Hamburk očima Nového světa II. Starý Speicherstadt, hříšná Reeperbahn, The Beatles i město z románu

Evropské peřeje 96

Hamburk očima Nového světa II

Starý Speicherstadt, hříšná Reeperbahn,
The Beatles i město z románu

Martin Kovář

Před týdnem jsme si povídali o severoněmeckém svobodném a hanzovním městě Hamburku, o mé vzpomínce z dětství na propagandistický komunistický seriál „Třicet případů majora Zemana“, o pohnutých dějinách přístavu na Labi i o jeho proměně nejen v německou, ale i ve světovou obchodní metropoli. Dnes k tomu přidám i vzpomínku na „hříšnou“ třídu Reeperbahn, jejíž slavné časy jsou už ale dávno pryč, na liverpoolské The Beatles, povídání o místní univerzitě a o „trendy“ velkoměstě, stejně jako o slavné knížce Johna le Carrého „Nejhledanější muž“, která byla i výtečně zfilmována a která se odehrává právě tady. Tak pojďme na to.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 6. května 2025

Speicherstadt, Reeperbahn a čtyři kluci z Liverpoolu

Hamburk, to zdaleka není jenom přístav a moderní HafenCity s Labskou filharmonií, o které byla řeč před týdnem, ale také „starý přístav“ a půvabné staré město, tzv. Speicherstadt, jenž dodnes láká k romantickým procházkám, k posezení nad výtečným vínem a skvělou kuchyní v místních restauracích. Pokud do některé z nich zajdete, nebudete litovat, stejně jako návštěvy námořního muzea (Internationales Maritimes Museum), kde se před vámi otevře svět nejen německého, nýbrž i světového námořnictva, velkých zámořských objevů i velikého byznysu, samozřejmě.

Hamburk, to je rovněž původně dánská Altona a námořnická „vykřičená čtvrť“ St. (Sankt) Pauli v blízkostí „třídy“ Reeperbahn, která je dnes ve srovnání s předchozími časy do značné míry již jen turistickou atrakcí svého druhu. Přesto zde i dnes, hlavně na severní straně ulice, najdeme takřka nekonečné množství strip klubů, peep show, sexy shopů i, pardon, regulérních „bordelů“, jak říká jeden můj kamarád, úplný „festival venerických chorob“… Místní „dirty atmosphere“ je tu stále doslova fyzicky cítit, zejména večer, a zvláště pak v těch dnech, kdy je na programu fotbal a kdy čtvrtí táhnou „zpivení“ fandové, jimž ani trochu nevadí, že jeden z dvojice slavných místních klubů, Hamburger SV, v současné době hraje „až“ druhou nejvyšší německou soutěž a druhý, St. Pauli, se v první Bundeslize motá kolem příček sestupu.

Když už je řeč o hamburské Reeperbahn, je třeba připomenout, že v její blízkosti zpívali a hráli čtyři „střapatí kluci z Liverpoolu“, The Beatles; v dolní části ulice je ostatně i „památník“, který tuto skutečnost připomíná. The Beatles tu začali hrát v srpnu 1960, konkrétně šlo o bary Indra a Kaiserkeller, což byla zásluha šikovného provozovatele Bruna Koschmidera. Poté následovalo angažmá v klubu Top Ten, který provozoval Peter Eckhorn. Následně byli „kluci“ z Německa vyhoštěni, mohl za to jak nízký věk (George Harrison), tak obvinění ze žhářství (Paul McCartney a George Best, bubeník kapely před příchodem Ringa Starra), John Lennon se vrátil do Británie později a Stuart Sutcliffe, jenž s nimi tehdy hrál, zůstal v Hamburku. V dubnu 1961 se The Beatles do Hamburku vrátili, stejně jako na jaře 1962, kdy hráli v právě otevřeném baru Star-Club, už bez předčasně zesnulého Sutcliffea. V té době už také Besta nahradil již zmíněný Ringo Starr a kapela získala definitivní složení. Hamburská zkušenost byla pro liverpoolské kluky neocenitelná, na čemž se shodovali jak oni sami, tak drtivá většina odborníků a obecně publicistů, kteří se jejich kariéře věnovali.

Universitätstadt Hamburg

V Hamburku stojí za vidění i monumentální, div ne obludný památník německého kancléře sjednotitele (1871) Otty von Bismarcka, skvělá zoologická zahrada s téměř třemi tisíci druhy zvířat a, světe div se, sovětská ponorka ze sedmdesátých let minulého století, kterou si je možno i zevnitř prohlédnout v přístavu. Jde ale také o univerzitní město (Universitätstadt) s centrem v rezidenční a dnes trochu hipsterské čtvrti v blízkosti „velkého jezera“ (stejnojmené jezero na řece Alsteře).

