Evropa a Joe Biden

Evropské peřeje 42

Evropa a Joe Biden

Evropané (většinou) sází na Bidena a jeho demokraty;
zda je to správně, ale není jisté

Martin Kovář

Americkým prezidentem je již čtvrtým rokem demokrat Joe Biden a většina evropských politiků se netají tím, že by jej v Bílém domě viděla ráda i v dalších čtyřech letech. Zčásti je tomu tak proto, že v čele některých evropských států stojí skutečná (Španělsko) anebo faktická levice, tj. progresivní/progresivističtí liberálové, ať už si říkají jakkoli (Česká republika, Polsko či Velká Británie, jejíž Konzervativní strana nemá s pravicí téměř nic společného), případně proto, že mají obavy ze (znovu)zvolení republikána Donalda Trumpa kvůli jeho nejasnému postoji vůči euroatlantickému spojenectví. Pojďme se proto podívat, nakolik je tento postoj racionální a správný.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 16. dubna 2024

Trocha historie na úvod

Podíváme-li se do historie, nenachází jednostranná orientace Evropanů na demokraty žádné opodstatnění. Faktickými trans-atlantisty byli všichni američtí prezidenti od Franklina D. Roosevelta (v Bílém domě v letech 1933–1945) dodnes, někteří více, jiní méně, ale všichni. O svobodu střední a jihovýchodní Evropy a o pád komunismu se nejvíc zasloužili dva republikáni, Ronald Reagan (1981–1989) a George Bush starší (1989–1993), o první rozšíření Severoatlantické aliance (NATO) demokrat Bill Clinton (1993–2001). O Evropu dbali i republikán George Bush mladší (2001–2009) a demokrat Barack Obama (2009–2017), jehož ústupky vůči Rusku byly nicméně to nejhorší, co mohlo „starý kontinent“ potkat, stejně jako přístup německé kancléřky Angely Merkelové (2005–2021) vůči Rusku. Republikán Donald Trump (2017–2021) v tomto ohledu nic nepokazil, naopak – jeho rady a výzvy evropským členům NATO (musíte si připlatit) a Evropanům obecně (dejte si velký pozor na závislost na ruských surovinách) byly zcela na místě. Současný šéf Bílého domu Joe Biden (od 2021) sice s evropskými spojenci mluví hezky, nikoli „hrubě“, „po trumpovsku“, fakticky jim ale s ničím příliš nepomohl a nepomáhá. Jistě, Ukrajinu drží Bidenova administrativa „nad vodou“, mohla by pro ni ale dělat mnohem víc a efektivněji; to by ovšem prezident musel být jinačí „střelec“, než jakým je Biden, jakkoli chápu, že to v má v tomto ohledu hodně těžké.

Jak je to s Bidenovým vztahem k Evropě?

Joe Biden bývá, někdy s nadsázkou, někdy zcela vážně, líčen jako „poslední americký trans-atlantista“; sám jsem ten termín ostatně, řekl bych nejednou, použil. Něco, možná dokonce mnohé na tom je. Biden vstoupil do vysoké politiky v sedmdesátých letech minulého století a jako dlouholetý významný senátor a později viceprezident USA (byť za „appeaserského“ Obamy) měl a má s evropskými politiky vynikající vztahy, dobře je osobně znal/zná a je to na jeho politice patrné. Sousloví „trans-atlantické partnerství“ pro něj není prázdný pojem; není jen chladným „počtářem“, kterému na konci musí vyjít ve správném poměru „má dát – dal“, jako třeba Trumpovi. Myslí na Evropu, věřím, z přátelských pohnutek a záleží mu na ní.

Dobrá vůle ovšem není všechno. Imaginární hřbitov je plný politiků, kteří to „mysleli dobře“. To je ale jen jedna z důležitých vlastností/podmínek toho, co stojí za politickým úspěchem na té „správné straně“. Přinejmenším stejně důležitá je schopnost leadershipu, tj. schopnost vést ostatní, což Bidenovi, současnému Bidenovi (zda tím disponoval v mladších letech, si nejsem jist, pokud ano, stal by se nejspíš prezidentem mnohem dříve), zoufale schází. Všichni dobře víme, že se do Bílého domu před čtyřmi lety nedostal proto, že by si jej tam lidé přáli, nýbrž proto, že byl jedinou reálnou alternativou proti Trumpovi a že mu na jeho cestě zásadním způsobem pomohli jeho charismatičtí demokratičtí předchůdci Bill Clinton a Barack Obama (teď nehodnotím jejich prezidentství, ale jejich přitažlivost pro voliče). A to je málo, moc málo, a na Bidenovi je to znát.

Neděláme si Bidenovi a jeho možnostech v Evropě iluze?

