Evropské peřeje

Evropské peřeje 24

Miliardy jsou málo,

je třeba biliónů!

Jak šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová diskredituje myšlenku evropské integrace

Martin Kovář

Také máte pocit, že se svět zbláznil? Poté, co úřadující předsedkyně Evropské komise, Němka Ursula von der Leyenová, vystoupila před pár dny na tiskové konferenci s prohlášením, že miliardy, investované do boje proti klimatické krizi, nestačí a že jich jsou třeba bilióny? Bilióny euro, „abychom dosáhli ambiciózních cílů, které si jednotná Evropa vytyčila“. Reakce těch, kterým velcí evropští hráči říkají „obyčejní lidé“, byla naprosto jednoznačná: poklepání si na čelo a položení si otázky, zda je paní Ursula ještě příčetná. Není se co divit. Šéfka Komise působí totiž stále častěji dojmem, jako by nebyla z tohoto světa, ale odkudsi z daleké meziplanetární civilizace.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 5. prosince 2023

Věrná „dvorní dáma královny Angely“

Ještě než se dostaneme k výše zmíněnému výroku a k jeho možným důsledkům podrobněji, pojďme se podívat na to, kdo vlastně paní von der Leyenová je a jak k postu šéfky Evropské mise přišla. Narodila se v říjnu 1958 v belgickém Ixelles nedaleko Bruselu, díky čemuž to vypadá, jako by dostala své dnešní „bruselské angažmá“ rovnou do vínku. Otec Ernst Albrecht (německého a britsko-amerického původu) byl vysokým úředníkem Evropských společenství a jeho dcera vyrůstala v bilingvním německo-francouzském kosmopolitním prostředí, čemuž odpovídalo i její vzdělání na univerzitách v Göttingenu, v Münsteru a na londýnské LSE (ekonomie) a následně v Hannoveru (medicína), stejně jako několikaletý pobyt v kalifornském Stanfordu. S aristokratickým manželem Heikem von der Leyenem, profesorem medicíny na univerzitě v Hannoveru, za něhož se provdala v roce 1986, má sedm dětí.

Do politiky, konkrétně do Křesťansko-demokratické unie Německa (Christlich Demokratische Union Deutschlands; CDU), vstoupila Ursula von der Leyenová v roce 1990, slyšet o ní nicméně začalo být „až“ na přelomu milénia: v roce 2003 se stala poslankyní v Dolním Sasku a v roce 2009 i poslankyní spolkového sněmu. V té době již byla známou a relativně oblíbenou celostátní političkou – od roku 2005 zastávala funkci ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež (všímáte si té „vyváženosti“ a korektnosti?) Německa ve vládě Angely Merkelové. Němci znali kultivovanou političku, která patřila k příslušníkům starých politických a ekonomických euroamerických elit (původ rodiny sahal až k prvním anglickým osadníkům v Severní Americe), rovněž proto, že se o ní vážně mluvilo jako o možné kandidátce na spolkovou prezidentku poté, co na úřad musela rezignovat úřadující hlava státu Horst Köhler.

Byla to nicméně právě mimořádná oddanost, téměř „psí věrnost“ neomezené vládkyni německé politiky, kancléřce Angele Merkelové (v úřadu v letech 2005–2021), která Ursule von der Leyenové zajistila vedení dalších dvou vládních rezortů: ministerstva práce a sociálních věcí (2009–2013) a ministerstva obrany (2013–2019). Zejména v poslední jmenované funkci si ale Ursula příliš velké renomé neudělala; hlas lidu o tom, že „téměř zničila Bundeswehr“ je sice poněkud přehnaný, o úspěšném vedení ministerstva ale nemůže být řeč. Za setrvání ve funkci vděčila von der Leyenová především již zmíněné naprosté oddanosti kancléřce, s níž si rozuměla nejen politicky, ale i „lidsky“ a, snad se to dnes smí napsat, „genderově“.

V čele Evropské komise

Poté, co poslední listopadový den roku 2019 skončil v čele Evropské komise Lucemburčan Jean-Claude Juncker (v úřadu v letech 2014–2019), a poté, co se ukázala neprůchodná kandidatura Nizozemce Franse Timmermanse, byla do čela Komise navržena právě von der Leyenová, kterou následně ve funkci schválil Evropský parlament v poměru 383:327 hlasům. Důvod absence hlasů od německých poslanců byl oficiálně vysvětlován tím, že šlo o jejich krajanku (po profesoru Walteru Hallsteinovi – v úřadu v letech 1958-1967 – druhého Němce), ve skutečnosti za tím ale stál také fakt, že Němci byli (primárně s ohledem na její působení v roli ministryně obrany) v názoru na von der Leyenovou silně rozděleni.

