Hamburk očima Nového světa I: Město tří kancléřů a německá „brána do světa“

Evropské peřeje 95

Hamburk očima Nového světa I

Město tří kancléřů a německá „brána do světa“

Martin Kovář

Svobodné a hanzovní město Hamburk (Freie und Hansestadt Hamburg; zkratka HH, která je k vidění na všech hamburských automobilech a vůbec všude ve městě) a také jedna ze tří městských spolkových zemí SRN, v níž žijí bezmála dva milióny obyvatel, je druhou největší německou městskou aglomerací (po Berlínu a před bavorským Mnichovem) a zároveň místem, kde se psaly a stále píšou (nejen) německé dějiny. Narodili se tu budoucí spolkoví kancléři sociální demokrat Helmut Schmidt a křesťanská demokratka Angela Merkelová, politicky zde vyrostl stále ještě úřadující šéf německé vlády Olaf Scholz a od osmdesátých let minulého století tu pořád ještě hraje v divadle charismatický (česko)slovenský herec Juraj Kukura.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 29. dubna 2025

Současně je Hamburk i největším německým přístavem a pomyslnou i skutečnou „branou Spolkové republiky do světa“. Je to drsná a syrová (zvláště když fouká, a že tu fouká a prší hodně často), ale i bohatá, půvabná a moderní, v mnoha ohledech „neněmecká“ a kosmopolitní a dnes i zelená metropole na Labi, kde začínali „čtyři střapatí kluci“ z Liverpoolu – The Beatles (o nichž bude řeč příští týden) a do níž se, zamilujete-li si ji, což je velice snadné, musíte opakovaně vracet. Vím o tom své, dělám to už více než pětadvacet let. Tak se do Hamburku v následujících dvou Evropských peřejích (dnes a v příštím týdnu) pojďme společně podívat.

Vzpomínka z dětství

Já sám jsem se o existenci Hamburku, který tolik miluji, poprvé dozvěděl poměrně brzy, přibližně v deseti, možná ve dvanácti letech, tedy v době, kdy jsem chodil na jičínskou „druhou devítiletku“ a kdy jsem, spíš asi v repríze nežli v premiéře, poprvé viděl „Loď do Hamburku“ (premiéra 1975), devátý díl z dnešního pohledu bizarního propagandistického televizního seriálu o komunistickém policajtovi Janu Zemanovi („Třicet případů majora Zemana“). Jakkoli se režisér Jiří Sequens (1922–2008; což byl, jenom na okraj, vynikající filmař, viz například jeho „Atentát“, anebo seriál „Hříšní lidé města pražského“) a spol. snažili ze všech sil, aby ukázali Hamburk a jeho prostřednictvím celý Západ jako zkažený, dekadentní a nepřátelský, odnesl jsem si jako kluk z televizního filmu, čistě instinktivně, úplně jiný dojem, byť se západoněmecké scény natáčely, z logických důvodů, především ve východoněmeckém Rostocku.

Přístav a velkoměsto na Labi

Velkoměsto na Labi (stejně jako celý svět za západ od našich hranic, svět za „železnou oponou“) mě jako kluka a potom jako teenagera nesmírně lákalo, vábilo a přitahovalo, jednak svou naprostou nedostupností, jednak svou „hříšností“ (tehdy jsem ještě neznal anglické slovíčko „dirty“), zjevným bohatstvím a již zmíněnou otevřeností do světa, o kterých jsem se občas někde něco, dost vzácně, dočetl… Vzhledem k tomu, že mě už tehdy fascinovaly všechny ty obrovské lodě, všechny ty mamutí kontejnery, všechen ten mumraj v nekonečném přístavu, jsem si všemožně a vzhledem k době složitě hledal, co znamenají „tajuplné“ zkratky jako HAPAG (Hamburg-Amerikanische Packetfahrt-Actien-Gesellschaft; 1847), předchůdce dnešní firmy Hapag–Lloyd (1970), a jen o málo později už jsem se snažil studovat jeho dějiny. I proto, i kvůli Hamburku, jsem se nakonec stal historikem.

