Evropa (a svět) v době „na rozhraní“

Evropské peřeje 52

Evropa (a svět) v době „na rozhraní“

Ohlédnutí za moravským turné Nového světa

Martin Kovář

Jak mnozí víte, uplynulý víkend jsme s naším podcastem NOVÝ SVĚT strávili na Moravě, na prvním výjezdním turné v Brně, v Olomouci a v Ostravě. Byly to báječné tři dny, přesněji řečeno večery s vynikajícím publikem, jakkoli v každém městě byla řeč trochu o něčem jiném a také trochu jiná atmosféra, daná nepochybně i specifiky toho kterého místa. V první řadě se nám potvrdilo, že lidi svět kolem nich mimořádně zajímá. Více než dvouhodinové debaty, ne přednášky, ale diskuse, skvělé otázky a také – navzdory vážnosti tématu – nějaká ta legrace, užili jsme si to zkrátka náramně a podle reakcí na místě, v mailech i na sociálních sítích věříme, že publikum bylo spokojené také. A právě z něj vzešla prosba, zda bych zde alespoň ve stručnosti neshrnul, o čem jsme v Brně, Olomouci a Ostravě mluvili. Tak pojďme na to, tady to je.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 25. června 2024

Evropa se mění před očima

Jak říkal v úvodu našich vystoupení Michal Půr: Po nedávných volbách do Evropského parlamentu se zpočátku zdálo, že se nic dramatického nestalo a že se nadále pojede „v zajetých kolejích“. Následující dny ale ukázaly, že změny, ke kterým došlo, jsou poměrně významné. Nejde ani tak o to, zda Ursula von der Leyenová budu nakonec potvrzena jako šéfka Evropské komise, nýbrž o to, k jakým politickým pnutím dojde v hlavních evropských zemích, primárně ve Francii a v Německu, nemluvě o dalších tradičních státech, jež vždy podporovaly Brusel prakticky za všech okolností, jako je například Nizozemsko.

První z nich, Francie, se doslova mění před očima. Časy, kdy Francouze jméno Le Pen děsilo, jsou dávno pryč. Na rozdíl od extrémistického (v jeho případě je tento termín zcela na místě) otce Jeana-Marieho Le Pena (*1928) stojí dnes Marine Le Penová (*1968) fakticky (formálně je to Jordan Bardella; *1995) v čele politického uskupení (Národní sdružení; Rassemblement national, RN), které je, jak se alespoň zdá, na cestě k vítězství v předčasných volbách do Národního shromáždění, které se budou konat 30. června (první kolo), respektive 7. července (druhé kolo).

Pokud, opakuji, pokud by se tak opravdu stalo – RN nicméně může klidně vyhrát, ale po druhém kole mohou vytvořit většinu levicová Nová lidová fronta a Macronovo hnutí Renaissance a premiérem buď může zůstat současný Gabriel Attal, anebo se jím může stát radikální levičák Jean-Luc Mélenchon. O tom, že by se prezident Emmanuel Macron raději domlouval s levicí včetně její radikální části, než aby předal moc Národnímu sdružení, osobně nepochybuji – znamenalo by to možná konec páté republiky, přinejmenším tak, jak jsme ji dodnes znali.

Otázku, zda by Emmanuel Macron v případě drtivého vítězství NS v parlamentních volbách raději rezignoval (jak se říká nejen v pařížských, ale i v bruselských kuloárech), než aby se vyhnul ponižující kohabitaci, prozatím nechme stranou, stejně jako rovněž kuloárové spekulace, zda by neměl ambici stanout v čele Evropské komise, pokud by se ukázalo, že kandidatura Ursuly von der Leyenové není průchozí. To všechno se ukáže až, do značné míry, v neděli 30. června, a hlavně 7. července. Právě tehdy se rozhodne nejen o dalším osudu francouzské páté republiky, ale možná i o dalším vývoji evropské integrace.

