Hemingwayovská vzpomínka (nejen) na Paříž

Evropské peřeje 14

Hemingwayovská vzpomínka (nejen) na Paříž

Několik slov k románu Dalibora Váchy „Vilda. Příběh tančícího elegána Vildy Jakše“ i k válce, kterou má Evropa „před branami“

Martin Kovář, 26. září 2023

Abych se přiznal, současnou českou literaturu příliš nečtu. Několikrát jsem to zkusil a až na dvě tři výjimky se mě nikdo z autorů a autorek nepokusil vyvést z toho, že dělám chybu, když je (po)nechávám stranou. Oněmi výjimkami jsou Jaroslav Rudiš a Markéta Pilátová, oba už dlouho tak trochu „nadzemské (z)jevy“ v českém literárním prostředí, nikoli náhodou, v obou případech, také autoři evropští, s přesahy zejména, byť nikoli výhradně, do německého, respektive hispánského světa. Třetí autor, jehož „výpravy“ stojí za to číst, je můj spolužák z fakulty blahé paměti Jirka Peňás, který ale nepíše beletrii, takže jej mám tak trochu v závorce. Navzdory skepsi vyjádřené výše jsem se nicméně o víkendu pustil do románu „Vilda. Příběh tančícího elegána Vildy Jakše“ historika a beletristy Dalibora Váchy. A udělal jsem dobře.

Pište na

autori@datarun.cz

martin.kovar@datarun.cz

Vilda Jakš v (post-hemingwayovské) Paříži

Dalibora Váchu zná v Česku, myslím, skoro každý, kdo se zajímá o naše moderní dějiny. Zejména jeho předposlední knížka „Nad mraky. Každodennost 331. československé perutě RAF 1940–1945“, aniž bych chtěl opomíjet ty ostatní, vzbudila zaslouženou pozornost. Román „Vilda“, o němž budu psát dnes, s „Nad mraky“ úzce souvisí, jeho hlavní hrdina se totiž objevuje v obou knížkách.

Vilda Jakš, kterého my starší pamatujeme jako filmového Vildu Jakuba (vynikající mladý Marek Vašut) v Soukupově retru „Pěsti ve tmě“ (1986), natočeném velmi volně (ale na dobu svého vzniku „po čertech“ zdařile) na motivy jeho životních osudů, patřil v polovině třicátých let minulého století k nejlepším boxerům v Československu i v Evropě. Jakšova nanejvýš důstojná prohra s mistrem světa ve střední váze, Francouzem Marcelem Thilem, v boji o evropský a světový titul ze 4. května 1934 v pařížském Palais des Sports, jeho, řečeno s Váchou, „schůzka se slávou“, to jasně dokázala, stejně jako jeho další vítězství.

Právě Paříž třicátých let je hlavní kulisou první části Váchova románu, a je to kulisa vpravdě fascinující. „Vilda“ samozřejmě není žádná „Fiesta“, žádný „Pohyblivý svátek“, ani nemůže být, to už nenapíše nikdy nikdo, takový génius jako Ernest Hemingway se už nejspíš nenarodí. Ve Váchově knížce ale atmosféra, kterou známe (a milujeme) z Hemingwayových textů, báječně ožila. Jeho popis ulic a uliček, hotýlků, bister a restaurací sparingových „tělocvičen i velkých boxmačových arén, oné nenapodobitelné nálady, je působivý nejen pro někoho, kdo měl jako já po Paříži před mnoha lety, ještě v minulém století, báječnou průvodkyni (Merci, Sophie! Kdepak jen asi jsi?).

Navíc nejde jen o skvělý pařížský „místopis“ v jednom z jejích legendárních časů, ale i, dost možná hlavně, o všechny ty chutě, jídla a nápoje, vína, o všechny ty pařížské holky v čele s krásnou maďarskou herečkou Kathy a českou „stíhačkou“ Martou, o mladého Jeana Gabina, o vůni doutníků a cigaret a (spíš smradu) potu z výše zmíněných tréninkových hal, o chuť bít (být bit) a milovat, o vášnivé lásce ke sportu a k životu. Tohle se Daliboru Váchovi povedlo jako málokomu, stejně jako popis doby a atmosféry, kdy se na „město nad Seinou“ pomalu snášely stále temnější mraky v podobě nacistického Německa…

Vilda a válka poprvé: Francie a Anglie

Paříž poloviny a druhé poloviny třicátých let – to byl totiž nejen sport, kromě boxu také fotbal, tenisová Rapsodie v oranžové na dvorcích Rolanda Garrose, rychlí koníčci v Bouloňském lesíku, Tour de France, dobré jídlo, víno a láska, ano láska ve všech jejích podobách, o kterých Vácha píše, ale také přízrak budoucí války. Nejstrašnější války, kterou rozpoutal „rakouský tajtrdlík s komickým knírkem“ a která je kulisou druhé a třetí části románu. V nich je Vilda Jakš nejprve svědkem potupné porážky Francie od Německa na jaře 1940 (nejhorší porážka ve francouzských dějinách, za kterou se stydí a z níž mají „Frantíci“ komplex navzdory vítězství z roku 1944 dodnes), ale i, poté, příslušníkem 311. československé perutě RAF. Válka, která jej při průzkumném letu nad Biskajským zálivem stála, stejně jako další kluky na palubě amerického Liberatoru, život, válka, v jejímž „dlouhém stínu“ jsme prožili velkou část svých životů i my.

