Ikona jménem Ferrari. Jednou z nejslavnějších (nejen sportovních) značek a symbolů Itálie a celé Evropy je automobil, od smrti jehož tvůrce včera uplynulo 35 let.

Evropské peřeje 8

Ikona jménem Ferrari

Jednou z nejslavnějších (nejen sportovních) značek a symbolů Itálie a celé Evropy je automobil, od smrti jehož tvůrce včera uplynulo 35 let

Martin Kovář, 15. srpna 2023

Pokud jste viděli film režiséra Jamese Mangolda,

jenž v našich kinech běžel pod názvem Le Mans ’66 (ve Spojených státech jako Ford v Ferrari [pracovní názvy zněly Go Like Hell a Kings of the Road]; 2019) v hlavních rolích s Mattem Damonem a Christianem Balem, možná si vzpomenete na jednu dnes už ikonickou scénu. Proslulý manažer od Forda Lee Iacocca v ní diskutuje s majitelem Henrym Fordem II., vnukem zakladatele firmy, o příčinách neúspěšného spojení s Ferrari, jež tehdy mělo vážné ekonomické potíže.

A co že si pánové údajně řekli?

Ford a/versus Ferrari

„Ferrari… Prodáváme za týden více aut než oni za celý rok,“ drtí mezi zuby zpupně Ford.

„To ano,“ odpovídá mu Iacocca, ale „nemáme, na rozdíl od nich, sexy auto.“

„Co to, sakra, je – sexy auto?“ reaguje popuzeně Ford.

„No, nevyhráváme závody formule 1 ani Le Mans…“ odvětí Iacocca.

„Ne? Tak je budeme vyhrávat“, řve rozzuřený Ford…

Jak přesně debata mezi majitelem a jeho špičkovým manažerem na počátku druhé poloviny šedesátých let minulého století proběhla, samozřejmě nevím. Jedno je ale jisté: v letech 1966–1969 vyhrály slavný závod v Le Mans vozy Ford, zatímco vítězové z předchozích šesti ročníků z Ferrari (jako poslední Jochen Rindt, jenž se stal později, v roce 1970 – in memoriam – i mistrem světa F1) skončili mezi poraženými. Henry Ford II. a Lee Iacocca se dočkali triumfu a satisfakce a nadvláda červených vozů z Maranella dočasně skončila.

Z výše popsané scény i ze zuřivosti Henryho Forda II. je zjevné, jakým fenoménem vozy Ferrari – nejen v této době – ve světě včetně Ameriky byly. Když jsem si dělal před psaním tohoto textu relativně, opakuji, relativně rozsáhlý průzkum, jehož otázka zněla, jaká je nejslavnější světová a evropská, pokud je v tom rozdíl, automobilová značka, více než 88 % dotazovaných, většina Čechů, ale i pár Němců, Angličanů, Slováků a Italů (jak jinak), mi bez váhání v obou případech odpovědělo, že Ferrari. Někteří přitom dodávali, že je to nejslavnější evropská, potažmo světová značka vůbec. A protože jsme si včera připomínali pětatřicet let od úmrtí zakladatele firmy Ferrari, „starého pána Enza“, je Ferrari i námětem dnešních Evropských peřejí.

Těžké začátky…

Enzo Anselmo Ferrati se narodil se v únoru 1898 v Modeně v podnikatelské rodině, která však zkrachovala za první světové války. O automobilový sport se zajímal již od dětství, respektive od raného mládí a v první polovině dvacátých let, konkrétně v roce 1924 dokonce vyhrál známý závod Coppa Acerbo v Pescaře. Tragická nehoda Antonia Ascariho (otce budoucího prvního mistra světa F1 ve Ferrari, tehdy sedmiletého kluka Alberta Ascariho) při Grand Prix Francie v roce 1925 ale Enza zdrtila a poznamenala natolik, že se závodnickou kariérou jednou provždy skoncoval.

Automobilům, své vášni, ale Ferrari zůstal věrný a v roce 1929 založil vlastní závodní tým – Scuderria Ferrari. V následujícím desetiletí přišly i mezinárodní úspěchy, zejména vítězství legendárního Tazia Nuvolariho v Grand Prix Německa v roce 1935. O dva roky Enzo sice nastoupil jako ředitel sportovního týmu do Alfy, sny o vlastním závodním voze jej ale neopustily a v roce 1947 jej po četných peripetiích v Maranellu konečně uskutečnil. Vozy nesoucí Ferrariho jméno i znak byly na světě.

…a slavné triumfy

Výše popsané začátky byly sice těžké, Ferrari byl ale odhodlán uspět za každou cenu, a tak nesmírně tvrdě pracoval a maximum se snažil dostat i ze svých lidí. První velké vítězství přišlo již v roce 1949, kdy jeho vůz Ferrari 166M, pilotovaný Luigim Chinettim a Philippem Étancelinem, triumfoval ve slavném závodě 24 hodin Le Mans. V roce 1950 proto Enzo přihlásil své vozy do prvního ročníku mistrovství světa F1 a už v dalším roce pro něj argentinský pilot José Froilán Gonzáles získal první Grand Prix – Velkou cenu Británie v Silverstone.