Také ve Spolkové republice Německo to vře. Kancléř Olaf Scholz se po volbách do Evropského parlamentu vyjádřil, že „ponížení“, které v nich on a jeho strana utrpěli, tj. porážka od opoziční, anti-systémové a podle řady komentátorů pro-ruské Alternativy pro Německo (AfD), řadě jejích předvolebních skandálů navzdory, naznačuje nejen to, že je Scholzův kabinet mimořádně neoblíbený (také hlavní vládní partner sociálních demokratů, Zelení, utrpěl těžké ztráty), ale že jsou Němci obecně hodně naštvaní. A když se Němci, vzdělaný, pracovitý, disciplinovaný a v zásadě trpělivý národ, naštvou, hodně naštvou, však to znáte z historie sami…

Covidová pandemie, se kterou německá vláda zápolila v zásadě podobně jako ve většině evropských zemí, tj. z pohledu občanů nepříliš úspěšně, válka na Ukrajině a s tím související změna německé zahraniční politiky, energetická krize, konec jaderných elektráren, vzrůst cen potravin a cen obecně, migrační krize a nárůst zločinnosti, na níž se migranti, legální i nelegální, většinou mladí muži (je úplně jedno, jak o tom mainstreamová média referují), podílejí mnohem výrazněji, než jaký je jejich podíl v populaci (někdejší „Wir schaffen das!“ kancléřky Angely Merkelové je dnes většině Němců k smíchu, přesněji řečeno k zlosti) – to všechno vytváří havlovskou „blbou náladu“ a volby do Evropského parlamentu byly jejím jasným projevem.

Naděje řady Němců se upínají k opoziční, sesterské CDU-CSU. Předseda křesťanských demokratů Friedrich Merz (*1955) jednak „čistí“ stranu od „merkelismu“, jenž zemi přivedl v mnoha ohledech na scestí, jednak se snaží přesvědčit občany, že regenerace uvadající ekonomiky i podrážděné společnosti je možná. Jeho bavorský partner, předseda CSU Markus Söder (*1967), se snaží víceméně úspěšně o totéž. Volby do Spolkového sněmu, které se budou konat, nedojde-li na ně předčasně, na podzim 2025, tak budou nepochybně znamenat změnu vlády a šanci na „restart“. Pokud by se předpokládané vládě CDU-CSU s nějakým koaličním partnerem, nejspíše s liberály (FDP), nepovedl, začal bych mít o Německo a o Evropu opravdu vážný strach.

Také v dalších evropských zemích se „děly věci“. V Itálii potvrdila dominantní postavení na vnitropolitické scéně premiérka Giorgia Meloniová (*1977), respektive její strana Bratři Itálie, což nepochybně ovlivní i situaci v Evropské unii. V sousedním Rakousku zvítězila v evropských volbách poprvé opoziční Svobodná strana Rakouska, kterou vede poněkud kontroverzní Herbert Kickl (*1968), teprve za ním skončili tradiční lidovci a sociální demokraté. Tato situace se může opakovat i v blížících se parlamentních volbách, což by mohlo znamenat „překreslení“ politické mapy v zemi. V Nizozemsku sice vyhrála spojená levice bývalého prvního místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse (*1961), zdaleka nejvíc si ale polepšila Strana svobody faktického šéfa nizozemské vlády Geerta Wilderse (*1963), což bude mít dopad nejen v Evropském parlamentu, ale i v domácí politice. Zajímavě skončily volby i v řadě dalších evropských zemí; pro ilustraci toho, že se nacházíme v době „na rozhraní“, ale těchto několik příkladů bohatě stačí.

Moravské ozvěny a náměty

Během našeho moravského turné jsme samozřejmě mluvili i o dalších tématech, především o Spojených státech amerických, kde se pomalu schyluje, tak jako každé čtyři roky, k velkému vnitropolitickému dramatu, tj. k volbám prezidenta. To si nicméně nechám až na čtvrteční Ameriku ve varu. Teď bych chtěl ale zdůraznit jinou věc: Bylo mimořádně povzbudivé vidět v Brně, v Olomouci i v Ostravě plná auditoria a mluvit s lidmi, které nejen náš podcast, ale dění v Evropě a ve světě nesmírně zajímá. Řada otázek, na něž jsme přímo v sále i po skončení oficiálního programu při podepisování knížek odpovídali, byla velmi inspirativní, a kdyby na to přišlo, mohly být všechny tři večery takřka nekonečné. Velké díky všem, kteří přišli, i všem, kteří nám následně psali a s nimiž od té doby vedeme zajímavé diskuse, včetně sociálních sítí.

Tak na viděnou 5. září v pražské Hybernii, přátelé. Svět je nesmírně dynamický a mění se doslova den ze dne, takže není nejmenších pochyb, že si budeme moci povídat o spoustě zajímavých věcí.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.