Den, kdy byl popraven Marinus van der Lubbe, aneb o křehkosti demokracie „včera“ i dnes

Evropské peřeje 28

Den, kdy byl popraven Marinus van der Lubbe,
aneb
o křehkosti demokracie „včera“ i dnes

Martin Kovář

Zítra uplyne rovných devadesát let od jednoho nenápadného historického výročí. Dne 10. ledna 1934 byl v Lipsku popraven čtyřiadvacetiletý Nizozemec jménem Marinus van der Lubbe, obviněný a „usvědčený“ německými nacisty ze zapálení Říšského sněmu z 27. února 1933. Jeho smutný (a v řadě ohledů pozoruhodný) příběh je jedním z mnoha, které nám dodnes ukazují, jak křehká je demokracie a jak rychlý může být nástup proto-totalitní či totalitní moci. Pojďme si ho proto u příležitosti výše zmíněného výročí alespoň ve stručnosti připomenout.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 9. ledna 2024

Černohnědé zlo u moci

Nacistický Machtübernahme či Machtergreifung, tj. převrat či převzetí moci z 30. ledna 1933, kdy starý prezident, maršál Paul von Hindenburg, jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem (ano, říšským, oficiální název tzv. Výmarské republiky byl totiž Německá říše [Deutsches Reich]), znamenal faktický konec německé meziválečné demokracie, třebaže Hitler formálně stál v čele koaliční vlády, ve které měla jeho NSDAP pouze tři členy (včetně něj), třebaže si prezident vymínil, že jej bude přijímat pouze v přítomnosti konzervativního vicekancléře Franze von Papena a třebaže se zdálo, že podpora nacistů v zemi od podzimu 1932, jak ukázaly listopadové volby (v nichž nacisté ztratili oproti červenci téhož na dva milióny hlasů), slábne.

Jenže! Adolf Hitler a jeho lidé se nebyli ani v náznaku ochotni vzdát se moci, kterou po mnohaletém úsilí získali. Výsledek voleb do Říšského sněmu, naplánovaných na začátek března, který měl být jasným potvrzením jejich superiority a který měl dát Hitlerovi legitimitu, jež byla po „pouhém“ jmenování kancléřem na konci ledna dokonce i z pohledu nacistů nedostatečná, se ale jevil nejasný a předpokládané drtivé vítězství (tj. zisk přesahující 50 % hlasů) nebylo zdaleka zaručeno. Ve snaze získat si podporu voličů na úkor levice, primárně komunistů a zčásti i sociálních demokratů, proto nacisté 27. února zapálili budovu Říšského sněmu v Berlíně a následně obvinili ze žhářství čtyři komunisty: šéfa německé KPD (Kommunistische Partei Deutschlands) Ernsta Torglera, jehož život (včetně pozdější spolupráce s nacisty) by stál věru za samostatný text, tři bulharské „soudruhy“, žijící v německém exilu – Georgiho Dimitrova, Blagoje Popova a Vasila Taneva, a konečně bývalého člena Komunistické strany Nizozemska a levicového politického radikála (dnes bychom řekli aktivistu) Marinuse von der Lubbeho.

Lipský proces

Proces s obviněnými, jenž začal na jaře 1933 v Lipsku, měl být – mimo jiné – demonstrativním odsouzením a eliminací politické levice v čele s komunisty. Jeho průběh se ale nacistům nečekaně vymkl z rukou. Nevina obžalovaných byla tak zjevná a „důkazy“, které obžaloba předložila, tak mizerné, že Togler, Dimitrov, Popov a Tanev byli soudem osvobozeni a nacistům zůstal v rukou jen zmatený a mentálně nedostatečně vybavený Marinus van der Lubbe (1909–1934). Jeho komunistická a obecně radikálně levicová minulost, skutečnost, že se před požárem pohyboval v Berlíně a nijak se netajil záměrem, že požár založí, nemluvě o jeho přiznání (které bylo, jak mnohé naznačuje, „autentické“) – to všechno z něj udělalo snadnou oběť.

