Evropa, kterou máme rádi

Evropské peřeje 27

Evropa, kterou máme rádi

Martin Kovář

První Evropské peřeje roku 2024 bych mohl začít všelijak. Třeba tím, jak španělský socialistický premiér Pedro Sánchez, darebák jeden, neváhá spolupracovat i s katalánskými separatisty a hrát přitom „o život“ jednotného Španělského království, jen aby mohl zůstat u moci a páchat svůj progresivistický program, všemu navzdory. Anebo tím, do jaké fáze dospělo „multikulturní obohacení“ Německa, které s otevřenou náručí vítala bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová (která, bude-li mít štěstí, upadne v politické zapomnění), jak jsme viděli poslední den roku v Berlíně či v Hamburku. Anebo tím, jak nová polská vláda Donalda Tuska nemusela hnout prstem, a přesto jí Evropská komise uvolnila všechny peníze, které předtím z politických důvodů zadržovala vládě Mateusze Morawieckého… Přesto to neudělám, na to je koneckonců dost času. Místo toho začnu tím, proč mít Evropu, jednotnou Evropu, Evropskou unii rád.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 2. ledna 2024

Evropa Margaret Thatcherové

Nejlépe ze všech evropských politiků a státníků mluvila o „jednotné Evropě“ britská premiérka Margaret Thatcherová (ve funkci v letech 1979–1990) ve svém projevu v Bruggách 20. září 1988, třebaže jí tehdy za její slova tleskal jen málokdo. Ministerská předsedkyně přitom vyjádřila přesně to, co chtěla, a za co si by si bývala zasloužila dlouhotrvající potlesk: „Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou. Bylo by pošetilé,“ řekla v Bruggách Thatcherová, „snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti.“ Stranou tenkrát neponechala ani stále zjevnější tendence k posilování role státu a potlačování role jednotlivce. „Nezatlačili jsme úspěšně zpět roli státu v Británii jen proto, abychom přihlíželi tomu, jak je znovu nastolována na evropské úrovni…“ Namísto toho doporučovala jednotný evropský trh s minimem omezení – „Evropu podnikání“ a neopomněla, pro sebe příznačně, ani nezastupitelnou roli Severoatlantické aliance pro evropskou a světovou bezpečnost.

Evropa, kterou mám rád…

V současné době myslím na Margaret Thatcherovou a na její slova (nejen) o „Evropě podnikání“ velmi často a říkám si, co vlastně myslela tím „Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko" atd. Co vlastně je to nejlepší z Belgie, Dánska, Francie, Španělska anebo z Česka a co tedy dělá „nejlepší možnou Evropu, Evropskou unii“. Pojďme se na to, alespoň z mého úhlu pohledu (každý to přirozeně může vidět jinak), podívat a vezměme to třeba chronologicky, tak jak Evropské společenství, dnešní Evropská unie, od padesátých let minulého století vznikala, od původní Šestky.

Pokud jde o Francii, cožpak lze nemít rád, možná až vášnivě rád a neobdivovat její kulturu – impresionisty, modernisty, filmovou novou vlnu v čele s Jeanem-Lukem Godardem a Françoisem Truffautem, Jeana-Paula Belmonda a Alaina Delona, pařížskou katedrálu Notre-Dame, Charlese de Gaulla (a jeho projekt „Evropy vlastí“), nenapodobitelně rozmanitou kuchyni a její sýry, omáčky a vína, Tour de France a středomořskou Riviéru – Azurové pobřeží? To nejlepší z Německa, to jsou pro změnu automobilky BMW a Mercedes-Benz, spisovatelé Thomas a Heinrich Mannové a Günter Grass, skvělé univerzity v čele s tou v Heidelbergu a Bayern Mnichov, nebo obrovská ekonomická síla hamburského přístavu. Itálii – což „není země, ale emoce“, jak řekla slečna Piggottová ve Wilderově Avanti!, člověk musí milovat celou, její podnebí, vína, mořskou kuchyni, Toskánsko, Řím a Neapol, antické dědictví, Federika Felliniho, Michelangela Antonioniho a Umberta Eka, a také Ferrari(ho)… Nizozemsko – to jsou senzační větrné mlýny, největší evropský přístav – Rotterdam, Rembrandtova Noční hlídka, Ajax Amsterodam a Johan Cruyff, kalvinismus a Nieuwe Kerk v Delftu, a samozřejmě tulipány, celé moře tulipánů; Belgie pro mě už navždy budou Hercule Poirot a Georges Simenon, duchovní otec komisaře Maigreta, ale i Antverpy, Bruggy a Gent v celé jejich kráse, nekonečné moře báječných piv, mušlí a čokolád; a Lucembursko – to jsou přece i naše národní dějiny, Karel IV. a jeho děti, i Jean-Claude Juncker, o kterém jsme se domnívali, že není úplně nejlepší předseda Evropské komise, než přišla paní von der Leyenová…

