 1941 na pochybách, 4. února 1942 Heydrich ve svém projevu k nacistickým špičkám v tzv. Německém sále na Pražském hradě jakékoli pochybnosti vyvrátil:

„Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci…, neboť je srdcem říše, což ukazuje německý vývoj v historii…; nemůžeme strpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši… Pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež… Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející…, ty můžeme poněmčit…; lidé špatné rasy a špatně smýšlející … musíme dostat ven, na východě je hodně místa…; uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet… Nejnebezpečnější jsou špatně smýšlející lidé dobré rasy, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“

Jak vidno, zastupující říšský protektor měl o budoucnosti českého národa naprosto jasno.

Hrdinství, oběti a odkaz operace Anthropoid

Počátek, průběh a důsledky operace Anthropoid jsou, myslím, dostatečně známé, stejně jako důsledky tohoto činu, takže je není třeba podrobně popisovat. Cílem tohoto textu je něco jiného, a sice úvaha, jak důležité bylo zabití Heydricha ve své době a zda, laicky řečeno, „to stálo za to“; mám na mysli děsivé represálie, které Němci následně rozpoutali a které vyvrcholily vyvražděním Lidic 10. června 1942.

Hned na úvod bych rád řekl, že jsem si vědom neobyčejné složitosti diskuse na toto téma a že respektuji takřka jakýkoli názor na ně, zvlášť je-li podložený validním argumentem. Nestavím se ani v náznaku do role vševědoucího komentátora, který je v naprostém bezpečí dnešní demokracie a s velkým časovým odstupem s to udělovat na tu či onu stranu ty či ony „morální lekce“. Člověk nikdy neví, jak by se zachoval, kdyby se ocitl v konkrétní historické situaci a jeho deklarované přesvědčení, že by se zachoval správně (kolikrát jsem jen taková slova slyšel od lidí, kteří poté selhali pod tlakem, jenž byl s tlakem z časů heydrichiády naprosto nesrovnatelný, nesouměřitelný), má ve skutečnosti takřka nulovou vypovídací hodnotu.

Jakkoli osobně pokládám, jak jsem řekl již v perexu, zabití či popravu, jak chcete, Reinharda Heydricha za jeden z největších „příběhů“, ne-li ten vůbec největší, moderních českých a evropských dějin, mám pochopení pro názor, že „to nestálo za to“, vyslovila-li by ho například matka oběti umučené při výslechu během pátrání po „atentátnících“ na konci května a na počátku červa dvaačtyřicátého roku. Zkušenost s utrpením lidí ze ztráty blízkých, zvlášť byl-li to ošklivý konec plný bolesti při nelidském mučení, je nepřenosná, a kdo si něčím podobným neprošel, neměl by soudit. „Soudců“ a hlasatelů „nesporných pravd“ vždy bylo a i dnes je ostatně mezi lidmi příliš, příliš mnoho a já osobně jsem vůči nim velmi obezřetný.

Jakkoli mám tedy pro odlišný náhled na věc plné pochopení, přesto si dovoluji říci, že zabití jednoho z nejvlivnějších a nejnebezpečnějších mužů německé Třetí číše české země i Evropu většího množství hrůz ušetřilo, než kolik jim ho, byť bylo děsivé a strašlivé, přineslo. Citace z Heydrichova projevu ve první části dnešního textu to, věřím, říká více než jasně. Český národ neměl až na úzkou menšinu přežít; jeho budoucnost – viděno očima zastupujícího říšského protektora – fakticky vzato neexistovala. Zabít ho byl velký, statečný a záslužný čin, třebaže jeho následky byly vpravdě strašlivé a bolest těch, kteří pocítili hněv Němců, byla pro nás v dnešní době nepředstavitelná.

Kromě toho, že přispělo, opakuji, přispělo k faktické záchraně českého národa, ukázalo zabití Heydricha okupované Evropě a celému světu, že i ti nejvýše postavení nacisté nejsou „nedotknutelní“ a že odplata, trest či spravedlnost za hrůzy, které (s)páchali, si je může najít kdykoli a kdykoli. Zabití Heydricha navíc výrazně pomohlo exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně, konkrétně k tzv. zneplatnění Mnichovské dohody ze září 1938. Bez něj by bylo obnovení Československé republiky v předválečném rozsahu (s výjimkou tzv. Zakarpatské Ukrajiny, což je ale příběh sám pro sebe) a statutu dost možná nemožné. A mimochodem, čistě pro představu o tom, jak jsou i zdánlivě jasné věci v konkrétním případě složité, vězte, že Spolková republika Německo od-uznala Mnichovskou dohodu až v roce 1973, bezmála třicet let po skončení druhé světové války.

Já osobně si dnešní výročí odvážného činu českých parašutistů připomenu s velikou vděčností a s velikou pokorou, bez okázalých oslav, stejně jako statečnost všech dlouho „bezejmenných“ a dnes už , díky řadě badatelů, naštěstí známých obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, kteří navzdory smrtelnému riziku hrdinům z Anthropoidu pomáhali a často za to zaplatili i se svými blízkými životem. Víc třiaosmdesát let poté udělat nelze.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.