Evropa 80 let od konce druhé světové války. Jaké roky to byly a kam kontinent včetně nás směřuje?

Evropské peřeje 97

Evropa 80 let od konce druhé světové války

Jaké roky to byly a kam kontinent včetně nás směřuje?

Martin Kovář

Evropa si v minulém týdnu připomněla osmdesát let od skončení druhé světové války. Pro drtivou většinu jejích obyvatel to bylo osmdesát mírových let, pro většinu z nich pak dlouhé roky života v politické demokracii a v časech ekonomické prosperity, na čemž nic neměnily ani občasné hospodářské krize a recese. Východoevropané naopak prožili bezmála pětačtyřicet let v odporných komunistických režimech, řízených z Moskvy, i oni ale už mají za sebou ve všech ohledech požehnaných třicet pět let demokratického vývoje a do roku 1989 nepředstavitelného růstu životní úrovně. Války na Balkáně v devadesátých letech a v posledních letech i ruská agrese na Ukrajině ale všem obyvatelům Evropy (těm, kteří žijí v post-sovětském světě zvlášť) ukázaly, že mír, demokracie a prosperita tu nemusejí být navždy a že svět včetně Evropy je mnohem nebezpečnější, než se mnoha z nás v posledních desetiletích zdálo.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 13. května 2025

Konec války, kdo vyhrál a kdo prohrál

Když v Evropě na jaře v „pětačtyřicátém“ skončila válka – v Pacifiku se ještě bojovalo – měli, kromě poražených nacistů, italských fašistů a jejich spojenců, téměř všichni lidé pocit, že začíná cosi nádherného. Po šesti letech totiž zavládl toužebně očekávaný mír. Státy na západ od „železné opony“, jež byla – v důsledku postupu sovětských vojsk do nitra kontinentu – spuštěna, řečeno s Winstonem Churchillem, „od Gdaňsku na Baltu až po Terst na Jadranu“, se především díky velkorysé pomoci Spojených států amerických rychle zvedaly z válečného marasmu a budovaly moderní politickou demokracii, chráněnou „jaderným deštníkem“ z Washingtonu. Následujících čtyřicet, padesát let patřilo k vůbec nejlepším v jejich dlouhé historii; nic to nevystihuje lépe než příběh tzv. západoněmeckého hospodářského zázraku, díky němuž se „země rozvalin a zmaru“ během jednoho desetiletí změnila v zemi, „kde si přál žít každý“.

Státy na východ od „železné opony“ čekala po skončení války úplně odlišná budoucnost. Poválečná euforie (jež měla ale rovněž své stíny, například, pars pro toto, tzv. „divoký odsun“ Němců z Československa) poměrně rychle opadla a v následujících dvou, třech let prosadila v tomto regionu své zájmy Moskva. Stalin učinil z Německé demokratické republiky, Polska, Československa, Maďarska, Rumunska a Bulharska své gubernie; komunisté navíc vládli, jakkoli byly jejich vztahy se Sověty složité, i v Jugoslávii a v Albánii. Zatímco Západ ve všech ohledech vzkvétal, evropský Východ si prožil svá léta bolševických koncentráků, hospodářské regrese, zmaru, bezvýchodnosti a beznaděje a teprve po Salinově smrti, respektive od šedesátých let, došlo v některých z nich, například v Československu, k pozvolnému, byť jen dočasnému uvolnění politických poměrů, které již v sedmdesátých letech ukončila tuhá normalizace řízená opět z Moskvy.

Nic lépe nevystihovalo beznaděj lidí žijících na východ od „železné opony“ než pocit lidí, kteří se v padesátých, šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých letech dostali alespoň „na chviličku“ na Západ. Někdejší poražení v největší válce všech dob žili ve srovnání s někdejšími vítězi, k nimž jsme patřili i my, životy, jež byly nejen materiálně bohatší, šťastnější a ve všech ohledech smysluplnější. Hořkost tohoto poznání (kvůli němuž ostatně nebylo nutné cestovat na Západ, jakkoli právě osobní zkušenost byla v řadě ohledů nesdělitelná) bolela mnohem víc, než si část dnešní mladé generace, naslouchající krajně levicovým sirénám a vábničkám o „ráji na zemi“, který přinese likvidace systému zvaného kapitalismus, umí představit.

„Zázračný rok“ 1989

Od počátku osmdesátých let, zejména od nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985, začínalo být zřejmé, že myšlenka o vybudování vysněné komunistické společnosti, která stála, jenom abychom na to nezapomněli, desítky miliónů lidských životů (v celosvětovém měřítku to bylo více obětí, než kolik jich způsobily fašismus a nacismus), není realizovatelná a že „země, kde zítra již znamená včera“, jak nazval SSSR komunistický propagandista Julius Fučík, je odsouzena k ekonomickému krachu, politické nestabilitě a potupnému rozpadu. Annus mirabilis, „zázračný rok“ 1989, znamenal finále příběhu, který Karel Durman skvěle nazval „útěk od praporů“, dříve, než se čekalo. Komunismus se ve většině zemí zhroutil bez jediného výstřelu a bez krveprolití (s výjimkou „orientální despocie“ Nicolaea Ceauşeska), mimo jiné proto, že v jeho smysluplnost nevěřila ani většina těch, kteří stáli v jeho čele. Následně začala, podobně jako na jaře a v létě 1945, „nadějeplná“, tentokrát devadesátá léta.

