Jak jsme poznávali Evropu

Evropské peřeje 30

Jak jsme poznávali Evropu

Nenápadná knížka o jičínském „Biu Český ráj“ má větší cenu, než se zdá

Martin Kovář

Nedávno jsem v 27. newsletteru pro DATARUN psal o Evropě, jakou ji mám rád. Dostal jsem od Vás spoustu reakcí, jak to máte Vy; moc Vám za to děkuji, některé byly mimořádně zajímavé a inspirativní. Jeden z Vás mě přitom přiměl zamyslet se, kdy a za jakých okolností jsem, hluboko v komunistických časech (jsem ročník 1965), začal vnímat Evropu, tu skutečnou Evropu, svobodnou Evropu, nacházející se na západ od našich hranic, za šumavskými ostnatými dráty a za nepřístupným pohraničním pásmem nedaleko Podhradí nad Dyjí, kam jsem v létě jezdíval jako teenager, kdy jsem si začal naplno uvědomovat, že je to jiný svět než naše šedivá paneláková bezmoc a bezútěšnost, ve které vládli poskokové Moskvy v čele s Gustávem Husákem, Lubomírem Štrougalem, Vasilem Bil̕akem, Aloisem Indrou, Milanem Klusákem a dalšími.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 16. ledna 2024

„Malá“ česká normalizace

Nebylo to úplně snadné, a vlastně ani moc příjemné, spíš trochu bolestivé, občas i s příměsí lehkého studu, vzpomínání, třebaže do rodného Jičína, východočeského městečka s necelými patnácti tisíci obyvateli (tolik podobného Kostelci, chci říct Náchodu, o němž psal můj milovaný Josef Škvorecký) přirozeně doléhaly všechny špíny normalizace, jenže tak nějak „pomaloměstsku“, tj. s mnohem menší intenzitou i s menší brutalitou, než tomu bylo ve velké Praze. Navzdory tomu jsem ale jako student tamního Lepařova gymnázia, který dnes úspěšně vede můj kamarád Miloš Chlumský (tehdy nést jméno legendárního ředitele Františka Lepaře [1831–1899] z let 1871–1891 přirozeně nemohlo), vnímal, že doba, ve které žijeme, není zdaleka taková, jak se nám ji soudruzi a soudružky snažili prezentovat ve škole a v médiích.

Byly to jednak rozhovory doma (mezi rodiči, bližšími i vzdálenějšími příbuznými a někdy i s jejich návštěvami), jednak vědomí toho, že můj otec, sám řadový člen strany, odvezl, právě kvůli občasným návštěvám (u kterých si ale člověk nikdy nemohl být úplně jist, co jsou vlastně zač a komu budou co hlásit), na chalupu do nedalekého Hubálova knížky všech „problematických“ autorů (Aškenazyho, Kundery, Škvoreckého, Zábrany a mnoha dalších), kde jsem je na počátku gymnaziálních studií objevil a kdy mi otevřely svět takové české literatury, jež byla se všemi těmi Jany Kozáky, Jany Pilaři, Zdeňky Pluhaři a dalšími, vesměs zasloužilými či národními umělci, jak zněly jejich tituly, darované „matkou stranou“, naprosto nesrovnatelná.

Vzhledem k tomu, že táta do téhož Hubálova odvezl také všechny „nebezpečné“ časopisy z konce šedesátých „let tání“, které měl původně rovněž doma v Jičíně, včetně skvělých Mladých světů, Reportérů, Dikobrazů atd., dostal jsem se jako gymnazista i k takovým „pokladům“, jako byly kompletní ročníky časopisů Film a doba, Kino, nebo Filmové a televizní noviny, což bylo – viděno očima dospívajícího kluka, kterému bylo v roce 1980 patnáct let – něco jako zázrak. Zvlášť ve srovnání s tím, jak tuctově, nevábně a nezajímavě v té době vypadaly časopisy s tím samým názvem, ale s úplně jiným obsahem, a jaká byla většina filmů, ne všechny (viz dále), na které jsme tehdy mohli chodit do kina s přáteli a později i s prvními láskami…

Nenápadný půvab Bia Ráj, pardon, Kina Svět

Díky výše zmíněným časopisům se ze mě postupně stal doslova fanatický, dnes už dost umírněný, ale stále ještě zaujatý kinofil, který má samozřejmě rád i filmy o filmu, respektive filmy o filmařině a také o posedlosti kinematografií, o kinech. Proto mě také, už před mnoha lety, hodně oslovil i pobavil snímek Giuseppeho Tornatora (* 1956) „Bio Ráj“ (Nuovo cinema Paradiso) z roku 1988. Vzpomínky slavného režiséra na dětství, kdy mu učaroval svět filmu, tajuplná atmosféra místního, provinčního kina, jeho, řečeno s Woodym Allenem, „vzpomínky na hvězdný prach“ a na promítače, který jej do světa filmu, jeho příběhů a hvězd uváděl, a tak trochu mu nahrazoval chybějícího tátu, jehož skvěle zahrála francouzská hvězda Philippe Noiret, nezapomenutelný třeba ze snímků „Moji přátelé“, „Stará puška“, „Něžné kuře“ nebo „Ukradli torzo Jupitera“.

