Evropa na prahu „roku nula“. I „starý kontinent“ se v roce 2025 ocitl na osudové křižovatce

Evropské peřeje 79

Evropa na prahu „roku nula“
I „starý kontinent“ se v roce 2025 ocitl na osudové křižovatce

Martin Kovář

Evropa se na počátku roku 2025 ocitla, ve svých moderních dějinách již poněkolikáté, v pomyslném „roce nula“. K tomuto tvrzení úplně (po)stačí, podíváme-li se, jak vypadá politická (a ekonomická) situace u našich sousedů i v největších evropských zemích, nemluvě o Bruselu a o Štrasburku. Připočteme-li k tomu, že již 20. ledna bude inaugurován staronový americký prezident Donald Trump, který má, zdá se, o spolupráci s Evropou, zejména pokud jde o členské státy Severoatlantické smlouvy, představy, jež zdaleka nebudou všem evropským vůdcům konvenovat, máme se zjevně na co „těšit“. Dnes začneme se státy ve střední Evropě a za týden se podíváme i na Evropu západní a do Bruselu.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 7. ledna 2025

Visegrádské dusno

Začněme ve střední Evropě. V České republice se budou na podzim po čtyřech letech konat volby do Poslanecké sněmovny. Hysterie, panující ohledně následků vítězství hnutí ANO 2011 Andreje Babiše v těchto volbách v souvislosti s možným „obratem na východ“, konkrétně s nastoupením „maďarské a slovenské cesty“, jsou přehnané, místy až absurdní. Hlas rozumu aby pohledal. Stejně jako renomovaný politický komentátor Jindřich Šídlo v DVTV soudím i já, že k takovým obavám není vážný důvod. Babiš byl téměř čtyři roky vicepremiérem v Sobotkově vládě, čtyři roky byl ministerským předsedou, navíc v době, kdy na Pražském hradě úřadoval Miloš Zeman, a k žádnému takovému obratu nedošlo; největší škodu, faktickou likvidaci zpravodajské centrály na pražské ambasádě, ostatně utrpělo Rusko právě za Babišovy vlády. Chápu, že vládní strany a publicisté chtějí tuto „kartu“ hrát; tvářit se, že tomu tak reálně je, ale po nikom jen trochu racionálním nemůžou chtít.

Na Slovensku je situace velmi složitá. Čtvrtá vláda premiéra Roberta Fica válcuje politickou scénu stejně nemilosrdně, jako to předtím dělali její političtí odpůrci, kteří Fica v roce 2018 s pokřikem, že je „vrahem“ novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, vyhnali z vlády, a navíc se jej pokusili dostat do vězení (a tam jej „zabít“, jak říká on). Po vyhraných volbách v roce 2023 a po návratu do politického života po atentátu z května 2024 Fico své tažení proti opozici dále vyostřil. Současně se stal definitivně trouble-makerem i z pohledu Evropské unie, zejména vzhledem k postoji vůči válce na Ukrajině (setkání s ruským prezidentem Putinem v Moskvě, vyhrožování Ukrajině, že přeruší-li dodávky plynu na Slovensku, ukončí dodávky elektrické energie na Ukrajinu atd.). Jaký bude další osud jeho kabinetu, lze jen těžko předjímat, vládní většina ve sněmovně se reálně smrskla na jediný hlas a možné je skoro všechno. Odepisovat Roberta Fica by ale bylo přinejmenším pošetilé.

V Polsku a v Maďarsku to rovněž vře. Vláda staronového polského premiéra a šéfa Občanské platformy Donalda Tuska si po nástupu k moci na konci roku 2023 při čistkách ve státní správě, v diplomatickém sboru, v médiích atd. nepočíná dramaticky odlišně od kabinetu Roberta Fica na Slovensku, podobností je tu mnohem více než rozdílů. Jenže! Zatímco Fico je „mafián a proruský gauner“, Tusk je „evropský státník“, jemuž leží na srdci nejen blaho jeho Polska, ale i Evropy a div ne světa, a proto se v Bruselu a ve Štrasburku tváří, že se nic neděje.

Podobně „unijní elity“ vnímají, dlouhodobě, i maďarského premiéra Viktora Orbána a jásají nad tím, že mu doma konečně roste, zdá se, silná politická konkurence v podobě Pétera Magyara a jeho strany TISZA. Stejně jako Fico, ani bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (ze strany Právo a spravedlnost), ani Orbán nejsou zdaleka „na odpis“ a jejich budoucnost i budoucnost jeho stran (PiS, respektive Fidesz) je stále otevřená.

Aby mi bylo dobře rozuměno: svým textem nechci ani náhodou říci, že Fico a Orbán jsou „kladní hrdinové“ (Morawieckého pokládám naopak za vynikajícího premiéra); bylo by ovšem, přinejmenším ze strany politických komentátorů (od politiků to samozřejmě neočekávám), solidní nazývat věci pravými jmény i tehdy, kdy se jim to z různých důvodů nehodí (viz Tuskova vláda).

