Co všechno by měli lídři EU a šéfové národních států vyřešit, aby nedošlo ke katastrofě

Evropské peřeje 13

Evropa na rozcestí

Co všechno by měli lídři EU a šéfové národních států vyřešit, aby nedošlo ke katastrofě

Martin Kovář, 19. září 2023

Evropa, přesněji řečeno Evropská unie, se zjevně nachází na pomyslné křižovatce. Aby ve stále více kompetitivním světě plném nejistot přežila, aby se ubránila před dotírajícími politickými a ekonomickými konkurenty a nepřáteli, aby si udržela alespoň stávající životní úroveň, tj. aby byla kontinentem, kde se bude jeho obyvatelům dobře žít, k tomu je třeba učinit několik zásadních rozhodnutí, která nesmějí zůstat jen na papíře a na zasedáních výborů Evropského parlamentu a Komise, ale musí být uvedena „do života“. V obecné rovině jsou tato rozhodnutí vlastně strašně jednoduchá. Posuďte sami.

Pište na

autori@datarun.cz

martin.kovar@datarun.cz

Za prvé, bezpečnost nade vše

Bezpečnost nade vše. Tím je řečeno všechno. Evropa se musí postavit vojensky na vlastní nohy. Musí skoncovat s ponižující, ale hlavně smrtelně nebezpečnou takřka totální závislostí na Spojených státech amerických. Stačí, aby v USA převládl izolacionismus, nebylo by to zdaleka poprvé, a Evropa je rázem vyřízená. O společné evropské armádě mluví přední evropští politikové od počátku padesátých let minulého století (Evropské obranné společenství) a výsledek se limitně blíží nule. Vzorem všem budiž Polsko, jehož premiér Mateusz Morawiecki (stejně jako velká část polských politických elit), nejen v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, pochopil, jak se věcí mají, takže se Polsko v tomto ohledu doslova mění před očima. Příklad hodný následování. Čím víc a čím dřív, tím líp. Pro Evropu priorita číslo jedna. Bez diskuse.

Za druhé, držet se USA, co to jen půjde

I kdyby se, řekněme v následujícím desetiletí nebo dvou desetiletích, podařilo evropským národním státům či Evropské unii vytvořit silné armády a třeba i nějaké společné evropské jednotky, musí se evropští lídři snažit udržet za každou cenu politické a vojenské spojenectví se Spojenými státy americkými, které má nyní podobu Severoatlantické aliance (NATO). Dokonce i kdyby se USA v následujícím období od Evropy více či méně odvrátily, i tak by stálo za to držet se jim tak blízko, co to jen půjde, skoro bych řekl, že za všech okolností. Žádná srovnatelná vojenská síla dnes neexistuje a s vysokou pravděpodobností hned tak existovat nebude. Pamatujme na to a držme trans-atlantické partnerství při životě téměř za každou cenu.

Za třetí, udržet Velkou Británii v Evropě

Evropská unie bude o to silnější, čím více a čím těsněji bude spolupracovat s Velkou Británií, brexitu (ať už na něj nahlížíme jakkoli) navzdory. Počáteční šok je už snad definitivně pryč, stejně jako drobné naschvály, které si EU a ostrovní stát po referendu dělaly navzájem, tak vzhůru do toho. Pouta, která nás spojují, ona historická Ties That Bind, jsou příliš cenná, než abychom je hloupě přestřihli v bláhové iluzi, že se jeden bez druhého „v klidu“ obejdeme. Jistě, obejdeme, ale ke škodě nás i Britů. Společně budeme mnohem silnější, Stronger Together, a to i díky všem kontaktům a spojením, jež vážou Velkou Británii se zeměmi bývalého impéria, stejně jako díky „zvláštnímu vztahu“ mezi Londýnem a Washingtonem.

Za čtvrté, udržet Německo na uzdě

Nezbytnou podmínkou úspěchu Evropské unie je „udržet na uzdě“ nejsilnější evropský stát, nejsilnější evropskou ekonomiku a s ní související a z ní vyplývající nápady, projekty a představy německých politických elit. Máme hned několik historických zkušeností, kdy jsme nechali, mohu-li to tak říct, Německo, nejprve císařské (vilémovské, před rokem 1914) a poté nacistické (hitlerovské, po roce 1933) „zdivočet“. Následky byly fatální pro celý kontinent a vlastně pro celý svět.

Když německé merkelovské elity a jejich nástupci podlehli (či stále ještě podléhají) iluzím o bezjaderné, zelené Evropě a všemu, co z toho plyne, je třeba mít se velmi vážně na pozoru. Poprvé totiž Němci propadli touze po uskutečnění projektu s názvem Mitteleuropa, tj. po naprostém ovládnutí středoevropského prostoru, podruhé touze po vybudování tisícileté říše, nad níž by vlál prapor s hákovým křížem, a nyní, jak se alespoň zdá, touze po dystopické „zelené Evropě“, kterou si chtějí vynutit (abych byl spravedlivý, tak nejen oni) na všech ostatních, protože propadli další zničující ideologii. Jak říká můj kamarád Mirek Bárta: Němci nedělají malé chyby, tak pozor na ně.

