Čtyři roky bez Diega Maradony aneb příběh „kluka“, který pobláznil Neapol jako nikdo jiný

Evropské peřeje 74

Čtyři roky bez Diega Maradony
aneb
příběh „kluka“, který pobláznil Neapol jako nikdo jiný

Martin Kovář

Fotbal milují lidé na celém světě, Evropu nevyjímaje. Však také fotbalu dala spoustu skvělých, vpravdě nezapomenutelných hráčů – Alfreda Di Stéfana, Bobbyho Charltona, Josefa Masopusta, Franze Beckenbauera, Johana Cruijffa, Karla-Heinze Rummeniggeho, Paola Rossiho, Michela Platiniho, Erika Cantonu, Davida Beckhama, Luíse Figa, Andrése Iniestu, Cristiana Ronalda a mnoho, mnoho dalších. Hráčů, které obdivovali diváci na stadiónech i fanoušci u televizních obrazovek a dávali jim to, jak jen mohli, najevo. Ze všech nejvíc ale milovali v Evropě fotbalistu, který se nenarodil na našem kontinentě, nýbrž za oceánem, v daleké Argentině. Jeho jméno je Diego Armando Maradona. Génius, od jehož úmrtí uplynuly včera rovné čtyři roky.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 26. listopadu 2024

Příběh jako z pohádky

Maradonův životní příběh je jako z pohádky, kombinované ovšem s thrillerem a (tak trochu) i s červenou knihovnou, od každého trochu. Diego Armando se narodil 30. října 1960, příznačně, na Poliklinice Evity Perónové a následně vyrůstal ve slumu čtvrti Villa Fiorito na jižním předměstí Buenos Aires. Cest z úmorné, depresivní chudoby bylo hned několik. Diego se nicméně nevydal cestou zločinu, nenastoupil ani duchovní či vojenskou kariéru. Fanatický zájem o fotbal jej od ostatních kluků včetně jeho mladších bratrů neodlišoval, neobyčejné nadání ovšem ano. Proto nebylo divu, že si jej všimli „lovci talentů“, takže už v osmi letech „válel“ za Los Cebollitas, mládežnický klub Argentinos Juniors. O dalších osm let později, ještě před šestnáctými narozeninami, už za Juniors nastoupil v prvoligovém zápase a vzhledem k tomu, že šlo o oslnivý debut, bylo o tom, že se bude živit fotbalem, rozhodnuto.

Boca Juniors a první evropská štace

Po pěti letech věrných služeb, což bylo mnohem víc, než v roce 1976 kdokoli očekával, se Maradona v únoru 1981 za čtyři miliony dolarů upsal nejlepšímu argentinskému klubu Boca Juniors, který miloval jako kluk a se kterým četným překážkám navzdory získal svůj jediný argentinský mistrovský titul. O rok později už byla Argentina jeho talentu malá, a proto podepsal přestup do FC Barcelona. Mistrovství světa ve Španělsku, které jeho odchodu do Evropy předcházelo, ale bylo pro Diega hořké. Zatímco v roce 1978 jej kouč národního týmu César Luis Menotti na šampionát doma, v Argentině, nevzal s vysvětlením, že chce osmnáctiletou naději uchránit před tlakem, jenž by ji mohl jednou provždy zničit, roku 1982 sice Diego předvedl na MS několik záblesků geniality, národnímu mančaftu se nicméně cesta za obhajobou nevydařila.

Ani následující léta v katalánském klubu nebyla idylická. Během pouhých šestatřiceti zápasů, ve kterých za Barcu nastoupil, stačil vyhrát ligový pohár, královský pohár i španělský superpohár, nejvýše ceněný ligový titul mu ale unikl a obrovské naděje, které do něj barcelonští funkcionáři i fanoušci vkládali, zůstaly nenaplněné. Přestup do Neapole v roce 1984 (znovu za rekordních, tentokrát 6,9 miliónu liber) byl vnímán tak trochu jako útěk kamkoli mimo Barcelonu i jako pokus začít od nuly v klubu, který, alespoň zdánlivě, neměl tak velké ambice; ve skutečnosti právě tehdy začala nejlepší léta Maradonova fotbalového života.