Roky naděje…

Devadesátá léta minulého století patřila k těm vůbec nejlepším, které mnozí z nás prožili, a o naší zemi platí totéž. Svoboda, získaná po více něž čtyřiceti letech komunistického marasmu, chutnala sladce až opojně. Do Československa, od roku 1993 do České a Slovenské republiky, se stejně jako do celého východoevropského regionu vrátil kapitalismus, svobodné podnikání (v některých případech trochu „až moc svobodné“, říkají někteří), post-komunistické státy se staly, postupně, členy Severoatlantické aliance a Evropské unie a získaly, každý po svém, své místo ve skupině zemí nazývaných obecně Západ, jakkoli jsou jeho definice i postavení těchto zemí mnohem složitější, než se na první, povrchní pohled zdá. V každém případě to ale byly šťastné roky, a kdo to dnes popírá, stejně jako úspěch ekonomické transformace od tzv. socialismu ke kapitalismu, je buď hlupák, nebo mu v tom brání ideologická zaujatost, případně obojí.

Na úspěchu devadesátých let, nejen z pohledu střední a jihovýchodní Evropy – nezapomínejme, že v roce 1993 byla v západní Evropě ustavena již zmíněná Evropská unie – nic zásadního nezměnily ani útoky muslimských teroristů z 11. září 2001, jakkoli „svět po 11. září“ byl a už zůstane jiný než dříve. Západ vedený Spojenými státy americkými získal nového smrtelně nebezpečného nepřítele, s nímž se doposud, navzdory řadě úspěšných úderů, které mu zasadil, úplně nevypořádal dosud. Evropané – Angličané, Francouzi, Španělé další – pocítili tíhu a důsledky „války proti mezinárodnímu terorismu“ rovněž. Finanční krize na konci nultých let a velká migrační krize v polovině desátých let pak období, nazvané v subtitulku „roky naděje“, definitivně ukončily. Nastal čas vystřízlivění.

…a roky nejistoty

Přibližně od poloviny desátých let žije evropský kontinent v sílící nejistotě. Příčin této nejistoty je hned několik. Na prvním místě jde o nezvládnou migraci miliónů lidí ze zemí Blízkého a Středního východu a z Afriky, jíž „uvolnila stavidla“ především německá kancléřka Angela Merkelová za nadšeného přizvukování nemalé části evropské levice (včetně neziskových a dalších organizací parazitujících na vykonávání „velkého dobra“ a vydělávajících na něm velké peníze, o dalších v principu „sociálně-inženýrských“ motivech nemluvě).

Za druhé jde o fanatismus, omlouvám se za to slovo, ale jaké jiné použít, velké části evropských elit, jež jsou doslova posedlé tím, co vznešeně nazývají transformace evropské ekonomiky a její udržitelnost (tzv. Zelená dohoda či Green Deal), bez ohledu na to, že její/jeho dosavadní výsledky (včetně uzavírání jaderných elektráren, s nimiž ve Spolkové republice začala rovněž kancléřka Merkelová) jsou tristní a vedou spíše k devastaci evropského průmyslu než k čemukoli jinému. Jedna věc je totiž snaha o dosažení udržitelnosti a druhá věc způsob, jak, kdy a za jakou cenu k ní případně dospět. To ale lidé jako předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, její bývalý zástupce Frans Timmermans a další evropští lídři ve své ideologické zaslepenosti nevidí, nebo nechtějí/nejsou schopni vidět.

Nespokojenost značné části evropského elektorátu s výše popsaným vývojem se přirozeně projevuje ve volbách, jak jsme viděli v Nizozemsku, ve Francii, v Rakousku či ve Spolkové republice Německo. Strany označované někdy vcelku správně, někdy záměrně nesprávně jako „krajně pravicové“ (termínu „krajní levice“ se přitom mainstreamová média prakticky vyhýbají, i když je více než na místě, což platí i českých veřejnoprávních médiích) zatím ještě nejsou ve většině případů u moci, ale doslova po ní sahají (rakouští Svobodní, francouzské Národní sdružení), nebo se k ní alespoň více (německá Alternativa pro Německo) či méně (Nigel Farage v Británii) blíží. Politika zákazů těchto stran, jak o tom uvažuje například německý establishment v souvislosti s AfD, navzdory nadšení části v zásadě levicových liberálů, dlouhodobě nic neřeší a ve svém důsledku tyto a podobné síly jen posílí. Populisté všeho druhu totiž umějí s lidskou nespokojeností v čase sociálních sítí velmi dobře pracovat, v každém případě lépe než tradiční politické strany.

Kam současný vývoj povede, zvlášť vezmeme-li v potaz ruskou agresi na Ukrajině, která pokračuje už čtvrtým rokem (a o které nevíme, kde jsou její meze), není vůbec jasné, a to tím spíš, že druhá administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa dává ostentativně najevo, že ji Evropa nezajímá a že by se o sebe výhledově měla (po)starat sama. Bude to tedy nejspíš, poprvé od roku 1945, jenom na nás. Předpoklady k tomu, abychom to zvládli, máme prakticky všechny. Zda to v čele s lidmi, kteří přivedli současnou Evropu tam, kam ji přivedli, dokážeme, ale nevím. Jako člověk, který je bytostně přesvědčen o nutnosti a nezpochybnitelné prospěšnosti evropské spolupráce (nikoli ovšem federální Evropy) a transatlantické spolupráce, si tím nejsem ani trochu jist. Podívám-li se na lidi, jako je paní von der Leyenová, kteří jsou ztělesněním současného evropského establishmentu, není mi, s nadsázkou řečeno, příliš do zpěvu. Ale uvidíme, evropský příběh 21. století je teprve na začátku.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.