Za páté, chránit Evropu před ilegální migrací

Jeden z kandidátů na francouzského prezidenta před lety řekl památnou větu: „Ani Francie nespasí všechnu bídu světa.“ Totéž platí, je mi líto, pro Evropskou unii. Jedna ze zásadních, klíčových věcí, jež musí EU co nejdříve udělat, je začít chránit své vnější hranice efektivně před ilegální migrací zejména z Afriky a, přinejmenším zčásti, z Asie. Evropa se zkrátka nemůže stát „domovem pro všechny, kteří by si to přáli“. Nejde to, nemá na to. Nemá na to ekonomicky, ani sociokulturně, ani mentálně, prostě nijak, má-li zůstat alespoň zčásti Evropou, jak ji známe, Evropou s tolik – ze strany levicových progresivistů – ironizovanými hodnotami a křesťanskými kořeny či základy, na nichž stála a doposud stojí.

Za šesté, migranty ano, ale z oblastí, jež jsou nám sociokulturně blízké

Současně by se Evropa měla otevřít imigrantům z oblastí, jež jí jsou sociokulturně blízké. Jako příklad lze uvést Ukrajince, přicházející ze země krutě sužované již druhým rokem ruskou agresí. Právě Ukrajinci jsou, když už se situace v jejich zemi vinou ruského imperialismu vyvinula tak zle, „ideálními přistěhovalci“ do zemí střední Evropy, mohu-li to tak říct. Jazyk, víra a hodnoty, jež z velké části sdílejí, nejsou od našeho jazyka, našich jazyků, naší víry a našich hodnot daleko. Kupříkladu česká společnost, když už píšu o naší zemi, je navíc na přítomnost Ukrajinců zvyklá, mnoho jich tu pracuje, podniká, jejich děti chodí do našich škol a učí se dobře česky – právě proto se jedná o téměř „ideální imigrační komunitu“.

Za sedmé, naplnit princip subsidiarity a neřešit ne úrovni EU „blbosti“

To, co dokonce i lidé, kteří evropskou integraci „bez diskuse“ podporují, „Bruselu a Štrasburku“ nezřídka vytýkají, je, že se věnují marginálním, často absurdním „blbostem“, aniž by se efektivně řešily věci opravdu podstatné (viz výše zmíněná bezpečnost či nelegální imigrace). Na této výtce je dosti pravdy. Kdyby se „Brusel a Štrasburk“, když už si je beru do úst, skutečně důsledně držely tzv. principu subsidiarity, tj. zásady, že budou zasahovat pouze do věcí, jež nelze vyřešit na jiné (nižší) úrovni, bylo nám všem v Evropě lépe. Zároveň by to prospělo „obrazu Evropské unie“ v očích mnoha příslušníků členských států, což není samo o sobě zanedbatelné.

Za osmé, patriotismus a vlastenectví nejsou sprostá slova

Přední evropští politikové by měli, kupříkladu v souvislosti s výše zmíněným principem subsidiarity, jasně říci, že patriotismus/vlastenectví není sprosté slovo a že národní státy mají i v rámci EU svůj jasný, nezpochybnitelný význam i svoji budoucnost. Jinými slovy by měli říci, že cesta k „evropské federaci“ není jediná možnost, jakou by se naše evropské společenství mělo v dalších letech vyvíjet.

Snažit se národní státy „vyobcovat“ na okraj, znectít je, ať už přímo či nepřímo, je „cesta do pekla“, která – docela zbytečně – ubírá EU na sympatiích. Jak řekla ve slavném projevu v Bruggách někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová: „Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou. Bylo by pošetilé“, pokračovala, „snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti“. To je přesně to, co je důležité, to je to, oč tu běží.

Za deváté, „zelená politika“ ano, ale s rozumem

Nikdo příčetný, myslím, nepochybuje o důležitosti boje za ochranu klimatu, ať už je přesvědčen o existenci tzv. klimatické krize a o jejích možných důsledcích více, nebo méně. Ve Spojených státech, první světové velmoci, i v Evropě je to stále důležitější téma ve veřejném diskurzu i v politice samotné, téma, které zásadním způsobem již dnes ovlivňuje naši ekonomiku a naši životní úroveň, o budoucnosti nemluvě.

Navrhovaná řešení by nicméně neměla být primárně ideologická (o tom, že „klimatismus“, budeme-li mu tak pracovně říkat, je nová ideologie, není, myslím, nejmenších pochyb), nýbrž racionální a pragmatická, nepopírající fyzikální zákony a naši realitu. Je tomu tak tím spíš, uvědomíme-li si, jak málo procenty se Evropa na „klimatické krizi“ podílí a jak (ne)významné dopady může její (byť i efektivní) boj na tomto poli mít.

Za desáté, vzdělání, inovace, konec dotačního marasmu a nastolení tvrdé konkurence

Potřebuje-li Evropa, země Evropské unie, do něčeho masivně investovat, pak je to vzdělání, vzdělání a znovu vzdělání, stejně jako jsou to efektivní inovační programy. Žádná jiná cesta k budoucí demokratické a prosperující společnosti neexistuje, znovu bez diskuse. Současně by EU měla postupně (ale co nejdříve) skoncovat s dotacemi ve všech jejich formách a vystavit evropské firmy plně světové konkurenci. Dlouhodobě jiná cesta k efektivitě a k ekonomickému růstu nevede, v opačném případě evropská ekonomika na dotace umře, je to jen otázka času. Zda k tomu bude mít současné vedení EU i členských zemí odvahu si netroufnu tvrdit, o lecčems by mohly rozhodnout volby do Evropského parlamentu příští rok na jaře, tak uvidíme.

A to je všechno, přátelé, takhle „jednoduché“ to je.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.