Británie a Francie v čase „na rozhraní“. Jak se změní tradiční západní demokracie po volbách?

Evropské peřeje 54

Británie a Francie v čase „na rozhraní“

Jak se změní tradiční západní demokracie po volbách?

Martin Kovář

Ve dvou tradičních, dobře ukotvených západních demokraciích, Velké Británii a Francii, se 4., respektive 7. července konaly volby do dolních komor parlamentů (ve Francii šlo o druhé kolo voleb, první proběhlo již 30. června). Oba výsledky přinesou, zdá se, velkou změnu do budoucna. Zatímco na Britských ostrovech se předpoklady v zásadě naplnily – moci se ujmou s velkou, bezpečnou většinou v Dolní sněmovně dosud opoziční labouristé vedení Keirem Starmerem, další vývoj ve Francii je jen stěží odhadnutelný – volby do Národního shromáždění skončily bez jasného vítěze, parlament bude rozdělen a funkční většina se bude hledat jen těžko; zemi tak čeká nejspíš politická nestabilita až chaos.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 9. července 2024

Za prvé, Británie

Začněme tím jednodušším. Jak jsem již řekl, na Ostrovech šlo všechno podle předpokladů. Labouristé získali ve sněmovně, v níž zasedá 650 poslanců, 411 křesel, zatímco konzervativci uspěli jen ve 121 obvodech. Liberální demokraté dosáhli na 72 mandátů, Skotská národní strana na 9 poslaneckých křesel. Do Dolní sněmovny se poprvé dostalo také 5 zástupců strany Reform UK v čele s jedním z hlavních strůjců brexitu Nigelem Faragem. Výsledek je na první pohled jasný: 4. července došlo ve Velké Británii jednomu ze zásadních politických zvratů v moderních dějinách země.

Labouristé: Tenká hranice mezi vítězstvím a porážkou

Labour Party v čele s právníkem Keirem Rodneyem Starmerem se vrátila k moci po dlouhých čtrnácti letech. Právě tolik let uplynulo od pádu experimentu zvaného New Labour (pokus o modernizaci strany z devadesátých let minulého a nultých let našeho století), kdy úřad předsedy vlády zastávali Tony Blair (1997–2007) a Gordon Brown (2007–2010). Následně, v letech 2010 (Gordon Brown), 2015 (Ed Miliband), 2017 a 2019 (v obou případech Jeremy Corbyn) labouristé volby prohráli. Zejména „výprask“, který v prosinci 2019 uštědřil šéf konzervativců a premiér Boris Johnson dnes „nezávislému“ poslanci Jeremymu Corbynovi, byl pro labouristy potupný, nejhorší od třicátých let minulého století. Radikální levičák Corbyn se musel poroučet a do čela strany nastoupil Starmer. Dne 4. července 2024 na rozdíl od svého předchůdce drtivě vyhrál a od toho dne již pilně úřaduje v Downing Street číslo 10.

Za tímto lapidárním konstatováním se nicméně skrývá mnoho „ale“. Podívejme se nejprve na čísla. Zatímco 32,1 % hlasů, jež získal v prosinci 2019 jako šéf labouristů Jeremy Corbyn, byla „historická, potupná porážka“, která znamenala pouhých 202 sněmovních křesel, letošní Starmerův „triumf“, jímž se téměř vyrovnal památnému vítězství Tonyho Blaira z roku 1997 (418 mandátů), byl dán přízní 33,7 % voličů (411 mandátů). Ano, pouhých 1,6 % hlasů může v britském většinovém volebním systému znamenat takový rozdíl. Řečeno jinými slovy – Starmer získal v porovnání s opovrhovaným a zavrženým Corbynem (o důvodech, proč toto zavržení bylo, respektive je zcela na místě, si povíme někdy jindy, Corbyn totiž bude docela určitě v novém parlamentu slyšet) jen minimum hlasů navíc, a přesto je velkým vítězem. Tak tenká, respektive křehká je hranice mezi zavržením a velkým úspěchem.

