Fotbalové války, horečky i radosti

Evropské peřeje 38

Fotbalové války, horečky i radosti

Několik poznámek k fotbalové rivalitě v Evropě
a ke klubu, který dělá vše kolem fotbalu opravdu dobře

Martin Kovář

Ve čtvrtek minulého týdne si Praha užila (týden poté, co na Letnou přijel věhlasný FC Liverpool) další fotbalový svátek – do pražského Edenu totiž přijeli fotbalisté italského AC Milán, jednoho z předních italských a evropských mančaftů, aby zde sehráli osmifinálovou odvetu tzv. Evropské ligy. Kulisa byla vynikající, zápas, zejména na začátku, dramatický, emoce vzedmuté na maximum, takže padlo nejedno ostré slovo, zvlášť když se fanouškům domácím, myslím, že poprávu, zdálo, že hosté polehávají na trávníku víc, než by museli… To všechno ale k fotbalu odnepaměti patří a nakonec to byl, i přes porážku domácích, v pražských Vršovicích hezký večer.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 19. března 2024

Fotbalové, týmové i národní války...

Kdysi, alespoň jak si to my starší pamatujeme ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, býval fotbal nejen sportem, ve kterém šlo, pokud jde o fanoušky, o přízeň tomu či onomu klubu, ale také o demonstraci nenávisti vůči protivníkovi. Ne že by tomu dnes, zejména na klubové úrovni, už tak nebylo; zejména „mače“ mezi tradičními rivaly, například derby včetně derby „pražských S“, jsou stále velmi vypjaté a v některých případech předzápasové „manévry“ stále ještě tak trochu připomínají „přípravy na válku“. Byl jsem toho osobně svědkem v Barceloně před soubojem s Realem Madrid zvaným „El Clásico“ (Real měl dlouhá léta pověst „frankistického“ klubu a v Katalánsku ho nenáviděli a nenávidí dodnes), anebo třeba v Hamburku před „mačem“ místních (v současné době druholigových) HSV se FC St. Pauli, a musím říct, že mi z toho šel mráz po zádech.

S hrůzami, jako byl například finálový zápas někdejšího Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) na bruselském Heyselově stadionu mezi FC Liverpool a Juventus Turín z 29. května 1985, po němž zůstalo několik desítek mrtvých, abych uvedl extrémní případ, se to ale v posledních letech nedá srovnat. Především na Britských ostrovech udělali pro kultivaci fotbalového prostředí strašně moc a „fotbalové války“, o nichž tak skvěle psal Nick Hornby ve slavné knížce „Fotbalová horečka“ z roku 1992 (česky 2001), jsou, alespoň pokud jde o anglickou Premier League, de facto minulostí.

U mezinárodních zápasů je to složitější. Přijede-li například do Londýna reprezentace Skotska či Spolkové republiky Německo, bývá to v hledišti stále hodně „ostré“. Ani v případě anglicko-německých mačů to ale nejde se situací před dvěma, třemi desítkami let srovnat – tehdy se docela vážně zdálo, že válka mezi oběma státy a německé bombardování Londýna neskončily na jaře 1945, nýbrž před několika měsíci či maximálně lety. Při zápasech mezi Nizozemskem a Německem v Amsterodamu to vypadalo podobně, abych nezůstával jen na ostrovech…

… a/versus dnešní zábava pro celou rodinu

V dnešních časech je tomu docela jinak. Mezinárodní i ligové zápasy jsou stále více „zábavou pro celou rodinu“, fotbalové prostředí se, jak jsem již řekl, rychle zkultivovalo a stále se zlepšuje. Není to, pravda, zadarmo a není to zábava laciná. Například cena lístků pro čtyřčlennou rodinu na bundesligové utkání Bayernu Mnichov v jeho domácí Allianz Areně vyjde, nechcete-li je shánět pokoutně a raději si je pořídíte prostřednictvím renomované agentury, na pár desítek tisíc korun, o dopravě a ubytování v „Mníšku pod Alpou“, hodláte-li se tu zdržet přes víkend, nemluvě. Stojí to ale za to, zážitek je to vpravdě mimořádný. A neplatí to jen o Bayernu a o velkých evropských klubech. Pro správnou atmosféru stačí zajet si do zahraniční i na menší, komornější stadiony, třeba do rakouského Salzburku, abych nechodil daleko, kde dělají fotbal také moc dobře.

Balkánská, jihoevropská a asijská „specifika“

Pokud byste nicméně opustili západní Evropu a zamířili například na Balkán či do nedaleké Asie, ocitli byste se, věřte mi, v jiném světě, ať už jde o ligový či mezinárodní fotbal. Osobně mám zážitky ze Srbska, z Chorvatska, z Řecka a z Turecka a byl to pokaždé jaksepatří „mazec“. Kromě samotných stadionů, které většinou, ne vždycky, ale většinou nesnesou srovnání se západními standardy (pořadatelská služba, občerstvení, toalety atd.), jde zejména o způsob fandění anebo, chcete-li, o způsob, jakým dát najevo oddanost svému klubu a, ve stejné nebo i ve větší míře, nenávist vůči protivníkovi.