Vzhledem k tomu je otázkou, zda je nám fakt, že Biden je, vezmeme-li v potaz, že jde o vysoce postaveného politika, slušný chlapík, jemuž na vztahu s Evropou a na trans-atlantickém partnerství záleží (za což jsem jej již nejednou chválil), k něčemu je. Nikoli v rovině proklamací a propagandistických, promiňte mi to slovo, floskulí, ale v reálu, skutečně. To se totiž vždycky ukáže jen v čase vypjaté krize a v Bidenově případě si tím nejsem úplně jist. Nikoli jeho „dobrou vůlí“, ale schopností proměnit ji v reálnou politiku. O Bidenových limitovaných schopnostech v tomto ohledu mluví jednak doposud neúspěšné vyjednávání s republikánskou opozicí o finanční/vojenské pomoci pro Ukrajinu, Tchaj-wan a Izrael (já vím, že to s Mikem Johnsonem a s jeho spolustraníky není ani trochu lehké), jednak způsob, jakým jedná v současné krizi na Blízkém východě.

Na úvod bych rád předeslal, raději ještě jednou, že jsem si plně vědom toho, v jak složité situaci se dnes americký prezident nachází. Kromě fyzických i mentálních limitů, o nichž není pochyb, jej zásadně omezuje také skutečnost, že jej za půl roku čeká obhajoba mandátu ve volbách, jejichž výsledek je krajně nejistý. Ať se na Blízkém a Středním východě rozhodne pro jakoukoli politiku, vždycky tím zklame větší či menší část svých politických spojenců a stoupenců (v Demokratické straně i mimo ni). O tom, že Biden a jeho lidé v Bílém domě stojí na straně Izraele, nepochybuji, jinou otázkou je, jak k tamní krizi přistupují.

Faktem je, že varování, které Biden pronesl na adresu Íránu („Nedělejte to!“), nemělo úspěch. Ajatolláhové si svoji hru odehráli, aniž se příliš trápili tím, co jim americký prezident vzkázal. To nevypadalo a nevypadá z pohledu USA ani trochu dobře. Když potom Biden, prozatím (text píšu v pondělí 15. dubna odpoledne) utlumil izraelskou touhu po rychlé odvetě (Netanjahuova vláda se na tom, zda bude na íránský útok reagovat vojensky, zatím, zejména pod americkým tlakem, neshodla), vypadá to pro USA ještě hůř. Přinejmenším v tom, že prezident nadřadil vnitrostranické a vnitropolitické ohledy nad ty zahraničně politické. S vědomím toho, že chce v listopadu vyhrát ve volbách, udělal možná či dokonce spíš dobře, pro zahraniční spojence USA to ale dobrá zpráva není. O Izrael samotný přitom nemám strach, v Tel Avivu, respektive v Jeruzalémě si in extremis poradí i bez USA.

Jaké je „poučení“ pro Evropu?

Jak bychom si ale v podobné situaci poradili my? A jaké poučení bychom si měli v Evropě z Bidenova dosavadního prezidentství a z jeho jednání na Blízkém a Středním východě vzít? Především to, že americká podpora a pomoc (skutečná, nikoli pouze verbální) není tak jistá, jak jsme se donedávna domnívali, a to i bez Trumpa. Možná by proto bylo dobré neorientovat se výhradně na Bidena a na demokraty, ale mít své, jedno jaké, „želízko“ i mezi republikány, jinými slovy mít, třeba konkrétně v naší vládě, někoho, kdo má kontakty i na „druhou stranu“, tj. k Donaldu Trumpovi a jeho lidem. Nemusí to být tak jednostranné, jak to vede třeba maďarský premiér Viktor Orbán, ale nějakou „rychlou spojku“ k republikánům bychom mít měli, a to platí o celé Evropě. Jestli tomu tak ve skutečnosti je a jenom o tom nevím/e (mohl by jím být třeba Alexandr Vondra?), tím líp. Přinejmenším to tak ale úplně nevypadá.

Můžete samozřejmě namítnout, že se nic dramatického neděje, a že dojde-li v Bílém domě ke změně, Evropané se rychle přizpůsobí „novým pořádkům“ a diplomacie půjde dál jako obvykle. Popravdě řečeno, nejsem si tím úplně jist. Orientace některých evropských vlád na demokraty je tak silná, a tak zjevná, že to může být na překážku. U velkých zemí, jako jsou Francie či Velká Británie, je to navíc celkem jedno, s nimi se Donald Trump, pokud vyhraje, bude (muset) bavit i tak. U malých evropských zemí to tak ale být nemusí a důsledky dnešní jasné orientace na Bidena mohou být osudové.

Ale nepředbíhejme, jak to v „Americe“ na podzim dopadne, zatím není vůbec jasné. A i kdyby se Donald Trump do Bílého domu přece jen vrátil, jakou politiku vůči Evropě by zvolil, dnes možná neví ani on sám. Jedno je nicméně jisté: Spoléhat na Bidena a demokraty jako na jediné zachránce „starého dobrého“ trans-atlantického spojenectví by se nám, Evropanům, mohlo za určitých podmínek zatraceně vymstít.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.