Neklid v Německu a v Rakousku

Politické dusno panuje i v „zavedených demokraciích“, jako jsou Německo a Rakousko. Ve Spolkové republice po dlouhé době doslova zkolabovala koaliční vláda sociálního demokrata Olafa Scholze a v únoru se budou konat předčasné volby. Tradiční politické strany, prezident Frank-Walter Steinmeier a (nejen) veřejnoprávní média dělají možné i nemožné pro to, aby v nich neuspěla opoziční (podle nich anti-systémová a populistická, případně krajně pravicová) Alternativa pro Německo (AfD). Je tomu tak tím spíš, že ji na své sociální síti X podpořil nejbohatší muž světa Elon Musk, který navíc nabídl interview spolupředsedkyni strany Alici Weidelové (druhým spolupředsedou je Tino Chrupalla). Poprask, který to (nejen) na německé vnitropolitické scéně vyvolalo, byl skutečně mimořádný. Konkurenční politické strany si uvědomují, že právě Musk byl jedním z těch, kteří výrazně pomohli Donaldu Trumpovi k návratu do Bílého domu, jeho X má obrovskou sílu, a proto se bojí „politického zemětřesení“. Dvacátý třetí únor 2025 se blíží a s ním i dílčí rozuzlení tohoto politického dramatu.

Osobně mám za to, že jsou obavy německých elit přehnané. AfD zatím nemá potenciál ve volbách vyhrát. Na většinu „solidních“, „poslušných“ a „stádních“ Němců je ve svém vymezování se vůči establishmentu, který byl od vzniku Spolkové republiky v roce 1949 až donedávna (až na dočasné krize, jež se podařilo překonat) velmi úspěšný, příliš radikální. Proto se dá očekávat, že voliči dají přednost křesťanské koalici CDU/CSU v čele s Friedrichem Merzem, který slibuje změnu, nikoli „zásadní zlom“. Přesně to chtějí v zásadě konzervativní Němci (mezi něž počítám i voliče sociálních demokratů) slyšet a podle toho také volby, nestane-li se něco opravdu mimořádného, dopadnou. Teprve pokud by neuspěla ani nová vláda vedená křesťanskými demokraty, mohlo by teoreticky dojít na AfD. Osobně mě ale tato varianta příliš neláká, neboť by to znamenalo, že je Německo na pokraji „kolapsu, jaký nemá obdoby“, což by se týkalo i nás samotných. Otázkou je, může-li na skutečnou změnu, která je naprosto nutná, bez onoho celkového kolapsu dojít…

V Rakousku se též dějí věci. Ve volbách do parlamentu, do Národní rady, které se v této alpské zemi konaly na konci září loňského roku, vyhrála, historicky poprvé, Svobodná strana Rakouska vedená Herbertem Kicklem, což byla vpravdě „přelomová událost“. „Zelený“ prezident Alexander Van der Bellen nicméně pověřil jednáním o sestavení kabinetu předsedu lidovců a ministerského předsedu Karla Nehammera, jenž ale na počátku letošního roku oznámil, že jeho rozhovory se sociálními demokraty a s liberálním hnutím NEOS zkrachovaly. „Jednali jsme dlouho a poctivě,“ řekl Nehammer, „ale bez úspěchu,“ a následně složil kancléřskou funkci i funkci předsedy lidovců. Politická krize, jež dozrávala od podzimu 2024, propukla naplno.

V pondělí odpoledne, tj. včera, prezident Van der Bellen řekl, že jakkoli se mu takové rozhodnutí nedělalo snadno, pověřil novým jednáním o sestavení vlády šéfa Svobodných Kickla, který vyhrál, připomínám, zářijové volby. Jde o naprosto zásadní mezník v dějinách poválečného Rakouska. My starší si ještě velmi dobře pamatujeme, že když lidovci přizvali Svobodné poprvé do vlády, potrestala Evropská unie Rakousko v roce 2000 za tuto „troufalost“ nepříjemnými sankcemi. Představa, že na jaře 2025 bude na summity EU do Bruselu i jinam jezdit (jako partner Fica a Orbána) kancléř Svobodných, je přinejmenším zajímavá. Kickl nicméně předsedou vlády zatím není, byť lidovci po krachu jednání o vlastním kabinetu změnili postoj a jsou ochotni o kabinetu v čele s ním jednat. Počkejme si a uvidíme, nějaký čas to ovšem zřejmě potrvá.

Ať už jednání o nové vládě dopadnou jakkoli, není nejmenších pochyb o tom, že se v Rakousku, stejně jako v dalších evropských zemích, „hýbou ledy“. Tolik pro dnešek, příští týden se podíváme pro změnu do západní Evropy, v níž to vře snad ještě víc než „uprostřed starého kontinentu“, a to je co říct.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.