„Hodiny“ Iana McEwana aneb Nejlepší román o lásce, o samotě, o naději i o Anglii a o Evropě v posledních osmdesáti letech vyšel i česky

Evropské peřeje 22

„Hodiny“ Iana McEwana

aneb

Nejlepší román o lásce, o samotě, o naději i o Anglii a o Evropě v posledních osmdesáti letech vyšel i česky

Číst britského spisovatele Iana McEwana (* 1948) pro mě byla, stejně jako pro milióny dalších čtenářů na celém světě, vždycky radost, veliká radost. Hned jeho první knížka „Betonová zahrada“ (1978), kterou jsem v českém překladu zhltnul během jediné noci v roce 1993, byla, a nejen pro mě, doslova zjevením. Zvláštní poetika, pozoruhodná naléhavost a témata, jež byla v literatuře ne snad tabu, ale spíš vzácná – to všechno byl Ian McEwan, v době napsání prvotiny sotva třicetiletý mladý muž s ambicí psát tak, aby si ho lidé (za)pamatovali. Jestli se mu něco podařilo, pak právě tohle; dnes ho zná prakticky celý svět, milují jej jeho čtenáři, věnují se mu literární vědci, filozofové i média…

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 21. listopadu 2023

Od „Betonové zahrady“ k „Hodinám“

Pravda je taková, že od „Betonové zahrady“ ušel Ian McEwan, přes Berlín, Provence, Chesilskou pláž, Londýn (ano, tady všude se všude odehrávají jeho příběhy) a zase zpátky – ne sice k incestu mezi sourozenci, jako tomu bylo v jeho prvotině, ale ke zakázanému, nezákonnému vztahu pětadvacetileté učitelky klavíru („Hodiny“ [Lessons] klavíru z názvu knížky) – notný kus cesty. Ti, kteří McEwanovy knížky znají, vědí, že má mimořádný, vskutku neobyčejný talent, že se nebojí žádných témat včetně již rovněž zmíněného incestu či svým způsobem perverzního sexu („Betonová zahrada“, „Nevinný“), že jej zajímá násilí, které je člověk schopen spáchat, v jeho nejodpudivější podobě („Černí psi“, „Sobota“), ale že je i autorem, který dokáže psát o lásce tak jemně a křehce jako jen málokdo („Na Chesilské pláži“, „Nezničitelná láska“, „Pokání“), podobně jako o ženách, o jejich vnitřním světě (což je pro muže po čertech těžké), o tajných službách („Nevinný“, „Mlsoun“) atd. atd. atd.

Témata, o nichž McEwan píše, jsou, jak jsem už naznačil, velmi pestrá, vždycky však velmi naléhavá. Ta naléhavost je strhující a stravující, a proto člověku často nedovoluje odtrhnout se od jeho knih všemu navzdory, až to téměř fyzicky bolí. Hrůza, kterou prožívají mladí manželé Colin a Mary v Benátkách („Cizinci ve městě“), mladý britský technik v syrovém poválečném Berlíně („Nevinný“), manželka hlavního hrdiny na jihofrancouzském venkově (setkání s čirým, krystalicky čistým zlem v podobě dvou velkých černých psů – „Černí psi“) atd., je literární, ale přitom téměř skutečná, obraznost čtenářů je vybuzena naplno, často ad absurdum. Člověk si potřebuje, odloží-li McEwanův román, odpočinout, odfouknout si, osprchovat se… To opravdu umí málokdo.

McEwanovy romány jsou ale také hodně o Británii, o poválečné Británii. Každý, kdo o dějinách ostrovního státu něco ví, čím víc, tím líp, může číst jeho knihy jako svébytné komentáře k politickému, ekonomickému a sociálnímu vývoji této země. Kulisy McEwanových románů a novel tvoří jak poválečná „léta nouze a strádání“ (Austerity Years; 1945–1951), padesátá „rodinná léta“ (Family Britain; 1959–1961), roky, kdy zemi „vládli“ čtyři střapatí kluci z Liverpoolu (Swinging Sixties; 1961–1969/70), tak léta krize, deprese a bezútěšnosti (State of Emergency; 1971–1979) i roky vlády Margaret Thatcherové, Johna Majora, Tonyho Blaira a Gordona Browna („Hodiny“; 1979–1990, 1990–1997 a 1997–2007/2010) a „žhavá současnost“, léta „příšerné vlády“ Borise Johnsona, zachycená ve fantastické novele „Šváb“ (The Cockroach; 2019), odehrávající se v Downing Street číslo deset…

Příběh „obyčejného člověka“…

McEwanův poslední, zdaleka nejobsáhlejší (bezmála šest set tiskových stran) román „Hodiny“ je jednak, řečeno s Karlem Čapkem, příběhem jednoho „obyčejného života“, muže jménem Roland Baines, jehož zásadně a nezvratně poznamená vztah s o deset let starší učitelkou klavíru na soukromé internátní střední škole (o anglických public schools byla napsána už spousta knih, ale pasáže v úvodu McEwanova románu patří k těm vůbec nejlepším) z doby, kdy mu bylo jedenáct, čtrnáct a ve finále šestnáct let, kdy sebere veškerou sílu a odpoutá se od Miriam Cornellové, jak se v tu chvíli zdá, navždycky.