Neapol, Neapol!

Jakkoli byl Maradona z Buenos Aires i z Barcelony na leccos zvyklý, již to, že na něj po příletu do města pod Vesuvem na Stadio San Paolo, jak se jmenoval místní fotbalový svatostánek, čekalo pětasedmdesát tisíc fanatických fanoušků, jej zcela ohromilo. Očekávání úspěchu, jemuž musel čelit, nebylo překvapivě menší, jak čekal, ale mnohem větší než v rodné Argentině či ve Španělsku. Chudé a divoké jihoitalské velkoměsto se doslova zbláznilo do svého idolu a položilo mu srdce k nohám. Zatímco příslušníci místních politických a podnikatelských elit jej chtěli spíše využívat ke svému prospěchu, podobně jako hvězdy tamního show-businessu, statisíce obyčejných Neapolitánů by za něj bez nadsázky daly život. Skutečnost, že Diego tomuto tlaku, této adoraci, tomuto faktickému zbožštění podlehl, o čemž bude řeč později, nebyla nijak překvapivá.

Boží ruka v Mexiku

Období Diegovy vůbec největší neapolské slávy, tj. zisku dvou ligových titulů (v sezónách 1986–1987 a 1989–1990, vítězství v italském superpoháru v roce 1990 a také v poháru UEFA v roce 1989) ale předcházel ještě jeho triumf na mistrovství světa v Mexiku. Maradona přitom odjížděl na šampionát mimořádně nejistý a neklidný, v národním týmu totiž až do té doby žádných oslnivých úspěchů nedosáhl. Teprve v Mexiku se konečně dočkal, třebaže titul, který se svým týmem získal, měl maličko skandální příchuť. V čtvrtfinálovém utkání proti Anglii dal první gól rukou, nepřiznal se a později se vyjádřil, že zasáhla-li míč ruka, byla to „ruka boží“, což byl výrok, jenž vešel do (nejen) sportovních dějin. Branka, kterou Angličanům vstřelil po úchvatném sólu přes celé hřiště několik minut nato, byla naopak dokonalým vyjádřením jeho génia a jako taková opakovaně označena i za „gól století“, „nejkrásnější gól všech dob“, „jeden ze stovky nejúžasnějších sportovních výkonů v historii“.

Válka, na kterou v Argentině nezapomněli

Angličani, kteří si potrpí na fair play, byli z porážky, kterou jim uštědřila „boží ruka“, přirozeně frustrovaní. Nejen oni obviňovali kapitána čerstvých mistrů světa (v semifinále Argentinci porazili Belgii a ve finále Německo) z podvodu a z toho, že získal titul neoprávněně. Celá věc je, jak už to bývá, složitější. Vypjatý zápas se odehrál pouhé čtyři roky po argentinsko-britské válce o Falklandy (1982), v níž dostali Maradonovi krajané těžce nařezáno. Rány, které chudá, zbankrotovaná země, jíž léta vládla vojenská junta, utrpěla, se hojily jenom pomalu a touha tamních lidí po odplatě se zdála být nenaplnitelná. Po čtyřech letech se ale naskytla možnost Angličanům trpkou porážku vrátit. „Kdyby se Diego tehdy přiznal, že dal neregulérní gól, už nikdy by se nemohl vrátit domů, pokud by se vrátil, čelil by opovržení, nenávisti a pravděpodobně i hrozbě násilné smrti,“ napsal později jeden z jeho životopisců. Podle mého názoru měl pravdu.