Také o válce a o britských, polských a československých letcích ví Dalibor Vácha skoro všechno a z jeho románu je to znát. Jakkoli pro mě jako pro sportovního fanatika byla nejlepší první část románu, užil jsem si jaksepatří i tu druhou, mimo jiné i díky tomu, že v ní došlo také na sport (popisy toho, jak britští frajeři dostali od Vildy v improvizovaném ringu nejednou nařezáno, jsou opravdu skvělé) a, v neposlední řadě, na strach („Strach si nech pro sebe, ale odvahu sdílej s ostatními.“ – „Keep your fears to yourself, but share your courage with others“.) Právě strach byl totiž nedílnou součástí „velkého hrdinství“ Čechů a Slováků „za Kanálem“ a Vácha o něm umí psát velmi přesvědčivě, což musí ocenit každý čtenář s tou nejmenší mírou empatie, protože to je něco, co všichni důvěrně známe, a kdo říká, že ne, tak hloupě a směšně lže.

Vilda a válka podruhé: Kniha o dnešní době

„Vilda“ je zkrátka dobrý román o boxu, o lásce a také o válce (jak hemingwayovské, nemohu si pomoct!). Když o ní čteme, uvědomíme si – jsem si docela jistý, že nejsem jediný – o to víc, jak moc blízko války žijeme i dnes, jak blízko je to, že bychom museli učinit podobné rozhodnutí, jaké učinil na konci třicátých let minulého století Vilda Jakš. Když někdo prostě a jednoduše označí naši zemi za nepřítele, když řekne, že „rozpad Sovětského svazu (jehož ‚stepní hordy‘ v uniformách nás spolu s dalšími okupovaly od léta 1968 více než dvacet let – M. K.) je největší geopolitická katastrofa 20. století“, musíme se mít na pozoru. Vladimir Putin, o kterém je řeč, je moderní gangster se vším všudy, muž, jehož snaha zapsat se do dějin jako obnovitel někdejšího sovětského/ruského impéria pro nás znamená bezprostřední nebezpečí. To je nezpochybnitelný fakt, který nevidí jen úplný pitomec nebo člověk, kterého Moskva v té či oné podobě platí.

Jakkoli Vladimir Putin není Adolf Hitler, takhle jednoduše to v historii nechodí, nezlobte se, znamená pro nás, opakuji, bezprostřední nebezpečí. Jedno z mnoha. „Zelení fanatici“, ať už jsou v Putinových službách přímo či pouze jako jeho „užiteční idioti“ (kteří to netuší), a neschopní kolektivističtí byrokrati z Bruselu také nejsou žádnou velkou výhrou; „za branami“ máme navíc nespočet ilegálních migrantů (Italové by mohli vyprávět), kteří k nám opravdu nejdou primárně proto, aby se tu úspěšně integrovali, studovali, pracovali atd. Putinova více než rok a půl trvající válka na Ukrajině ale stojí jednoznačně nad tím vším. Je to válka proti západní civilizaci (tedy i proti nám), která, ať je, jaká je, je pořád nesouměřitelně skvělá ve srovnání s ponurou, temnou „orientální despocií“, jakou je dnešní Rusko. Při četbě Váchova románu na to nelze nemyslet, nezlobte se na mě, skoro pořád. Proto je „Vilda“ i knihou o dnešku.

Vilda Jakš a ti druzí

Při četbě Váchova románu jsem si samozřejmě vzpomněl na leckoho a na leccos. Kromě Soukupových „Pěstí ve tmě“ to byl třeba skvělý „povídkový“ a taneční film Ettoreho Scoly „Tančírna“ (Ballando ballando; Le Bal; 1983), ve kterém jsou vynikající pasáže z roku 1936 a 1940, reportážní non-fiction knížka „Hoří už Paříž?“ Dominiquea Lapierrea a Larryho Collinse či děsivý snímek „Stará puška“ (Le Vieux fusil; 1975) Roberta Enrica s Philippem Noiretem a Romy Schneiderovou, „Povídka o policajtovi“ (Flic Story; 1975) Jacquesa Deraye z bezprostředně poválečné Paříže, v níž se (konečně) potkali Alain Delon jako legendární policajt Roger Borniche ze Sȗreté a Jean Louis Trintignant jako fanatický maniakální vrah Émile Buisson, nebo třeba, když už byla řeč o Jeanu Gabinovi, film „Maigret klade past“ (Maigret tend u piège; 1958) a další, to by byl nekonečný výčet, včetně již zmíněných knížek „Fiesta“ (The Sun Also Rises; 1926) a „Pohyblivý svátek“ (A Moveable Feast; 1964), ve kterých Ernest Hemingway tak jako nikde předvedl, proč je jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší spisovatel 20. století…

Co tím chci říct? Nic než to, že pustíte-li se do četby Váchova románu, přijde Vám na mysl leccos, a právě v tom spočívá jeden z jeho nesčetných půvabů. Je to prostě hodně dobrá kniha o jednom z největších československých sportovců a hrdinů, o meziválečném Československu i o Evropě v téže době a také o dnešku. Tak si ji kupte a přečtěte si ji, stojí to za to.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.