Evropa na kolenou pláče aneb v čem všem měl James David Vance v Mnichově pravdu

Evropské peřeje 85

Evropa na kolenou pláče
aneb
v čem všem měl James David Vance v Mnichově pravdu

Martin Kovář

Projev amerického viceprezidenta Jamese Davida „J. D.“ Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci z konce minulého týdne vyvolal v Evropě velký poprask. Většina posluchačů v sále i komentátorů mu ostře vyčetla, že ve své řeči prakticky nezmínil Rusko, které je pro „starý kontinent“ aktuálně největší hrozbou, ani válku na Ukrajině a s ní související výzvy, ani Čínu, ale věnoval se především problému evropské vnitřní bezpečnosti a tomu, co jsme v Evropě před časem začali nazývat „demokratický deficit“, nemluvě o tzv. kulturních válkách. Vanceho poselství bylo jasné: Na Spojené státy se, pokud vůbec, budete moci spoléhat pouze v případě, že se o sebe, zejména pokud jde o vlastní obranyschopnost, začnete starat i vy sami. Klíčová otázka nicméně – navzdory pobouření a rozhořčení, které vyvolal – zní, zda „J. D.“ neměl náhodou, přinejmenším zčásti, pravdu.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 18. února 2025

Měl J. D. Vance pravdu, anebo ne?

V českém politickém prostředí byly reakce na Vanceův projev opatrné a spíše negativní. V médiích a na sociálních sítích, zejména na Muskově X, kde primárně řádí aktivisté zleva a zprava a odkud se pomyslný střed bohužel takřka vytratil, dostal JDV od tradičních bojovníků proti Donaldu Trumpovi a jeho administrativě (jmenovat je nemusím, všichni je znáte) takříkajíc nařezáno; někteří zdánlivě racionální lidé, u nichž by to člověk nečekal, dokonce propadli při hodnocení Vance, Muska a Trumpa takovým záchvatům vulgárnosti a z toho plynoucí trapnosti, až se tomu nechtělo věřit.

Přesto se i v českém prostředí našly racionální hlasy, schopné povznést se nad dílčí lapsy, přešlapy a bizarní kroky nové americké vlády (a že jich je, přátelé, požehnaně) a soustředit se na to opravdu podstatné; jak říkal Henry Kissinger – hlouposti nechme dětem, bavme se o zásadních věcech. Tyto hlasy jsou fanatickým anti-trumpistům nepříjemné, protože pocházejí od nezpochybnitelných stoupenců transatlantického Západu, například od bývalého velvyslance u NATO Jakuba Landovského, nebo z okruhu lidí blízkých Václavu Havlovi, jako jsou Alexandr Vondra nebo Michael Žantovský. Mimochodem, Žantovského text pro server ECHO24 s názvem „Překrásný nový svět aneb Konec civilizace“, který ale není přímo o Vanceově projevu a který vyšel v neděli krátce po půlnoci, patří k nejlepším českým analýzám současného světa v trumpovsko-putinovské éře; přečtěte si jej ostatně a uvidíte.

Za prvé: Chybějící lídři

Cílem tohoto textu je připomenout, proč je na tom dnešní Evropská unie, respektive Evropa včetně Británie tak špatně. Za prvé je tomu tak proto, že jí, dlouhodobě, přinejmenším několik desítek let, naprosto scházejí političtí lídři s vizí, pro niž by byli schopni získat důvěru širokých vrstev obyvatel a která by reflektovala odhodlání hájit jejich zájmy. Představa, že Evropu, jež se dostala do vážných potíží, budou, jako naposledy v Mnichově a v Paříži, „léčit“ ti, kteří ji do potíží dostali, tj. francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž vyvolal nejhlubší krizi v dějinách páté republiky, anebo Olaf Scholz, jemuž se rozpadla vláda a jenž je nejslabším kancléřem SRN od jejího vzniku, je vysloveně komická; tomu snad věří jenom oni sami. Stále více občanů, na jejichž každodenní starosti se, věcně vzato, tito lídři vykašlali, si o nich myslí svoje a ve volbách to je a bude vidět.

