Jak udělat kariéru v totalitním režimu. Mefisto Klause Manna ve Státní opeře je víc než jen divadlo

Evropské peřeje 98

Jak udělat kariéru v totalitním režimu

„Mefisto“ Klause Manna ve Státní opeře je víc než jen divadlo

Martin Kovář

Představení s názvem „Mefisto“ v Národním divadle, konkrétně ve Státní opeře, je na české poměry mimořádná událost. Diváci dnes již klasický román Klause Manna (1906–1949) z roku 1936, syna laureáta Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna (1929; 1875–1955) a synovce neméně proslulého Heinricha Manna (1871–1950), velmi dobře znají; ti starší, mezi něž patřím i já, si pamatují rovněž fascinující filmový přepis režiséra Istvána Szabóa z roku 1981 s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli, jenž získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 20. května 2025

Román jedné kariéry

Román jedné kariéry, jak zní podtitul knihy, stejnojmenného filmu i divadelního představení, je příběhem provinčního (lze-li Hamburk označit za provinční město, ve dvacátých a třicátých letech minulého století jím nicméně ve srovnání s multikulturním Berlínem v mnoha ohledech byl) herce Hendrika Höfgena, nadaného, a především nesmírně ambiciózního muže, jenž touží po velkém úspěchu a je ochoten a schopen pro něj udělat či obětovat cokoli. Höfgen, inklinující ke komunismu a snící se svým přítelem, taktéž hercem Ottou Ulrichsem o avantgardním „revolučním divadle“, nakonec udělá paradoxně kariéru ve Státním divadle v Berlíně, dokonce, co dokonce, zejména po nástupu nacistů k moci, když se stane oblíbencem generála Luftwaffe (jehož předobrazem nebyl nikdo jiný než maršál a ministerský předseda Pruska Hermann Göring) a jeho ženy, průměrné herečky Lotte Lindenthalové (v reálu Emma Johanna Göringová), kterého nadchne v roli Mefistofela v Goethově „Faustovi“.

V románu, ve filmu i v divadelní hře jde ve skutečnosti o mnohem víc než jen o vzestup jednoho nadaného herce, který, podobně jako doktor Faust, zaprodal duši Ďáblu. Höfgen navíc není prvoplánový darebák a gauner. Ve skutečnosti je spíše slaboch, neschopný vzdorovat silnějšímu charakteru, když se s ním setká a je s ním konfrontován – ať už je to „starý kamarád“ Ulrichs, jemuž pomůže prostřednictvím generála alespoň dočasně z nacistického vězení, kam se dostane pro své levicové názory, stejně jako své milence, míšence Juliette k útěku do zahraničí. Stejně slabošský je ale Höfgen i ve vztahu ke generálovi, a proto neodmítne povýšení na intendanta, tj. šéfa berlínského divadla (na úkor muže, který jej do něj přijal), třebaže se s tím jednoznačně a jednou provždy identifikuje s totalitním režimem.

Thomas, Heinrich a Klaus Mannovi, složitý život ve složité době

Jak jsem již uvedl, Mannův román vyšel v roce 1936 v nizozemském exilu a autor, který za války před nacisty, stejně jako jeho celá rodina, uprchl z Německa, se německého vydání nedočkal, v roce 1949 totiž spáchal ve francouzském Cannes sebevraždu. Život tohoto muže, jenž po sobě mimo jiné zanechal zajímavé memoáry s názvem „Bod obratu. Zpráva o jednom životě“ (Der Wendepunkt. Ein Lebensbericht; 1952), byl všechno, jenom ne jednoduchý. Složité bylo už samotné Klausovo dětství – život s pedantickým otcem a „velkým autorem“ v jedné osobě, potlačeně incestní vztah k sestře Erice, neschopnost psát tak dobře, aby si získal otcův („Kouzelníkův“) respekt, nástup nacismu, útěk ze země a po válce deprese z toho, jak se svět vyvíjí (studená válka a hrozba další světové, tentokrát jaderné války) – to všechno spolu se skutečností, že se nikdy nezbavil finanční závislosti na otci, vedlo k tomu, že se rozhodl ukončit svůj život.

