Bill Clinton v Česku

Evropské peřeje 37

Bill Clinton v Česku

Do Prahy přijel někdejší prezident USA,
který ovlivnil dějiny Evropy tak jako málokdo

Martin Kovář

V neděli 10. března přiletěl do České republiky, konkrétně do Prahy, bývalý americký prezident William Jefferson „Bill“ Clinton (*1946), aby se zde zúčastnil 25. výročí oslav vstupu naší země do Severoatlantické aliance. A to jako nejvýznamnější host a hlavní řečník na konferenci s názvem Naše bezpečnost není samozřejmost, kterou pořádá na Pražském hradě ve spolupráci se spolkem Jagello 2000 prezident Petr Pavel právě v den výročí, tj. v úterý 12. března. Vzhledem k této skutečnosti je, myslím, na místě, abychom si k osobnosti amerického prezidenta řekli alespoň pár slov.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 12. března 2024

Politický talent století

Ať už mají lidé k Billu Clintonovi jakýkoli vztah, obdivný, zdrženlivě pozitivní, neutrální, negativní, či ať jej nenávidí, jednu věc nemohou ani ti poslední popřít, a sice to, že byl dost možná největším politickým talentem Ameriky přinejmenším ve druhé polovině 20. století, srovnatelným snad jen s Barackem Obamou mezi demokraty a s Ronaldem Reaganem mezi republikány. Aby ale bylo jasno, raději ještě jednou zopakuji, že hodnotím politický talent, nikoli kvalitu prezidenta, o jeho morálce nemluvě; to jsou trochu jiné věci, které nutně nemusejí jít s tím prvním ruku v ruce.

Prakticky všichni lidé, kteří Billa Clintona znali a znají, se shodují v tom, že byl politikou posedlý od raného mládí. Většina z nich zmiňuje v této souvislosti osudové setkání šestnáctiletého Billa s prezidentem Johnem F. Kennedym v Bílém domě (Clinton byl tehdy součástí delegace chlapecké organizace Boys Nation do hlavního města USA) a slavný projev Martina Luthera Kinga Jr. „Mám sen“ („I Have a Dream“), jejž viděl v televizi. Právě tehdy se mentálně rodil budoucí politik a prezident USA. Během studií na Georgetown University ve Washingtonu i v Evropě, na oxfordské University College, se stal Clinton vášnivým kritikem americké účasti ve vietnamské válce a po návratu do USA získal titul doktora práv na Yaleově univerzitě, kde se seznámil s budoucí manželkou Hillary Rodhamovou, jež byla politikou posedlá podobně jako on. Legendární „politický tandem“ byl na světě.

O Clintonově mimořádném politickém talentu svědčilo to, že se stal již v roce 1978, v pouhých dvaatřiceti letech, guvernérem rodného Arkansasu a zároveň nejmladším úřadujícím guvernérem v celé zemi, i to, že se do guvernérského křesla po porážce v roce 1980 dokázal o dva roky později vrátit. V následujících letech se pak zasloužil o pozvednutí ekonomiky chudého státu i o zlepšení tamního školství, současně se ale s Hillary zapletli do tzv. whitewaterské aféry (nezákonných manipulací s realitami), která vážně poškodila jejich pověst jednou provždy. Navzdory tomu dokázal Clinton v roce 1992 porazit v prezidentských volbách George Bushe staršího obhajujícího úřad, neboť se dokázal prezentovat jako středový politik, přijatelný pro demokraty i pro umírněné republikány, a navíc jako politik, kladoucí důraz na zájmy středních vrstev a na ekonomická témata, což Američané vzhledem k vleklé hospodářské recesi kvitovali s povděkem. Clintonovi pomohlo i živočišné charisma, jež vynikalo v konfrontaci s Bushovou těžkopádností, stejně jako nezávislý kandidát, miliardář Ross Perot, který odebral hlasy zejména Bushovi.