Pohnuté dějiny Hamburku

Dějiny města Hamburku, to je veliký, opravdu veliký a nanejvýš dramatický příběh – od prvních zmínek (staro)řeckého učence Ptolemaia o místním osídlení, přes císaře Karla Velikého, jenž nechal (pravděpodobně) postavit legendární pevnost Hammaburg, přes prvního biskupa, svatého Ansgara z Hamburku, a jeho misijní činnost na „dalekém Severu“, devastující požáry a cholerové epidemie, přes jeho připojení k Hanzovní lize (či, ve zkratce, k Hanze), spolku převážně německých obchodních měst, jež s různou intenzitou dominovala baltskému obchodu a obchodu v Severním moři od 12. do poloviny 17. století, v roce 1321, přes konkurenci s dánskou Altonou (dnes je čtvrť Altona nedílnou součástí Hamburku), až po zahájení obchodu s „Novým světem“, Amerikou, v roce 1783, kdy Elise Katharina připlula jako první loď z Hamburku do Charlestonu a Filadelfie.

Na počátku 19. století se již pod vlajkou Hamburku plavilo na všech světových mořích více než 250 lodí, takže město přežilo i Napoleonovu „kontinentální blokádu“ (navzdory tomu, že je Francouzi zanechali vypleněné a v troskách) a v 19. století se pozvolna nadechlo k dalšímu mohutnému rozmachu a rozkvětu. Postupné rozšiřování přístavu v letech 1840, 1855, 1862 a 1866–1872 (vybudování monumentálních doků při březích Labe) z města učinilo fenomenální „mikrosvět ve velkém světě“, místo, odkud se, podobně jako z nizozemského Rotterdamu a anglických přístavů Londýn a Liverpool otevírala Německu i Evropě brána do celého světa.

V roce 1881 se Hamburk formálně připojil k německé celní unii a místní Speicherstadt či Warehouse City se stal největším „skladištěm“ zboží na světě, stojícím na dřevěných (dubových) pilotech. Za druhé světové války město, především v roce 1943, těžce poškodilo spojenecké bombardování, k němuž došlo, protože Hamburk měl zásadní strategický význam. Po skončení války bylo do jeho rekonstrukce investováno (v přepočtu na dnešní poměry) více než sto miliónů euro (na tehdejší dobu enormní suma), což jej pozvedlo k dalšímu období prosperity. Staří Němci, kteří dobu „zmrtvýchvstání“, anebo, chcete-li německého hospodářského zázraku“ (Wirtschaftswunder; 1948/49–1958/58–1966/67), pamatují, na ni s hrdostí vzpomínají dodnes.

Zatím poslední významná epocha v dějinách hanzovního města Hamburku začala v roce 1968, konkrétně 31. května toho roku, kdy do tamního přístavu připlula loď American Lancer (C7-S-68c), budoucí Humacao, čím začala „kontejnerová éra“ (The Age of Container) ve světě dálkového obchodu. V současné době se, to jenom na okraj, prostřednictvím kontejnerů přepravovaných po moři realizuje přibližně 98 % běžného nákladu světového obchodu…

Německá i světová metropole…

V roce 2003 začal právě v Hamburku, kde také jinde, v době koaliční vlády sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera (v čele kabinetu v letech 1998–2005) na více než 160 hektarech největší developerský projekt v Evropě vůbec – projekt HafenCity (ano, psáno dohromady), jenž měl dát do letošního roku vzniknout multifunkční čtvrti velkoobchodu a podnikání obecně (přes pětačtyřicet tisíc pracovních míst), ale i maloobchodu, bydlení (více než sedm tisíc bytů), kultury, turistiky atd., zkrátka hypermoderní smart city, uživatelsky příjemné a, jak jinak, „zelené“, se vším, co k tomu patří. V současné době se sice v HafenCity ještě trochu staví, v zásadě je ale skutečně hotovo a výsledkem je místo, kde je k modernímu životu uzpůsobeno tak jako málokteré jiné.

…a sídlo Elbphilharmonie

Nedílnou součástí hamburského HafenCity je i Labská filharmonie (Elbphilharmonie, zkráceně Elphi), dechberoucí sto deset metrů vysoká „charismatická víceúčelová stavba“ přímo v přístavu, kterou navrhla švýcarská architektonická kancelář, jejímiž zakladateli se roku 1978 v Basileji stali Jacques Herzog (*1950) a Pierre de Meuron (*1950). Stavba se sice oproti původním předpokladům mimořádně prodražila a spolu s výstavbou nového berlínského letiště se stala největším finančním skandálem 21. „německého století“ (rovněž na její provoz musí město doplácet), její oduševnělá krása je ale bez přehánění dechberoucí, a i proto si troufnu říci, že stála tak jako tak za to…

Pokračování příští týden...

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.