Čtenář prožije s Rolandem – včetně četných, rozsáhlých retrospektiv, ve který se autor/Roland vrací až do válečných časů, kdy se poznali jeho rodiče a rodiče jeho ženy, stejně jako rodiče jeho četných přítelkyň a milenek – několik desetiletí, od konzervativních padesátých let až do současnosti, jak jsem už řekl, přičemž pochopí, že nejen hlavní hrdina, ale i autor nemají v oblibě torye (Thatcherovou, Johnsona), jakkoli si nedělá iluze ani o labouristech a o politice vůbec. Výchova syna Lawrence, na niž Roland zůstane sám poté, co jej opustí manželka Alissa, původem Němka, aby se mohla stát velkou, slavnou spisovatelkou (což se jí podaří), není snadná, stejně jako jeho další nepříliš úspěšný život.

Není to ale „špatný“ a už vůbec ne „mizerný“ život, po boku dospívajícího Lawrence, milenek, přátel a – ve finále – největší a poslední lásky jménem Daphne… Je to, zjednodušeně, ale výstižně řečeno, jeden docela typický anglický/britský Middle Classes život se vším všudy. Druhá kapitola, ve které Roland vzpomíná na své dětství, je to přitom nejvíc English, respektive nejvíc British, doslova esence anglictví/britství, jakou jsem kdy v životě četl, a že jsem toho za osmapadesát let života přečetl víc než hodně.

…i Evropy a světa na několika stech stranách

Aby toho nebylo málo, jsou „Hodiny“ také velkým románem o Německu, o Evropě a o světě, fakticky o všech velkých světodějinných událostech, k nimž od padesátých let po současnost, přinejmenším z britského pohledu, došlo, což jsou, jenom namátkou, suezská krize (1956), karibská/kubánská raketová krize (1962), falklandská válka (1982), Černobyl (1986), východní Berlín okupovaný sovětskou armádou, pád Berlínské zdi (1989; už zase Berlín – vzpomeňte si na „Nevinného“ a na „Černé psy“ – jedna z McEwanových posedlostí), teroristické útoky z jedenáctého září 2001 ve Spojených státech a z pátého července 2005 v Londýně, peripetie ohledně vývoje a rozšiřování Evropské unie a samozřejmě brexit (2016) a covidová pandemie (2020–2021), autorovo zjevně bolavé téma, jak víme už, mimochodem, z výše zmíněného „Švába“…

Tolik Evropy a tolik historie v jednom románu o jednom „obyčejném“ lidském životě! Totiž, obyčejném… Který lidský život je vlastně obyčejný, že? Už Karel Čapek (viz výše) věděl, že je to složitější, mnohem složitější… Při troše základních historických znalostí lze proto číst McEwanův nejnovější román jako napínavé vyprávění o tom, jak „velké dějiny“ formovaly a spoluutvářely dějiny „malých“ (v tomto slova smyslu, že se nejedná o History-Makers) lidí, obyčejné (znovu používám to slovo, ale myslím, že už si rozumíme) životy nás všech. Způsob, jakým tak McEwan činí, je brilantní, lepší slovo pro to, omlouvám se, nemám. Závěr, v němž Roland obklopený velkou rodinou, jejíž členové jej milují, zjišťuje, že vlastně prožil hezký život, je navíc uklidňují a – po tom všem – neobyčejně optimistický. „Pojď, dědečku,“ říká mu jeho mu jeho milovaná vnučka, bere ho za ruku a vede ke křeslu v rohu místnosti… Alespoň někteří z vás. Je to něco na způsob vykoupení, ta představa, že lidský život může končit dobře a hezky… Pokud se do McEwanova rozsáhlého románu pustíte, věřím, že dojdete k závěru, že mám pravdu.

Post scriptum

Když už o McEwanových „Hodinách“ píšu, v neposlední řadě je třeba složit poklonu Ladislavu Šenkyříkovi, jenž se stal jakýmsi „dvorním překladatelem“ McEwanových děl do češtiny. Jeho „styl“, způsob, jakým nás provádí McEwanovými texty, je bez přehánění fenomenální, i kvůli němu čtu kromě angličtiny McEwana vždycky i česky, protože to prostě stojí za to. Tak si to užijte, přátelé, a nenechte se odradit tloušťkou knihy, stojí to za to jako – v současné literatuře a kultuře obecně – máloco.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.