První rozšíření společenství na tzv. Devítku, jež přišlo v lednu 1973, přivedlo do dnešní EU Velkou Británii, o jejíchž přínosech pro Evropu bych mohl psát nekonečně dlouho, tak jenom v rychlosti, namátkou: alžbětinská renesance a William Shakespeare, admirál Horatio Nelson a vévoda z Wellingtonu, impérium, nad nímž slunce nezapadalo, a Kiplingovo „břímě bílého muže“, vítězství ve dvou nejstrašnějších světových válkách (za které draze zaplatila) a s tím související záchrana Evropy, „rozhněvaní mladí muži“ Kingsley Amis a spol., čtyři střapatí kluci – The Beatles – z Liverpoolu a Premier League, Amorek na Piccadilly Square a londýnská Národní galerie. Irsko, to jsou fantastické přírodní scenérie, strmé útesy padající hluboko do Atlantiku, Joyceovi Dubliňané, patetické (ať už obdivu či odsouzení hodné) hrdinství Michaela Collinse a všechny filmy Neila Jordana. Dánsko – to není jen Malá mořská víla a Andersenovy pohádky, ale i staří Vikingové, katedrála v Roskilde a bratři Laudrupové…

A už je tu rok 1981, respektive 1986 a další rozšíření společenství, tentokrát na Dvanáctku, tedy o Řecko, Portugalsko a Španělsko. Pokud jde o Řeky, bez jejich kulturního odkazu bychom my, Evropané, nebyli, jací – v tom nejlepším slova smyslu – jsme, což, jsme-li u Řeků, úplně stačí, i když moderní olympijské hry bychom asi zmínit měli. Portugalsko, to jsou velcí mořeplavci evropského raného novověku v čele s Fernãem de Magalhãesem, portské víno a Eusebio s Ronaldem. A nakonec Španělsko, moje milované Španělsko, tj. jejich katolická Veličenstva a plavba Kryštofa Kolumba k nesmrtelnosti, palác El Escorial a Gaudího katedrála v Barceloně, Miguel Cervantes a jeho Don Quijote de la Mancha (o Sanchu Panzovi nemluvě), tragédie občanské války, Francisco Franco a Juan Carlos II., „bílý balet“ („pusinky“) z Realu Madrid a kouzelníci z FC Barcelona, corrida, Vše o mé matce a Volver…

V roce 1995 se staly členy Evropské unie další tři státy: Švédsko, Finsko a Rakousko, a s nimi také, pokud jde o Švédy, Ingmar Bergman a všechny jeho filmové eposy, loď Vasa ve Stockholmu a Ingemar (ano, Ingemar, na rozdíl od Bergmana) Stenmark, Björn Borg, Maj Sjöwallová a Per Wahlöö a jejich „romány o zločinu“; pomyslím-li na jejich sousedy, vybaví se mi jejich „tisíc jezer“, zvláštní jazyk, hrdinský odpor vůči Rusům za „zimní války“, Kalevala a filmy Akiho Kaurismäkiho… A konečně Rakousko, „naše staré dobré Rakousko“, tj. císařská a královská Vídeň s vánočními trhy před radnicí, Robert Musil a Gustav Klimt, ale také alpská lyžařská střediska v čele s Zell am See a Kaprunem, které my Češi tolik milujeme a užíváme si je…

A už je tady tzv. „velký třesk“ z jara 2004, tj. přistoupení hned deseti zemí do EU, konkrétně České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, Estonska, Lotyšska a Litvy, Slovinska, Malty a Kypru. Tak pojďme pěkně popořádku. Česká republika, to je země spjatá se Západem, se západním civilizačním okruhem s výjimkou půlstoletí „nacistického a rusáckého temna“ odnepaměti, země přemyslovských a lucemburských králů, země Jana Amose Komenského, Tomáše Masaryka a Karla Čapka, Milana Kundery a Josefa Škvoreckého, i země „Pepíka“ Masopusta, Martiny Navrátilové a Jardy Jágra (bez ironie, jen si to zkuste být alespoň nějaký čas ve svém oboru nejlepší na světě!). Slovensko – to jsou Roháče, Nízké a Vysoké Tatry, půvab Dunaje a Košic, „křižovatky národů“ na jejich východě. Poláci patří do jednotné Evropy stejně jako její zakladatelé – jenom si zkusme představit Evropu, Evropskou unii, bez Krakova a jeho Wawelu, bez Karola Wojtyły – Jana Pavla II. a bez Andrzeje Wajdy či bez Adama Michnika. Maďarsko – to je, pro změnu, nekonečný půvab Budapešti na Dunaji, Sándor Márai a statečný odpor z šestapadesátého roku (1956) proti ruské soldatesce v čele s maršálem Koněvem, staletí trvající hrdinská válka proti „tureckému nebezpečí“, renesanční dvůr Vladislava Jagellonského a Ludvíka Jagellonského…

Pobaltí, to jsou stará vznešená města – Tallinn, Riga a Vilnius, mocný Řád německých rytířů, jantarová stezka procházející Rigou a tamní rodák Sergej Michajlovič Ejzenštejn, režisér geniálního Křižníku Potěmkin, tanečník Michail Baryšnikov a baletka Maja Plisecká, nejstarší pobaltská univerzita ve Vilniusu…