Nezřídka jde spíše o nepřítele než o sportovního rivala či protivníka a do fandění se často promítá, velmi silně, nacionální hledisko. Zejména mezistátní zápasy, ať už jde o národní reprezentace Srbů a/versus Chorvatů, Řeků a Turků, Turků a Bulharů atd. – to byly ve všech případech skutečné „války na život a na smrt“. Totéž platilo, alespoň donedávna, přičemž nemyslím, že by se na tom za posledních pár let něco změnilo, i o klubové úrovni. Dvakrát jsem viděl zápas oblíbeného Hajduku Split na stadionu Poljud, jednou proti srbským borcům z CZ Bělehrad, podruhé ligový mač, a vždycky jsem byl, s nadsázkou řečeno, rád, že jsem ho přečkal ve zdraví, prostředí bylo opravdu, ale opravdu hodně „bouřlivé“.

Abych ale nebyl nespravedlivý, byl jsem na fotbale i v jihoitalské Neapoli, na proslulém Stadio Diego Armando Maradona, a musím říct, že jsem se necítil úplně komfortně, ani bezpečně, třebaže to do jisté míry nepochybně bylo tím, že jsem s místním prostředím neměl prakticky žádné zkušenosti. „Není to zdaleka tak horké, jak to vypadá,“ říkali mi neapolští kamarádi, kteří mě na zápas vzali, a nejspíš měli pravdu. Pro Středoevropana z Prahy, který vidí „divočáky“ i ve fanoušcích Sparty a Baníku Ostrava (abych se vyhnul „pragocentrismu“) to ale byl „zážitek“, podobně jako třeba v kolumbijském Medellínu, což by ale bylo na úplně jiný text, nikoli do Evropských peřejí.

„Sešívaný“ klub z Edenu, který to dělá po čertech dobře

Fotbalové prostředí se přirozeně mění i v Čechách, někde rychleji, jinde pomaleji, ale v zásadě všude. Tým, který to, alespoň po mém soudu, dělá skvěle, je SK Slavia Praha. Kromě krásného stadionu, což je základ všeho, jde o to, jak vedení klubu „pracuje s fanoušky“, co všechno pro ně dělá, i o to, jak stadion v Edenu postupně mění v sociokulturní centrum svého druhu desátého pražského obvodu.

Slavia je totiž ve filozofii vedení SKS „mnohem víc než fotbal“. Nejde jen o pravidelné předzápasové „fanzóny“, které milují dospělí i jejich menší i větší děti, ale i postupné „prorůstání“ fotbalu a městské části. Nedělní (většinou) ligová klání – to je, nejen v samotném Edenu a jeho bezprostřední blízkosti, ale i v širším okolí, bez přehánění „pohyblivý svátek“, jak by řekl Ernest Hemingway. Sváteční, nakažlivě dobrá nálada souvisí, logicky, jak s výsledky mužstva v posledních letech, tak s tím, že se Slavia snaží spojit fotbal s aktuálním společenským životem.

Připomenutí padlých z Velké (první světové) války a válečných veteránů obecně z 11. listopadu loňského roku (na který den přesně ligový zápas připadl, si teď z hlavy nevybavuji), červené máky, kam oko dohlédlo, empatie vůči válkou týrané Ukrajině, charitativní pomoc handicapovaným atd. – to všechno jsou věci, které v Česku nebývaly v této míře zvykem a které se vedení týmu už řadu let snaží činit nedílnou součástí „klubové kultury“. Jak se práce v tomto ohledu daří, vidím nejlépe na svém devítiletém synovi, pro něhož je SKS opravdu „víc než jen nedělní zápas“. Aniž by ono slovo znal, plně se s klubem „identifikoval“, i díky oněm „vojákům na stadionu – to bylo super, táto“, díky kamarádům, které potkává v hledišti, díky fair play, které je v Edenu cítit na každém kroku.

Přesně tohle je způsob, včetně práce na sociálních sítích, jejichž význam v budoucnu dále poroste, a v médiích vůbec, díky němuž se fotbal a sport obecně mohou stát součástí každodenního života lidí ve městech. Od fandovství, pěstovaného a „hýčkaného“ od dětských let, je navíc jenom malý krok k aktivnímu sportu a životnímu stylu, což je přesně to, co zdravá společnost ve všech ohledech potřebuje.

Na závěr už jen jednu poznámku. Možná, že SK Slavia Praha není v Česku jediný klub, který vykročil směrem, o němž jsem psal. Je to ale jediný český klub, který znám natolik dobře, abych to oněm mohl napsat. A tak si přejme, aby to tak dobře jako v Edenu dělali i jinde, českému fotbalu by to moc prospělo.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.