Toryové: Strana, kterou „nemá nikdo rád“

Klíč k výše uvedenému spočívá ve výsledku Konzervativní strany. Zatímco Boris Johnson získal v prosinci 2019 43,6 % hlasů a 364 poslaneckých mandátů, pro nyní již bývalého premiéra Rishiho Sunaka hlasovalo jen 23,7 %, tj. o 19,9 % méně, což toryům přineslo 121 křesel v Dolní sněmovně. Tím je řečeno všechno. Zatímco Labour Party získala jen málo, toryové totálně propadli. Důvodů bylo mnoho: dlouhých čtrnáct let u moci, ekonomické důsledky brexitu, nezvládnutá covidová pandemie, energetická krize a řada nepříjemných skandálů, nemluvě o mizerném, nepřesvědčivém leadershipu (posledním skutečným šéfem byl Boris Johnson, kterého ale strana donutila k rezignaci) a o „vpádu“ „fantoma“ jménem Nigel Farage a jeho strany Reform UK do voleb (právě ona získala rekordních 14,3 % hlasů, vesměs na úkor toryů, strany, kterou, řečeno s Françoisem Truffautem, „nemá [skoro] nikdo rád“) – to všechno vedlo k největší porážce v dějinách. V zásadě ale konzervativci nemají čeho litovat, po letech u moci to potřebovali jako sůl. Pokud se vrátí ke skutečně konzervativnímu programu a přestanou ignorovat zájmy svých tradičních voličů, mají – alespoň podle mě – šanci na rychlý návrat.

Nový premiér – nová Británie?

Nový britský premiér Keir Starmer má několik výhod. Nikdo od něj příliš nečeká, a navíc má pevnou většinu v Dolní sněmovně. Zároveň se nemusí obávat „skotského faktoru“ v britské politice; Skotská národní strana, vedená Johnem Ramsayem Swinneym, která dlouhodobě usilovala o secesi „severního království“, totiž získala ve Westminsteru jen 9 křesel, což bylo dáno zejména působením Swinneyho předchůdce Humzy Haroona Yousafa, který se ze všech sil snažil proměnit Skotsko v děsivou orwellovskou dystopii. Starmer nebude mít potíže ani s liberálními demokraty, kteří si sice polepšili na 72 mandátů, jejich vliv se ale bude limitně blížit nule.

Hlavní potíže čekají Starmera jinde. Konkrétně půjde především o to, zda se mu podaří nastartovat ekonomický růst, zlepšit dostupnost zdravotní péče (NHS téměř kolabuje) a bezpečnost v ulicích anglických měst, zastavit – což s posledně řečeným souvisí – (zejména) ilegální migraci do země (ukončení deportací ilegálů do Rwandy, o němž labouristická vláda ihned po nástupu rozhodla, není dobrým signálem) a pokračovat v podpoře Ukrajiny a Izraele, což nebude mít tváří v tvář stranické levici ani trochu snadné. Zejména ohledně Izraele bude muset svést Starmer tvrdý boj – k voličům labouristů patří silná muslimská menšina, která má o tom, jak by měla politika britské vlády na Blízkém východě vypadat, jasno. Držme tedy Keiru Starmerovi palce, jeho úspěch by byl i vítězstvím celé Británie, Západu jako celku, a tedy i nás.

Za druhé, Francie

Francii nečeká po předčasných volbách do Národního shromáždění nic pěkného. Prezident Emmanuel Macron sice svým apelem před druhým kolem zabránil očekávanému vítězství Národního sdružení Marine Le Penové a Jordana Bardelly, které ovládlo první kolo voleb, cena, již za to on sám i jeho země zaplatí, může být ale vysoká. Skutečnost, že v parlamentu jsou tři silná seskupení (levicová Nová lidová fronta, Macronova koalice Spolu a již zmíněné Národní sdružení), která se nijak nemají ke spolupráci (plus tradiční republikáni, tj. bývalí gaullisté, zbytek nestojí za řeč), není dobrá.

Macronova velká hra

Hra, do níž se po porážce do Evropského parlamentu pustil prezident Emmanuel Macron, tj. okamžité vypsání voleb do Národního shromáždění, byla od počátku prakticky všemi pokládána za mimořádně riskantní. Když potom strana prezidenta utrpěla poslední červnový den v prvním kole drtivou porážku, zdál se být jeho osud, s nadsázkou řečeno, zpečetěn. Macron je ale velký hráč, jak jsem ostatně napsal před týdnem (podtitul mého tehdejšího textu zněl Národní sdružení sahá po moci, Macron ale ještě úplně neprohrál), a před druhým kolem voleb a během něj se to potvrdilo.

Jeho výzvu ke spolupráci proti „krajní pravici“ vyslyšelo více než dvě stě kandidátů, kteří skončili na třetím místě a kteří z voleb odstoupili, a následně relativně sjednocená proti-lepenovská fronta uspěla i u voleb. Vítězem druhého kola se stala již zmíněná Nová lidová fronta, jejímž nejhlasitějším a nejviditelnějším představitelem byl a je radikál Jean-Luc Mélenchon s prozatím 178 křesly v NS, na druhém místě skončili macronisté se 165 křesly, na třetím lepenovci se 143 křesly a na čtvrtém republikáni se 39 křesly (konečné výsledky se ještě mohou mírně měnit).