Slovinsko se pyšní půvabným Mariborem, anebo chcete-li Marburgem an der Drau, českými architekty včetně Josefa Hlávky, „největším“ z místních architektů Jožem Plečnikem, který po sobě zanechal veliké dílo v Praze, spisovatelem Dragem Jančarem, kapelou Laibach a také, k malé radosti místních obyvatel, tím, že jde o „tranzitní zemi“ k Jadranu, který miluje polovina Evropy, o skvělém víně nemluvě. S Maltou jsou neodmyslitelně spojeni „její“ rytíři“ a pověst „malé Anglie/Británie ve Středomoří“, s Kyprem pak celé východní Středomoří…

Přijetí posledních tří zemí – to bylo otevření Unie na Balkán: Bulharska a Rumunska, přijatých v roce 2007, a Chorvatska v roce 2013. Bulharsko, to je nejen Černé moře, jeho Sluneční pobřeží a půvabný Nesebar, ale i země, kde bojovali starověcí Thrákové, Peršané, Keltové a Makedonci a kde se narodil geniální Elias Canetti, který odtud nicméně odešel už jako malý chlapec. Rumunsko, to jsou Karpaty a, snad mi odpustí, Stokerův hrabě Dracula, ale hlavně Eugène Ionesco, Tristan Tzara, Elie Wiesel a také Ion Tiriac, Ilie Năstase a půvabná Nadia Comăneciová… A na závěr moje milované Chorvatsko – Split a Dubrovnik, „perly na Jadranu“, poloostrov Pelješac a ostrov Korčula, Plitvická jezera a příběhy náčelníka Apačů, tragédie spojené se jmény Ante Pavelić a Josip Broz Tito, každý po svém, i prudká modernizace země, právě díky Evropské unii…

Tohle všechno a spoustu dalšího si okamžitě vybavím, řekne-li si Evropa, Evropská unie (o mimounijních evropských státech si povíme zase někdy jindy), naše Evropa, Evropa, kterou milujeme a kterou bychom si neměli nechat vzít, i kdyby (multi)kulturní obohacení přicházející zejména z Afriky a z některých zemí Blízkého a Středního východu prosazovali následovníci Angely Merkelové z důvodů, jejichž rozbor si také nechám na jindy, sebevíc a seberazantněji. Od toho tu ostatně jsou Evropané, evropští voliči, aby dali jasně najevo, jak si budoucnost svého kontinentu a své unie představují, rozhodnutí by mělo být jen a jen na nich…

…a kterou rád nemám

Pokud jde o to, jakou Evropskou unii, už jenom ve stručnosti, rád nemám, pak musím říct, že je to Unie stále vlivnějších byrokratů, úředníků, plánovačů, poradců a lobbistů, všech bruselských a štrasburských sociálních inženýrů a jejich opatření, směrnic, stanovisek, přípisů, dotací a všech dalších s prominutím, nezřídka, „ptákovin“, jimiž se ve jménu pomyslného „velkého dobra“ snaží EU zglajchšaltovat, třebaže tvrdí opak, do bizarního evropského superstátu, ve finále sterilního, potenciálně nebezpečného a podobajícího se výhledově, myslím, že nepřeháním, orwellovské Eurasii…

Řeči o tom, že bez „totálního sjednocení“, bez evropské federace (ať už se jí tak říká, nebo ne) nemá Evropa v dnešním globálním světě naději na přežití, jsou nepravdivé a záměrně matoucí. V ekonomické rovině úzké, ba nejužší možné spolupráci členských států nic nebrání, což ovšem neznamená, že se jednotlivé země nutně musí řídit podle Bruselu a Štrasburku ve všem, v každém absurdním detailu. Euro, jak ukazuje případ Dánska a jak dlouho ukazoval případ Velké Británie, není k úzké spolupráci nutné a jeho vyznavači to dobře vědí, stejně jako to, že Euro je primárně, opakuji, primárně politický projekt. De gaullovská „Evropa vlastí“, jež byla blízká i Margaret Thatcherové, to je cíl, o který bychom měli usilovat, o takovou unii by nám mělo jít. Nejhorší ze všeho jsou totiž idealističtí hlasatelé opaku – evropského superstátu, onoho již zmíněného „velkého dobra“, ti, kterým zdánlivě tolik záleží na „blahu těch druhých“ (abych parafrázoval název skvělého filmu Peníze těch druhých režiséra Christiana de Chalonga z roku 1978 s Jeanem-Louisem Trintignantem v hlavní roli), všech Evropanů dohromady, že úplně zapomínají na člověka, na jednotlivce a jeho individuální svobody a na všechno, co k nim patří.

Nenechme si naši Evropu, naši Evropskou unii, do níž jsme s tolika nadějemi vstupovali v roce 2004, vzít. Je to totiž, znovu to opakuji, naše Evropa, a ne Evropa úředníků, byrokratů a manipulátorů, o kterých byla řeč před chviličkou. Naše Evropa. Ne jejich.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.