Evropo, budíček! Co ukázaly krizové momenty posledních měsíců, týdnů a dní

Evropské peřeje 16

Evropo, budíček!

Co ukázaly krizové momenty posledních měsíců, týdnů a dní

Martin Kovář, 10. října 2023

Na Ukrajině je válka už druhým rokem, na Blízkém východě začala před pár dny. Reakce Evropy, Evropské unie, na obě události je celkem jednoznačná, pokud jde o politické elity, respektive mnohem méně jednoznačná, pokud jde o obyvatele jednotlivých evropských států. Připočteme-li k tomu zjevnou krizi evropské identity (ve smyslu Evropské unie) a sílící nedůvěru obyvatel některých evropských zemí vůči politickému establishmentu, je zřejmé, nepíšu to poprvé, že má Evropa velký problém a že má nejvyšší čas nastavit si na co nejdříve pomyslný budíček. Co všechno mám konkrétně na mysli?

Pište na autori@datarun.cz

martin.kovar@datarun.cz

Ukrajina a zase Ukrajina

O Ukrajině před 24. únorem 2022 si není třeba dělat velké iluze a málokdo z lidí, kteří o této zemi něco vědí, si je dělal. Ať ale byla tato země jakákoli, ať měla jakoukoli vládu a jakékoli vnitřní problémy, ať bylo o jejím proevropském směřování více či méně pochyb, nic z toho ani v náznaku, opakuji, ani v náznaku, nemění nic na tom, že její podpora ze strany Západu po bezprecedentním napadení ze strany putinovského Ruska byla a je správná. Většina evropských států (v čele s Velkou Británií, Polskem a Českou republikou) reagovala rychle a dobře, někde po počátečním váhání (Německo) nakonec rovněž, někde skvěle i oproti očekávání (Itálie premiérky Meloniové). V některých případech tato reakce byla a zůstala, to je důležité, zůstala, váhavá, zdráhavá, neochotná až negativní (Rakousko, Maďarsko, dnes už i Slovensko). To ale zásadně nevadí, velké evropské země totiž chybu neudělaly.

Problém spočíval a spočívá v tom, že i kdyby se evropské země rozdaly do poslední možné zbraně, do posledního možného náboje, nebylo by to Ukrajině nic platné. Pro Evropu nepříjemná pravda je taková, že nebýt pomoci Spojených států amerických, Bidenovy administrativy, řešili bychom dnes už důsledky ruského vítězství na Ukrajině. Ruská agrese na Ukrajině ukázala, že je Evropa vojensky takřka bezmocná, slabá a bezvýznamná. Řeči o posilování / zvyšování rozpočtů na obranu teprve přinesou, v některých případech, kýžený efekt, skutečná vojenská síla je ale daleko. Ukrajinská krize naplno obnažila to, o čem jsme všichni věděli, ale vykašlali jsme se na to s tím, že to za nás „bratranci za oceánem“ vždycky nějak odpracují, zařídí. Když na to Evropany Donald Trump po svém, po trumpovsku, humpolácky, drsně a nediplomaticky upozornil, byl na „starém kontinentě“ (nejen v očích paní Merkelové) za darebáka a za hulváta. Ve skutečnosti bychom mu měli být vděční. Byl to budíček, který Evropa potřebovala a stále potřebuje jako sůl.

Izrael, Spojené státy a Evropa

Když už píšu o Donaldu Trumpovi, ať už si o něm myslíme cokoli, byl to právě on (a jeho zeť Jared Kushner), kdo udělal pro Izrael nejvíc ze všech amerických prezidentů posledních let. Osobně jsem velmi rád, že v tom – navzdory nevalným osobním vztahům mezi Joem Bidenem a Benjaminem Netanjahuem – pokračuje i současná demokratická americká administrativa. Její reakce na zvěrstva, jichž se při svém útoku proti Izraeli dopustili teroristé z Hamásu, byla a je příkladná. Letadlová loď USS Gerald R. Ford (CVN-78), mířící do východního Středomoří, a zbraně na její palubě jsou toho jasným dokladem. Tak, jako se na Američany mohou, alespoň doposud, spolehnout Ukrajinci, mohou se na ně, myslím, že ještě bezpečněji, spolehnout i Izraelci.

Otázkou je, jaká byla, je a bude reakce Evropy. Pokud jde o představitele předních evropských států, prakticky všichni západoevropští lídři se jasně postavili za Izrael. Nejlepší vystoupení předvedl britský premiér Rishi Sunak, který podle mě pomaličku dozrává ve státníka evropského formátu. Bylo by moc dobře, nejen pro Brity, ale i pro nás, kontinentálce, kdyby se mu podařilo zvrátit situaci i u něj doma a vyhrát parlamentní volby v příštím roce, anebo, in extremis, v lednu 2025, kdy se musejí nejpozději konat. To je ale ještě daleko, v politice zvlášť; tak si počkejme a uvidíme.