Působení von der Leyenové v čele Evropské komise od roku 2019 je, myslím, dobře známo. Pozornost si získala hlavně jako ostrá kritička údajně nedemokratických vlád a poměrů v Maďarsku a v Polsku, dále svým nepříliš kompetentním a vleklým rozhodováním v době covidové pandemie (pomalé reakce Unie, problematické zajišťování vakcín atd.) a, na prvním místě, jako horlivá stoupenkyně tzv. Zelené dohody pro Evropu, známé stručně jako Green Deal, mezi jehož klíčové součásti patří „balíček“ opatření s názvem Fit for 55, který by měl vést k zásadním legislativním úpravám a ekonomickým a socioekonomickým opatřením na ochranu klimatu (včetně zákazu výroby a prodeje bezemisních automobilů od roku 2035 či rozšíření vydávání tzv. emisních povolenek atd.).

A právě tady jsme tak říkajíc „u jádra pudla“. Zatímco o negativních dopadech vlivu člověka na klima panuje, řekněme, „vědecký konsenzus“ (osobně neznám nikoho racionálního, kdo by jej vážně popíral), o formě/způsobu reakce zejména evropských politických, ekonomických a sociokulturních elit na tento problém či na hrozbu z toho vyplývající to říci v žádném případě nelze. Radikálové, jakým je například již zmíněný bývalý první místopředseda Evropské komise, Nizozemec Frans Timmermans, prosazují ve svém ideologickém fanatismu naprosto nereálné cíle a způsoby, jak jich dosáhnout. Jsou nezřídka nejen na hraně, ale spíše „za hranou fyzikálních zákonů“; navíc počítají s ochotou Evropanů snížit si přinejmenším dočasně (ale na dlouhou dobu) a dramaticky svoji životní úroveň, jen aby se „starý kontinent“ mohl stát v boji proti negativním důsledkům klimatické změny jakými světovým „předvojem".

Nebezpečné důsledky ideologického fanatismu pro evropskou integraci

Ursula von der Leyenová patřila k zastáncům Green Dealu od počátku svého působení v čele Komise. V poslední době se pak začala radikalizovat. Zcela jistě s vědomím toho, že její mandát do roka skončí a že se na jaře budou konat volby do Evropského parlamentu, o nichž se předpokládá, že výrazně změní jeho složení ve prospěch odmítačů radikální „Zelené dohody“.

Pokud si paní von der Leyenová neuvědomuje, co svými výroky o tom, že na boj proti negativním důsledkům klimatické změny „nestačí miliardy“ (!) a že „je třeba biliónů“ (!!!), ukazuje tím nejen svůj ideologický fanatismus a svou předpojatost, ale též naprostou odtrženost od „normálního uvažování“. I od „obyčejných lidí“, jak říkají (nejen) v Bruselu těm, o nichž rozhodují a jejichž zájmy by měli respektovat. Je to směšné, je to hloupé a je to nebezpečné, podobně jako pošetilé sny o (takřka) neomezené migraci ze zemí Afriky a z Blízkého východu do Evropy, jež byly pro většinu představitelů Komise i západních zemí donedávna příznačné. Mimochodem, také v tomto ohledu je von der Leyenová „věrnou žačkou“ Angely Merkelové, jež je za současný krajně neutěšený stav důsledků migrace z výše uvedených zemí do Evropy odpovědná na prvním místě.

Ještě horší je, že si Ursula von der Leyenová neuvědomuje, jak svými postoji a svými neuváženými, nezodpovědnými výroky škodí samotnému projektu evropské integrace, jenž je jednou z nejlepších myšlenek, které se na kontinentě v minulém století zrodily. Důsledky mohou být vpravdě katastrofální. Tak dlouho budou evropské elity v čele s paní Ursulou fanaticky blouznit o utrácení biliónů euro, jen aby se naplnily jejich tak jako tak neuskutečnitelné vize o bezemisní Evropě co nejdříve, o prospěšnosti migrace z výše zmíněných zemí do Evropy ve smyslu jejího „kulturního obohacení“, až vyvolají logickou reakci, kterou již ostatně vidíme.

Nedávné vítězství Geerta Wilderse, respektive jeho Strany pro svobodu (Partij voor de Vrijheid; PVV) v nizozemských parlamentních volbách ukázalo, že reakci, o jaké píšu, je možné očekávat v mnohem širším/větším měřítku. Totální absence sebereflexe, život v pocitu falešné superiority, z toho plynoucí neschopnost vnímat reálný svět kolem sebe a do očí bijící arogance tudíž mohou myšlence evropské integrace ublížit víc než cokoli jiného, než kdokoli jiný včetně levicovými mainstreamovými médii nenáviděná „krajní pravice“ či „ultrapravice“. Věřte mi, více si o tom povíme nejpozději v červnu příštího roku.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.