Za druhé: Neschopnost vlastní obrany

Druhou příčinou problémů dnešní Evropy je selhání v otázce zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti. Společně se zajištěním ekonomické prosperity přitom jde o tu nejdůležitější věc, všechno ostatní je vedlejší. Pokud jde o výrobu dostatečného množství kvalitních zbraní a vybudování silných národních armád, případně tzv. evropské armády, evropští lídři od konce druhé světové války dodnes žalostně, bezprecedentně propadli. Evropa je pro případ velkého válečného střetu, ať už by byl jejím protivníkem kdokoli, konkrétně samozřejmě Rusko, naprosto nepřipravená a totálně závislá na USA. Jedinou zemí, která začala v důsledku vývoje v posledních letech skutečně zásadně zbrojit, je Polsko, které má s Ruskem (i s Německem) historicky strašlivé zkušenosti. Klopotná snaha České republiky dopracovat se od vstupu do NATO v roce 1999 k požadovaným výdajům na zbrojení, k čemuž jsme se zavázali, je ukázkou takového selhání par excellence; o velkých evropských státech to platí totéž.

Ze třetí: Nezvládnutá migrace a vnitřní bezpečnost

Třetím z klíčových problémů dnešní Evropy je smutná, nepopiratelná (máte-li jenom špetku soudnosti anebo nejste-li ideologicky naprosto zaslepený) skutečnost, že migrace ze zemí Blízkého a Středního východu a z (převážně ze severní, byť nikoli výhradně) Afriky byla, respektive je katastrofou, kterou v první řadě Spolková republika Německo totálně nezvládla. Z úsloví někdejší kancléřky Angely Merkelové „Wir schaffen das“ se stal smutný, ironický symbol dnešního zmaru, bezmoci a zoufalství. Minulý týden zemřela po útoku afghánského atentátníka v Mnichově dvouletá holčička a její sedmatřicetiletá maminka, po pár dnech v rakouském Villachu čtrnáctiletý kluk, jehož zavraždil pro změnu Syřan, smějící se po zrůdném činu vesele do objektivů fotografů. Myslím, že nejsem zdaleka jediný, kdo si při té příležitosti vzpomněl na zoufalé Brity volající na ministerského předsedu Keira Starmera, když se šel loni v létě poklonit mrtvým dětem, které zavraždil syn rodičů pocházejících ze Rwandy, „How many more children will die, Prime Minister? How many more children?“ Obecně by ta otázka mohla znít: Kolik dětí v Evropě ještě bude muset rukou teroristů z řad migrantů zemřít, než pochopíte, co jste způsobili, co jste nezvládli a co nyní fakticky vzato neřešíte?

Za čtvrté: Green Deal a likvidace vlastní ekonomiky

Čtvrtý problém dnešní Evropy spočívá v tom, že její progresivistické a liberální elity v Bruselu, nemluvě o těch, kteří se hlásí ke křesťanskodemokratickému proudu (jenž má nicméně například v Německu s původními, Adenauerovými křesťanskými demokraty po posunu strany doleva již zmíněnou kancléřkou Merkelovou společný snad už jen název), systematicky ničí vlastní průmysl v rámci nesmyslu s názvem Zelená dohoda (Green Deal), v některých případech (Německo, Belgie…) i jadernou energetiku.

Skutečnost je přitom taková, že světové emise navzdory existenci tzv. Pařížské dohody o klimatu, komické, čistě formální a pokrytecké smlouvy, dále stoupají a s vysokou pravděpodobností budou stoupat i dál, i kdyby se někdejší klan uctívačů švédské (zá)školačky Grety (Ursula von de Leyenová, Angela Merkelová, manželé Clintonovi, manželé Obamovi, přední představitelé OSN) „ugreendealoval k smrti“. Možnost je pouze jediná – pošetilý projekt zrušit, jinak Evropa skončí jako ekonomický skanzen. Totéž platí o všech možných byrokratických opatřeních, regulacích, dotacích atd., jež ve svém důsledku nevedou k ničemu jinému než ke stále rychlejší ztrátě konkurenceschopnosti v globálním světě a k faktickému konci systému zvavého kapitalismus. Kdo máte známé nebo přátele v podnikatelské sféře, víte velmi dobře o čem mluvím; od většiny akademiků žijících v jejich „slonovinových věžích“ takové pochopení nežádám, ani nečekám.

Za páté: Hledání vnitřního nepřítele za každou cenu

Pátou příčinou dnešních problémů Evropy je téměř totální neschopnost většiny evropských lídrů vnímat kritické hlasy na svoji adresu. Pro mnohé z nich, známe to dobře z České republiky, je, jen s velmi mírnou nadsázkou řečeno, takřka každý, kdo nemá na klíčové evropské problémy (ruská agrese na Ukrajině, vývoj ekonomiky, Green Deal atd.) identický názor jako oni, ideologický a politický nepřítel, nezřídka označovaný za darebáka a gaunera, nebo rovnou za „(vlasti)zrádce“, patřícího ke „krajní pravici“, za tzv. „dezoláta“. To je velmi nešťastný postup. Nebezpečí ze strany skutečné „krajní pravice“ nepochybně existuje; dávat nálepku „far right“, s nadsázkou řečeno, „kdekomu“, je ale hloupé a silně kontraproduktivní, a to tím spíš, že titíž lidé, kteří výše zmíněné nálepkují, bez problémů tolerují „krajní levici“, včetně všech možných Zelených, Pirátů atd. Nakonec to skončí tak, že až se někde v Evropě objeví opravdu silná, skutečná „krajní pravice“, nebude brát její pojmenování nikdo vážně, protože je ten pojem nadužívaný a zdiskreditovaný až běda.