Pokud jde o Evropskou unii, její první reakce, že okamžitě ukončuje finanční pomoc Palestincům, zněla takřka neuvěřitelně, v pozitivním slova smyslu. Tento rázný a jediný správný postoj ale naneštěstí vydržel jenom několik hodin, než jej Evropská komise po protestech zejména Španělska (v čele s hlavním evropským levičáckým progresivistou Pedrem Sánchezem) a Francie revidovala s tím, že projekty a pomoc nekončí, ale že bude pečlivě hlídat, na jaké účely půjdou a že nebudou zneužity. Už vidím evropské úředníky, jak v palestinských poměrech něco reálně uhlídají! Ze strany EU je to alibismus, řečeno citátem ze slavného českého filmu, „odporný alibismus“, jenž se nám vymstí. I kdyby v rukou teroristů z Hamásu a jejich podporovatelů skončilo jediné euro, byla by to ostuda a bylo by to osudově špatně.

Co ale můžeme chtít od instituce, jejíž velvyslanec na palestinských územích, Sven Kühn von Burgsdorff, na Twitteru s rozzářeným úsměvem velkého, bezelstného dítě ve tváři napsal: „První paraglidový let v Gaze! Všechno je možné! Jakmile budeme mít svobodou Palestinu, svobodnou Gazu, budete moc dělat to samé. A proto jsem to udělal. Abych Vám ukázal směr…“? Obavy, že původní stanovisko Evropské komise nevydrží dlouho, se zkrátka naplnily logicky; že ale nevydrží ani čtyřiadvacet hodin, to nejspíš nepředpokládal ani ten největší pesimista.

A ještě hůř. Zatímco Rishi Sunak a spol. mluvili skvěle, v řadě evropských velkoměst v čele s Londýnem se konaly početné demonstrace, v případě britské metropole dokonce v bezprostřední blízkosti izraelského velvyslanectví, jejichž účastníci, zčásti z řad imigrantů, zčásti „domácí“, provolávali sympatie vůči Palestincům a nezřídka i příslušníkům Hamásu, jejichž odporná teroristická akce otřásla celým civilizovaným světem. Jak napsala řada evropských politiků i někteří čeští politikové: Při pohledu na tyto lidi jsem si znovu uvědomil, jak velký problém Evropa má. U nás doma, v naší bezprostřední blízkosti. Jestli nás k řešení tohoto problému nepřiměje tato krize, potom si kopeme vlastní hrob. Vím, zní to silně, ale je mi líto, je to tak. Jenom si představte, jak za druhé světové války ve Velké Británii, v Londýně, demonstrují skupiny lidí ve prospěch hitlerovského režimu a mávají přitom radostně nacistickými vlajkami. Že Vám to přijde absurdní? Jistěže. Přesně to se ale teď nejen v západoevropských velkoměstech děje, aby bylo jasno.

AfD na vzestupu

Poslední bod, pro dnešek, věnuji opět Německu. Ve spolkových zemích Bavorsko a Hesensko se v neděli konaly volby. V obou případech vyhráli konzervativci, bavorská CSU a hesenská CDU. Což o to, ani v jednom případě se nejedná o překvapení, jak Markus Söder (Bavorsko), tak Boris Rhein (Hesensko) mohou být spokojeni, a to tím spíš, že jejich hlavní rivalové z vládnoucí sociální demokracie skončili v obou případech jasně poražení, stejně jako jejich hlavní koaliční partner – Zelení. Na tom by koneckonců nebylo nic až tak mimořádného, kdyby současně ovšem…

…neskončila v Bavorsku, navíc jen velmi těsně za „nezávislými kandidáty“, protisystémová Alternativa pro Německo (AfD; 14,6 %), v Hesensku navíc jako druhá (18,4 %). V obou případech jde o významný, několikaprocentní nárůst, který je o to závažnější, že se nejedná o země bývalé NDR, nýbrž o bohaté západoněmecké spolkové země. I tady už ale antiimigrační a silně kritická rétorika proti „tradičním“ vládním stranám zabírá a oslovuje téměř pětinu voličů. Bude-li tento trend pokračovat, mohou mít v příštích volbách kandidáti AfD úplně klidně mezi dvaceti a pětadvaceti procenty, možná i víc.

Ne, neslyším trávu růst, znepokojení je na místě. Voliči v Německu, v nejbohatší a „nejsolidnější“ evropské zemi, v zemi s nejlepším sociálním systémem, v demokratickém Německu, přestávají věřit nejen koaliční vládě Olafa Scholze (nespokojenost s ní „trhá rekordy“), ale i zavedeným politickým stranám v čele s CSU a CDU. Fakt, že v Bavorsku a v Hesensku získá AfD plus minus polovinu toho, co křesťanští sociálové a křesťanští demokraté, by ještě před pár lety zněla neuvěřitelně, jako science fiction. Dnes je to realita. A zítra…

Sečteno a podtrženo

Naše Evropa prožívá nesnadné časy, byť se tu ve srovnání s většinou světa, zaplať bůh za to, stále ještě žije skvěle, pohodlně a v (relativním) bezpečí. Neprobudí-li nás výše zmíněný budíček, čeká ještě i naši generaci, o generaci našich dětí nemluvě, trpké, kruté vystřízlivění. Proto je nejvyšší čas říct, jak si to pamatuji z jedné staré české pohádky: Tak vstávat, holoto (myšleno v dobém, aby nedošlo k nedorozumění), je nejvyšší čas dát se do práce! To platí jak pro evropské politiky, tak pro nás pro všechny.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.