Mým Biem Ráj se po kompletní rekonstrukci z konce osmdesátých let stalo jičínské Kino Svět, vedené váženým panem ředitelem Josefem Hlaváčem. Právě tady jsem s (dodnes) nejbližším kamarádem Tomášem, řečeným Oswald, strávil téměř nekonečné množství času, právě tady jsem si našel své první filmové hvězdy a právě tehdy a tady jsme společně začali objevovat, třebaže pouze na filmovém plátně (a s poměrně velkým časovým odstupem od roku natočení) Evropu a svět, ten druhý svět, který jsme z vlastní zkušenosti ani trochu neznali a o kterém jsme se domnívali, že ho – nebudeme-li emigrovat – nejspíš vůbec nepoznáme.

Zakázaná Evropa na filmovém plátně

Poslední filmy se stárnoucím Luisem de Funesem z jeho „četnické série“ tak pro nás byly nejen více či méně povedené komedie, ale i snímky, díky nimž jsme se mohli podívat na totálně nedostupné Azurové pobřeží; již zmíněné „Něžné kuře“ s Annie Girardotovou a Philippem Noiretem bylo nejen detektivkou (s komickými prvky, taková ta zvláštní směs, kterou tehdy uměli jenom Francouzi), ale i filmovým bedekrem po tehdejší Paříži, stejně jako „Strach nad městem“ s neodolatelným Jeanem-Paulem Belmondem, abych uvedl jenom několik příkladů z mnoha.

Filmy španělského Carlose Saury, jež se v komunistickém Československu směly promítat prakticky všechny, protože měl – oprávněně – pověst proti-frankistického režiséra (tj. tvůrce, jenž se vymezoval vůči režimu generála Franciska Franka, který vládl Španělsku v letech 1939–1975), nám pro změnu otvíraly ještě nedostupnější svět Pyrenejského poloostrova – „Anna a vlci“, „Maminka slaví 100. narozeniny“, „Starý dům uprostřed Madridu“, filmy, které sice vznikly již v sedmdesátých letech, ale které jsme měli možnost v Jičíně vidět až v první polovině následující dekády. Madrid, Barcelona…, taková exotika, jak opojně nám to tehdy v Jičíně znělo.

V jičínském Světě jsme poprvé viděli i skvělé italské filmy z konce sedmdesátých a z počátku osmdesátých let (včetně dramatu „Silnice Řím - Neapol neprůjezdná“, kterou podle povídky Argentince Julia Cortázara natočil Luigi Comencini, nebo geniálního povídkového filmu „Nová strašidla“), s velkým časovým zpožděním pak i „beatlesovské“ snímky Richarda Lestera („Perný den“, „Help!“), u nichž jsme žasli nad báječnými písničkami i nad atmosférou „Londýna nad Temží“ v osudových Swinging Sixties, i jeho „Ohrožení Britanniku“ s Omarem Sharifem v hlavní roli…

Nenápadný půvab Kina Svět/Bia Český ráj

Jičínské Kino Svět pro nás tak bylo nejen biografem („bijákem“), ale i „cestovkou“ svého druhu, místem, kam jsme se v blbých normalizačních letech chodili jako študáci bavit a snít. Snít, mimo jiné, i o západní Evropě, jež se nám tehdy zdála tak vzdálená, že to dnes dokážu svým studentům jenom obtížně vysvětlit, jak je to pro ně nepředstavitelné. Nenápadná knížka s názvem „Biograf Český ráj 1923–2023“, kterou napsaly Hana Fajstauerová a Jana Kořínková, je moc podařená, a to jak pro fanatické kinofily a pamětníky, jako jsem já, tak pro ty, kteří dnes mají pocit, že Evropa, náš evropský Západ, k němuž patříme, stojí stále víc za „starou belu“. Při jejím čtení si totiž uvědomíme, jak jsme k tomuto Západu vzhlíželi, jak jsme ho milovali a obdivovali v letech, kdy jsme byli mladí. Dnes je to, samozřejmě, docela jiný Západ, Západ, který se hodně změnil, stejně jako my, ale pořád je v něm kus toho Západu, který jsme měli tak rádi. Tak na to nezapomínejme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.