Složité, nejednoznačné výsledky…

Vzhledem k tomu, že vítězný blok tvoří formálně do voleb sjednocené, ale fakticky poměrně odlišné strany (radikálové Jeana-Luka Mélenchona, kteří dosáhli na – v tuto chvíli – 78 křesel, tradiční socialisté, kteří mají 65 křesel, a zelení s 33 křesly s tím, opakuji, že ještě může dojít k drobným korekcím), bude skládání smysluplné a funkční většiny v Národním shromáždění strašně těžké. Nejčastěji zmiňovaná aliance, kterou tvoří macronisté, socialisté a zelení, totiž nedává v 577členném sboru potřebnou většinu (289 křesel) ani náhodou, a totéž platí o všech dalších variantách, například o velké koalici macronistů, socialistů a republikánů.

Premiér Gabriel Attal sice již podal demisi, prezident Macron ji ale nepřijal, takže bude úřadovat dál, dost možná hodně dlouho, téměř jistě po dobu trvání letních olympijských her, které v Paříži začínají 26. července a potrvají do 11. srpna. Pokud jde o jeho nástupce, veřejně i v kuloárech padá řad jmen, včetně bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollandea (který s přehledem získal poslanecký mandát), jenž ale tuto možnost odmítl, pravděpodobně při vědomí toho, že byl – mimo svůj volební obvod – na konci mandátu (2017) v zemi tak neoblíbený, že ani nezkusil kandidovat podruhé. Ondřej Černý, který studuje ve Francii práva – myslím, že to byl on – psal, že by se – být Macronem – jmenování Hollandea nebránil, neboť by se v nejvyšší politice konečně octil někdo, koho Francouzi nesnášejí víc než jeho.😊

…a nejasná budoucnost

Skutečným vítězem předčasných francouzských voleb jsou chaos, zmatek a nejistá budoucnost, respektive všichni ti, kteří z toho chtějí, mohou a budou profitovat. Docela určitě jím není Emmanuel Macron, jehož strana ztratila v Národním shromáždění desítky křesel. Macron je po volbách ještě slabší než před nimi. Velkým vítězem není, navzdory triumfalistickému řevu a interpretaci části médií, ani Jean-Luc Mélenchon. Jeho radikálové v reálu rovněž oslabili a o tom, že by sestavovali vládu, odcházeli z NATO, jednostranně uznávali Palestinu a zaváděli arabštinu jako druhý úřední jazyk (pokud měli něco takového vůbec v úmyslu), si mohou nechat jen zdát.

Poměrně překvapivě, jak naznačovaly už volby do Evropského parlamentu, se resuscitují klasičtí francouzští socialisté, stejně jako, byť méně viditelně, republikáni, kteří zjevně čekají na charismatického lídra, který by je vrátil na někdejší výsluní. Největší radost z výsledků tak mohou mít nakonec nejspíš Marine Le Penová a Jordan Bardella, třebaže to tak zpočátku nevypadalo. Poté, co překonali šok z toho, že nevyhráli a skončili až třetí, si totiž uvědomili, a s nimi i celá Francie, že pro ně hlasovalo ve druhém kole drtivě nejvíc voličů (37,1 %; pro Novou lidovou frontu 28,8 %, pro macronovce 24,5 % a pro republikány 5,4 %), že mají v parlamentu nejvíc poslanců a že se nebudou podílet na vládě, která – to si troufnu říct již teď – bude všechno, jenom ne oblíbená.

Zda to bude stačit k vítězství v příštích parlamentních volbách (které může prezident Macron vypsat nejdříve za rok), respektive v prezidentských volbách v roce 2027, kam úsilí Národního sdružení a Marine Le Penové cílí, není jasné. Strana je sice na počet odevzdaných hlasů jasně nejsilnější, strach ze „značky Le Pen“ nicméně ve společnosti prokazatelně funguje (na čemž má největší „zásluhu“ otec Marine – Jean-Marie Le Pen, což byl rasista, xenofob a antisemita se vším všudy, opravdová „krajní pravice“), druhé kolo parlamentních voleb to ukázalo více než jasně. Skutečnost, že lepenovci vstoupili v Evropském parlamentu do frakce Patriotů pro Evropu, která má pověst „kolaborantů“ s putinovským Ruskem, jim nejspíš také příliš nepomůže, ve francouzské vnitřní politice to nicméně není ani náhodou tak „silné téma“ jako účast hnutí ANO v této frakci u nás v Česku.

Shrnuto a podtrženo,

obě západoevropské země se nacházejí, jak zní ostatně i titulek mého dnešního newsletteru, v čase „na rozhraní“. Sledujme proto vývoj na obou březích kanálu La Manche pozorně. Jakkoli se to některým z nás nemusí tak jevit, hraje se ve Francii i v „Anglii“, jak v Česku říkáme, i o naši budoucnost. Víc, než se zdá.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.