Místní univerzita, chlouba města, byla založena po první světové válce, na jaře roku 1919 a dnes se skládá z osmi fakult. Třebaže jde o na německé poměry velmi mladou instituci, pyšní se tím, že na ní studovali čtyři nositelé Nobelovy ceny, konkrétně lékař a biochemik Hans Adolf Krebs (1900–1981), jaderný fyzik Johannes Hans Daniel Jensen (1907–1973), lékař a virolog Harald zur Hausen (1936–2023) a, konečně, oceánograf a meteorolog Klaus Ferdinand Hasselmann (*1931). Další nobelisté na univerzitě přednášeli, do školy tu chodili dva němečtí kancléři – sociální demokraté, místní rodák Helmut Schmidt (1918–2015; v čele vlády v letech 1974–1982) a Olaf Scholz (*1958), jenž ale pochází z dolnosaského Osnabrücku. Pro město je univerzita ve všech ohledech mimořádně důležitá, nejen institucionálně, ale také proto, že mu dodává specifickou atmosféru, jakou mají jen ta města, kde se „vysoká učení“ nacházejí.

Evropská „trendy“ metropole

Hamburk sice je, jak jsem už řekl, druhé největší německé město a největší přístav v zemi, zároveň je to ale nejméně německé město, jaké jsem kdy viděl, a že jsem jich v životě viděl desítky, možná kolem stovky. Svým duchem, svojí náladou a atmosférou je to primárně evropská metropole a jedno z mála evropských měst, které bychom snad mohli označit za světové (přísně vzato je jediným velkoměstem, které tato kritéria splňuje, britský Londýn), město víc „anglické“, „americké“ a evropské (viz třeba jeho půvabná přístavní portugalská a španělská čtvrť) než přísně vzato německé. A při pohledu na množství kontejnerů v přístavu také „čínské“, abych byl spravedlivý.

I tak je ale Hamburk městem, které v řadě ohledů, jasně a už na první pohled, odráží všechny současné moderní německé a evropské moderní trendy, včetně odhodlání bojovat proti klimatické změně, za rasovou a genderovou rovnost, za politickou korektnost atd. Někdy je tomu až v míře, na jakou z Prahy nejsme zvyklí a jaká nám přijde na samé hranici možného (únosného), zároveň je ale, což píšu jako člověk s konzervativním světonázorem, navzdory tomu „po čertech“ přitažlivá, což ostatně platí i o západní Evropě jako celku.

Hamburk Johna le Carrého

Hamburk, to je také místo, kde se odehrává román „Nejhledanější muž“ (A Most Wanted Man; 2008) Johna le Carrého, což je literární pseudonym Davida Johna Moorea Cornwella (1931–2020), autora špionážních příběhů především z britského prostředí. „Nejhledanější muž“ je v tomto ohledu poněkud atypický, neboť je celý situovaný do jednoho místa, do Hamburku. Pátrání německých zpravodajců a policistů po údajně nebezpečném muslimském teroristovi jménem Issa Karpov, kterého se pro změnu snaží chránit právnička z neziskovky pomáhající uprchlíkům, je nejen typicky lecarréovsky napínavou četbou, ale i nemilosrdnou moralitou z časů po 11. září 2001, kdy se celý svět ocitl den ze dne „vzhůru nohama“ a kdy často nebylo ani trochu jasné, kdo je kdo, kdo je good guy a kdo bad guy, ani kde se nachází „tekutá“ hranice mezi elementární lidskostí a povinností chránit nejen jednotlivce, ale i druhé… „Nejhledanější muž“ je zkrátka skvělé, jakkoli mrazivé čtení, aktuální i dnes; dejte si ho, a to tím spíše, že se odehrává právě v Hamburku.

V roce 2014 natočil podle le Carrého literární předlohy celovečerní film nizozemský fotograf a režisér Anton Corbijn (*1955) s Philipem Seymourem Hoffmanem (který krátce po premiéře snímku na festivalu Sundance zemřel), Willemem Dafoem a Rachel Anne McAdamsovou v hlavních rolích. Třebaže nešlo o „světový úspěch“, zůstalo ve filmu leccos z pozoruhodné knižní předlohy (mimochodem, jedním z producentů byl syn Johna le Carrého Stephen Cornwell). Pokud navíc máte rádi Hamburk jako já, můžete si k už tak slušnému ohodnocení filmu klidně přidat dalších deset procent a věřte mi, že budete spokojeni.

Tak na shledanou zase někdy příště, přátelé.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.