Nejen fotbal, ale i drogy, mafie a ženy

Následující léta v Neapoli byla pro Diega Maradonu, jak jsem už naznačil, v pravém slova smyslu neuvěřitelná. Když opovrhovanému klubu z chudého italského jihu zajistil na jaře 1987 první mistrovský titul, dosáhlo jeho zbožštění vrcholu. Jak už to nicméně bývá, současně za to tvrdě platil, ať už v soukromém životě, v němž nedokázal odolat nástrahám místních krasavic (s jednou z nich měl dokonce nemanželského syna), tak, což bylo ještě horší, profesionálně. „Sbratření“ s místními mafiánskými bossy a stále silnější závislost na různých drogách, zejména na kokainu (který začal, tehdy ještě v malém, užívat již v katalánské Barceloně), nejlepšího fotbalistu na světě postupně devastovaly, až jej – fyzicky i psychicky – zničily docela.

Neapolská láska a nenávist

Také Maradonův láskyplný vztah s Neapolitány skončil smutně. V průběhu světového šampionátu v roce 1990, jenž se konal právě v Itálii, proti sobě svedl nemilosrdný los v semifinále domácí Italy a Argentince, zápas se navíc hrál právě v Neapoli. Diego si byl přízní místních natolik jist, že je vyzval, aby mu fandili i proti Italům. Vzápětí se ukázalo, že láska fanoušků z města pod Vesuvem k Diegovi je sice mimořádná, i oni ale byli na prvním místě Italové. Když je Maradonův tým v semifinále porazil, byla, z hodiny na hodinu, po velké lásce veta; místo ní přišla nenávist.

Pád na dno

Maradonu, jehož tým ve finále tentokrát prohrál s Německem, navíc vzápětí dohnala drogová závislost. Pozitivní test na kokain, patnáctiměsíční zákaz hrát, faktický rozpad rodinného života – to všechno udělalo v krátké době z někdejší „nejzářivější hvězdy“ společenského vyvržence a muže „na odpis“. Přesto to ještě nebyl konec. Diego byl příliš skvělý hráč a příliš miloval fotbal, než aby se smířil s tak rychlým uzavřením kariéry. Po vypršení zákazu hrál ještě za španělskou Sevillu (1992–1993) a za argentinské týmy Newell’s Old Boys (1993–1994) a, znovu, za Boca Juniors (1995–1997), stejně jako na mistrovství světa ve Spojených státech amerických v roce 1994, z něhož byl ale potupně vyloučen pro pozitivní test na efedrin. A to už faktický konec tohoto velkého hráče opravdu byl.

Pozdní léta legendy

Fotbal ale Maradona neopustil ani v následujících letech, kdy působil jako trenér několika (nejen) argentinských týmů (například Textil Mandiyú, Racing Club, Gimnasia La Plata) i argentinské reprezentace (2008–2010), velkého úspěchu ale nikdy nedosáhl a prokazatelně tím trpěl. Kromě toho trpěl i vážnými zdravotními problémy, vyjadřoval podporu kontroverzním politikům-diktátorům, jako byli Fidel Castro či Hugo Chávez, čas od času se mu nevyhnul ani společenský skandál. Jedno nicméně bylo stále stejné: Bez ohledu na to, jak jednal a jak se choval, kamkoli přijel, vždycky byl středem pozornosti, spousta lidí ho ostatně miluje dodnes.

Není se co divit. I když dal svůj nejslavnější gól rukou, i když užíval drogy a podváděl své nebližší, rozdal Diego Armando Maradona, nejen podle mě nejlepší fotbalista všech dob, během své kariéry tolik štěstí a radosti, že se o svůj verdikt u posledního soudu nemusel, alespoň doufám, bát. Včera uplynuly od jeho smrti čtyři roky. Čtyři roky, během nichž fanouškům na celém světě a nejvíc těm v Neapoli – stará nenávist je dávno zapomenutá – strašně chybí. Tak na Tebe, drahý Diego, na Tvoji genialitu a na tu radost, které jsi nám tolik let dával!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.