Prvním světovým šampiónem ve Ferrari se stal již zmíněný Ital Alberto Ascari (1952 a 1953), po němž následovali Argentinec Juan Manuel Fangio (1956), Brit Mike Hawthorn (1958), Američan Phill Hill (1961), Brit John Surtees (1964), Rakušan Niki Lauda (1975 a 1977), Jihoafričan Jody Scheckter (1979), Němec Michael Schumacher (2000–2004) a, prozatím naposledy, Fin Kimi Räikkönen (2007) – co jméno, to pojem v „nejvyšší lize“ automobilového sportu.

Tyto triumfy ale nepřinášely pouze celosvětovou slávu, obdiv a peníze, nýbrž také stěží představitelnou závist a tvrdý konkurenční boj – vítězství nad Ferrari(m) se cenilo a v řadě se i dnes cení nade vše. Na konci šedesátých let navíc přišly i problémy finančního rázu. Zatímco s Fordem (viz výše) k dohodě o záchraně firmy ještě nedošlo, vedení Fiatu nakonec na Ferrariho podmínky kývlo a slavná firma byla zachráněna, mimo jiné i proto, že si Enzo porozuměl s druhým mužem tohoto spojenectví – Lukou di Montezemolou (mimochodem, budoucím prezidentem Ferrari v letech 1992–2014).

Na tom, že se Ferrari stávalo pozvolna legendou, měl podíl jak legendární firemní okruh ve Fioranu nedaleko Maranella, tak angažování mladého rakouského pilota Nikiho Laudy do závodního týmu F1. Právě Laudův titul mistra světa v roce 1975, jeho hrůzostrašná nehoda na Nürburgringu, při níž téměř přišel o život, v následujícím roce, zázračná rekonvalescenci a znovuzískání prvního místa ve světovém šampionátu v roce 1977 udělaly z Ferrari onu skutečnou, celosvětovou „ikonu“, jakou je ve většině ohledů dodnes.

Trpká léta a sláva, jíž se „starý pán z Maranella“ nedožil

Ferrari zůstávalo ikonickou značkou i v dalších letech, třebaže od roku 1979, kdy se stal mistrem světa nenápadný Jihoafričan Jody Scheckter, nebyli jeho jezdci schopni „urvat“ titul znovu. Enzo Ferrari, na stará kolena pedantický a nerudný až běda, se tak „největší ze všech možných slastí“ ke svému zármutku již nedožil. Proto si lze pouze představovat, s jakou radostí by slavil pět titulů v řadě, které pro jeho tým získal nedostižný Michael Schumacher v letech 2000–2004 a poté Kimi Räikkönen v roce 2007.

Poslední léta života byla pro Ferrariho spíše trpká než radostná. Kromě zoufalé nemožnosti „polaskat“ se s pohárem světového šampióna F1 a narůstajících zdravotních potíží mu stále víc scházelo rodinné zázemí, zejména manželka Laura Dominica Garello(vá), která zesnula v roce 1978, a hlavně syn Alfredo („Dino“), jenž zemřel v pouhých čtyřiadvaceti letech na svalovou dystrofii již roku 1956 (právě po jeho smrti si Enzo nasadil černé brýle, jež se v nadcházejících letech staly nedílnou součástí jeho věčně zachmuřené image, a již je nikdy neodložil). Jistou útěchou mu byl pouze nemanželský syn Piero, jenž je dnes jedním ze spoluvlastníků a šéfů slavné značky.

Italská, evropská a světová ikona

Ferrari, to ale zdaleka nebyly a nejsou pouze automobily a šampionáty Formule 1, 24 hodin Le Mans či 500 mil Indianapolis (které „rudé vozy z Maranella“ rovněž vyhrály), třebaže se jedná o nejviditelnější a „nejzářivější klenot“ značky. Stejně slavná jsou i sportovní a silniční auta a prakticky veškeré možné představitelné výrobky, sloužící k propagaci koncernu (a tvořící nezanedbatelnou část jeho zisku) na celém světě – pánské i dámské oblečení, nesčetné módní doplňky atd., snadno rozeznatelné podle zářivě červené barvy a již zmíněného vzpínajícího se černého koníka ve žlutém poli.

Ferrari, to je rovněž italské „národní stříbro“, italská národní pýcha a také sen malých i velkých kluků z celého světa. Zatímco prckové si už více než půlstoletí přejí dostat k svátku, k narozeninám anebo k Vánocům alespoň menší či větší autíčko, jež by se ihned stalo nejcennějším kouskem v jejich sbírce „angličáků“, pro nemálo dospělých – nejenom sportovců, hudebníků, filmařů a dalších umělců a celebrit i „celebrit“ všeho druhu, nýbrž i mnoha chlapů z civilních, všeobecně respektovaných profesí – je a zřejmě ještě dlouho bude, ať se nám to líbí či nikoli, jedním z nejviditelnějších dokladů o jejich úspěchu v práci i v životě.

Enzo Anselmo Ferrari, jehož úmrtí před pětatřiceti lety jsme si včera připomněli, totiž mimořádně úspěšným mužem mimo jakoukoli pochybnost byl.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.