Když byl 23. prosince 1933 van der Lubbe odsouzen k trestu smrti, bylo každému soudnému člověku jasné, že jde o justiční vraždu. Ve skutečnosti byli žháři z Reichstagu samotní nacisté, kteří nešťastníka van der Lubbeho pouze dokonale využili. Celou záležitost skvěle popsal již v roce 1936 můj oblíbený americký novinář John Gunther (1901–1970) v knize vynikajících, jasnozřivých reportáží z meziválečné Evropy nazvané „Evropa, jaká je“ (Inside Europe; 1936). A jak to tedy bylo? Marinus van der Lubbe chtěl Reichstag opravdu zapálit ve snaze „vyburcovat německou dělnickou třídu k odporu proti nacistům“, opravdu pronikl do budovy sněmu (pod pečlivým dohledem nacistů, kteří se postarali o to, že polo-svéprávného Nizozemce nikdo nezatkl), a opravdu se sirkami snažil zapálit těžké závěsy, které tu byly… Když poté, co vyšel ven, uviděl Reichstag v plamenech, byl nadšen, jak se mu jeho „diverzní akce“ podařila. Proto následně, pyšný na své dílo, u soudu tvrdil, že skutečným žhářem není nikdo jiný než on. O zvláštní jednotce SS, která ve sněmu úřadovala prakticky paralelně s ním, neměl přirozeně nejmenší tušení.

A abych nezapomněl, volby, jež se konaly 5. března 1934, nacisté skutečně přesvědčivě vyhráli, třebaže ne tak, jak si přáli. Celkem získali sedmnáct a čtvrt miliónu hlasů, což činilo přes 43 %; druzí sociální demokraté, vystavení silnému tlaku, obdrželi přes 18 % (více než sedm milionů hlasů); na třetím místě skončili navzdory zákazu komunisté (přes 12 % a téměř pět milionů hlasů), dále pak katolíci z Centra, Hugenbergovi nacionalisté a Bavorská lidová strana. Hitler si tak pro sebe sice „neurval“ většinu, 23. března si ji ale zajistil schválením tzv. zmocňovacího zákona (Ermächtigungsgesetz), pro který se v obavách o život a o životy blízkých vyslovil i potřebný počet opozičních poslanců (ke schválení bylo třeba dvoutřetinové většiny), včetně sociálních demokratů, kteří se následně stali další obětí hitlerovských represí. Výmarská republika definitivně skončila, křehká, ale dlouhou dobu funkční německá meziválečná demokracie zemřela.

Vykonání rozsudku nad van der Lubbem 10. ledna 1934 bylo, jak jsem již uvedl, jediným logickým vyústěním a zároveň jakýmsi formálním zakončením za Lipským procesem. Marinus van der Lubbe musel „zmizet ze světa“, aby snad v budoucnu náhodou nedošlo k nějakému – z pohledu nacistů – nežádoucímu zvratu. K popravě byla použita gilotina a nešťastný „Holanďan“, jak se o něm psalo, byl poté pohřben v anonymním hrobě na hřbitově Südfriedhof v Lipsku. Jeden krátký, smutný život se uzavřel. V roce 2007 byl úspěšně završen pokus o rehabilitaci van der Lubbeho, jenž byl označen za „nevinnou oběť nacistů“.

Jak (rychle a snadno) umírá demokracie

Marinus van der Lubbe je jen jednou z nekonečného množství obětí německého nacismu a jeho poprava je velmi „nenápadným výročím“. Tragický příběh tohoto Nizozemce však dobře ukazuje (coby zdánlivě nepatrný dílek do skládačky), jak rychle a snadno může zemřít demokracie, není-li ochotna či schopna se efektivně bránit, třeba i s pomocí násilí, čelí-li čirému, na první pohled rozeznatelnému zlu.

Proto je i jasným mementem dnešku. Objeví-li se kdekoli na světě Zlo s velkým Z, netolerujme ho a neváhejme ani vteřinu, můžeme-li, třebas zdánlivě nepatrně, pomoci těm, které ohrožuje na životě. Neuděláme-li to totiž, může v daném konkrétním případě vyhrát a následně začít ohrožovat i nás. A pak už může být, strašně rychle a strašně snadno, pozdě, jako tomu bylo na sklonku Výmarské republiky na přelomu let 1932 a 1933. Tak na to dejme pozor. My všichni.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.