Za šesté: Nepochopení USA

Šestým problémem Evropy je, že nebrala a nebere vážně, co jí říkají USA, ironizuje to a zesměšňuje. Donald Trump, ať si o něm myslíme cokoli, přitom říká už deset let víceméně to samé. Když to teď jeho nový viceprezident J. D. Vance zopakoval v Mnichově, způsobil tím evropským politikům, diplomatům, novinářům atd. šok. Kdybychom brali Trumpa a spol. jen trochu vážně (čímž neříkám, že s ním musíme souhlasit a poklonkovat mu), nikdy bychom nemohli být šokováni. My v Česku raději označíme Trumpa za „odpudivou bytost“, jeho viceprezidenta, absolventa práv na univerzitě v Yale, za „vidláka“ či „bludaře ze Středozápadu“ a jeho blízkého spolupracovníka Elona Muska za „fašistického technofeudála“, zatímco jeden z nejmocnějších mužů planety, indický premiér Módí, strávil s Trumpem a s Muskem minulý týden spoustu času při bilaterálních jednáních, která označil za složitá, ale korektní a nadějeplná. Co k tomu více dodat…

Za sedmé: Co je to evropská identita?

Poslední příčinou současného zmaru je absence reálné, nikoli pouze „papírové“ evropské identity v tom slova smyslu, jaká existuje v již mnohokrát zmíněných USA. Všichni sice velmi dobře víme, ať už to myslíme vážně či ironicky, co jsou tzv. „evropské hodnoty“, evropská identita je ale ve srovnání s tou americkou, čímž myslím USA, jen velmi nezřetelná, obtížně uchopitelná a křehká. Volič Kamaly Harrisové i Donalda Trumpa je tak či tak Američan a je na to patřičně hrdý. V Evropě je ale – nedivme se, příběh národních států je velmi dlouhý, mnohem starší než USA – téměř každý hlavně Angličan, Skot, Ir případně Brit (ani to ovšem není zdaleka jisté), Španěl, Francouz, Belgičan, Němec či Čech, a teprve potom, snad, v některých případech i Evropan. Tak se ovšem „spojené státy evropské“ (záměrně psané s malým „s“) budují těžko, pokud vůbec.

A na závěr: pláč jednoho diplomata jako symbol dnešní Evropy

Viděli jsme to, bohužel, na závěr mnichovské bezpečnostní konference všichni. Její šéf, kterým je od roku 2022 Christoph Heusgen, přední německý diplomat, v letech 2017–2021 velvyslanec SRN u OSN v New Yorku a předtím, v letech 2005–2017, nejvlivnější zahraničněpolitický a bezpečnostní poradce spolkové kancléřky Angely Merkelové, se po několika slovech rozplakal nad tím, že se nad euroatlantickými vztahy smráká. Následoval potlesk a objetí usedavě plačícího muže, který se v roce 2018 s povýšenou blazeovaností smál Donaldu Trumpovi, varujícímu Německo a Evropu před surovinou závislostí na Rusku a před Ruskem obecně. Je-li něco pro dnešní Evropu příznačné, pak je to, bohužel, opakuji, bohužel, toto.

Ten, kdo nechápe, co se v neděli odpoledne v Mnichově před zraky všech velkých bad guys z celého světa stalo, nerozumí ani trochu mezinárodním vztahům a světové politice. Ten, kdo se domnívá, že píšeme-li o tom, máme z toho radost, „kopeme do EU“, nebo se smějeme chlapíkovi, který neví, jak se jako diplomat chovat na veřejnosti, nebo toho není schopen, je hlupák. Tak jednoduché to je.

Co všechno z toho nakonec vzejde, jak bude Evropa reálně na „americkou lekci“ z Mnichova reagovat, teprve uvidíme. Tento text píšu v pondělí odpoledne, takže ještě nevím, jak probíhala jednání, která do Paříže svolal prezident Emmanuel Macron, natož abych znal jejich výsledek. Počkejme si a uvidíme, příští týden se k tématu na DATARUNu samozřejmě vrátíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.