Třicátá a čtyřicátá léta minulého století ale nebyla složitá jen pro rodinu Mannových, byť se právě oni, jistě vzhledem k literární proslulosti obou bratrů (z Thomasova díla bych rád připomněl romány „Buddenbrookovi“, „Kouzelný vrch“ či „Doktor Faustus“ anebo novelu „Profesor Neřád“, legendárně zfilmovanou Josefem von Sternbergem pod názvem „Modrý anděl“ s Marlene Dietrichovou a Emilem Janningsem v hlavních rolích; z Heinrichova díla mám rád hlavně historické romány „Mládí krále Jindřicha IV.“ a „Zrání krále Jindřicha IV.“, zasazené do časů náboženských válek ve Francii v divokém 16. století), stali symbolem zvrhlosti nacistického režimu (jejich knihy byly páleny na hranicích a zakázány) a pronásledování politických odpůrců (za něž byli Mannovi označeni). Mimořádně citlivý Klaus (jeho již zmíněné paměti o tom vypovídají víc než jasně) to snášel velmi špatně a depresí, do nichž ho situace uvrhla, se nezbavil ani po válce (viz dále).

„Mefisto“ je v první řadě politický román, a jako takový byl vždy správně interpretován. Hendrik Höfgen totiž nemusel být nutně umělcem – hercem, ale třeba architektem (jako Albert Speer), filozofem (jako Martin Heidegger), hudebníkem (jako Herbert von Karajan) či filmařem (jako Leni Riefenstahlová) nebo finančníkem (jako Hjalmar Schacht) – ti všichni byli „Höfgenové“ svého druhu, jeden jako druhý; několik z nich bylo dokonce členy nacistické strany NSDAP, někteří byli po válce odsouzeni k dlouholetému vězení (Speer), jiní byli v Norimberském procesu osvobozeni (Schacht), jiní udělali skvělou světovou kariéru (Heidegger či von Karajan) a lidé se div nepozastavovali nad tím, když jim někdo jejich chování v době Třetí říše připomínal. Takový už je ale život, v Československu jsme s tím ostatně měli zkušenost z komunistické éry; státem podporované umělce tu ostatně budeme mít znovu a tím, že by se mezi ně dostal někdo, kdo vystupuje proti současné vládě, si, jak to jen říct, nejsem úplně jist…

A znovu Mefisto, tentokrát v pražské Státní opeře

Robert Mikluš, jenž hraje Höfgena ve Státní opeře v inscenaci, kterou připravil a režíroval Marián Amsler z Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, samozřejmě není tak oslnivý a geniální, jako byl již zmíněný Klaus Maria Brandauer (na kterého jsem v devadesátých letech jako na světovou hvězdu celkem pravidelně jezdil do vídeňského Burgtheateru, ani jednou mě nezklamal) v Szabóově filmu, to ostatně nebude už nikdy nikdo. Miklušův Höfgen je ale i tak výtečný, jen jiný než ten Brandauerův, méně expresivní, víc stažený do sebe, niternější, více o sobě pochybující a svým způsobem i, paradoxně, uvěřitelnější, protože – krom hereckého kumštu – není tak „výjimečný“ jako hvězdný Brandauer.

Vynikající je také Marek Daniel jako generál letectva, který svému anti-hrdinovi propůjčil živočišné charisma, jež má i v románu a ve filmu, kde jej hrál skvělý Rolf Hope (a jež měl i ve skutečnosti Hermann Göring), zdánlivou podmanivou laskavost, když si hýčká „svého“ Höfgena, sentimentální slabost ve vztahu k milence a poté manželce Lotte Lindenthalové i příznačnou nacistickou brutalitu a krvežíznivost, když „není dobře naložen“, jak říká Lotte, nebo když mluví o budoucnosti nacistického Německa, o budoucí válce a o podrobení světa; v tomto případě je tak přesvědčivý, až z něj jde v hledišti strach.

Za Robertem Miklušem (Höfgen), Markem Danielem (generál) a Lucií Polišenskou (v roli Lotte) nezaostávají ani Ondřej Pavelka (excentrický a egoistický autor a kritik Theophil Mader), Jan Bidlas (nacistický autor a patolízal Cäsar von von Muck), Filip Kaňkovský (idealistický nácek a příslušník „plebejského křídla strany“ Hans Miklas, zlikvidovaný v rámci vnitrostranických čistek), Radúz Mácha (Höfgenův přítel, komunista Otto Ulrichs, nakonec umučený ve vězení), Zuzana Stivínová (herecká židovská hvězda Dora Martinová, která pomůže Höfgenovi k berlínskému angažmá a která po nástupu nacistů k moci uteče do Ameriky) či Alžběta Ferencová (Höfgenova milenka, míšenka Juliette Martensová). Nikoli přímo opulentní, ale dramaticky vyzývavá a expresivní je scéna, kterou připravil Juraj Kuchárek, i hudba Ivana Achera – další důvody, proč do Státní opery na „Mefista“ zajít.

Tak to udělejte, přátelé, nebudete litovat, a ještě se před Vašima očima odehraje v působivém, temném partu smutný, ale po čertech důležitý kus moderních evropských dějin. I proto o tomto divadelním představení píšu v dnešních Evropských peřejích.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.