Úspěšný a oblíbený prezident

Jako prezident byl Bill Clinton (1993–2001) většinou Američanů oblíben. V prvním období se zaměřil na „svá“ tradiční témata – školství, zdravotnictví, rasovou rovnost atd. Některé ze zákonů, jež spolupřipravil a podepsal, například Family and Medical Leave Act of 1993, na jehož základě museli zaměstnavatelé poskytnout svým zaměstnancům neplacené volno po dobu těhotenství a následné péče o malé děti (pokud o ně požádali), přinesly Clintonovi cenné politické body. Ambiciózní zdravotnickou reformu, na níž pracovala i jeho manželka, se mu naopak prosadit nepodařilo. Kontroverzním odkazem budoucím vládám byla revize Community Reinvestment Act z let 1993–1995, již odborníci později označili za jednu z hlavních příčin americké hypoteční krize z let 2007–2008. V zahraniční politice Clinton podporoval ruského prezidenta Borise Jelcina, jenž se snažil zavést ve své zemi demokratický politický systém, aktivně vstoupil do jednání o budoucnosti Severního Irska, což posléze vedlo k podpisu tzv. Velkopáteční dohody (1998), a výrazně přispěl k úspěchu tzv. dohod z Osla mezi Izraelci a Palestinci (1993, 1995). Americká angažmá v Somálsku, v Bosně a Hercegovině a „ne-angažmá“ ve Rwandě jsou naopak pokládána za méně šťastná.

Morálka, co to je?

Druhé prezidentské období bylo pro Billa Clintona mnohem složitější. V roce 1996 sice poměrně snadno obhájil svůj úřad, když porazil republikána Roberta Josepha „Boba“ Dolea, pak ale přišly potíže. V domácí politice podporoval zejména afroamerickou minoritu, sexuální menšiny a lidi s jakýmkoli handicapem, v zahraničí nařídil roku 1998 bombardování Iráku ve snaze přimět Saddáma Husajna, aby se podrobil rezolucím OSN, a v roce 1999 se výrazně zasloužil o operaci NATO, jejímž cílem bylo zastavit etnické čistky v Kosovu (viz dále). Toto všechno ale takřka zastínila sexuální aféra s Monikou Lewinskou.

S větším časovým odstupem se zdá celý skandál, sexuální vztah prezidenta s mladou stážistkou v Bílém domě, téměř komický, ve své době ale doslova „hýbal Amerikou“ a nakonec dospěl až k hlasování o jeho ústavní obžalobě a zbavení funkce (impeachment). Bylo tomu tak především proto, že Clinton opakovaně lhal pod přísahou a snažil se mařit vyšetřování. Zběsilost, s níž na Clintona útočili konzervativci v čele s nezávislým vyšetřovatelem Kennethem Starrem, byla stejně nechutná jako Clintonovo lhaní, konzervativní část „Ameriky“ se ale ke Clintonovi chová dodnes s despektem. Manželská nevěra, opakované lhaní před Kongresem i před nezávislými vyšetřovateli, až příliš velká „politická pružnost“, staré aféry z časů, kdy stál jako guvernér v čele Arkansasu (viz výše) – to všechno mu mnozí Američané nedokáží zapomenout a není se co divit. Představa, že prezident země „lže, jako když tiskne“, není ani trochu hezká a pro z velké části puritánskou Ameriku je jen těžko stravitelná.

Clintonovo „dlouhé sbohem“

Bill Clinton zůstal politicky aktivní i po odchodu z Bílého domu. Společně s Barackem Obamou byl dlouho nejvlivnější postavou Demokratické strany. Zejména díky jeho podpoře Albert „Al“ Gore Jr. v roce 2000 téměř vyhrál prezidentské volby v souboji s Georgem Bushem mladším. V roce 2016 měl Clinton velký problém s tím, aby ve volbách nezastínil oficiální kandidátku, svou ženu Hillary, kterou ze všech sil podporoval. V roce 2020 měl spolu s Obamou velký podíl na vítězství Joea Bidena. Charisma a dispozice zvaná „leadership“ (tj. schopnost vést a inspirovat ostatní) většinou neodcházejí ani s pokročilým věkem a Bill Clinton je toho skvělým příkladem. Ať už je či bude jeho působení v Bílém domě „jednou“ hodnoceno jakkoli, nikdo nebude moci popřít, že patřil k nejvýraznějším osobnostem, které ve 20. a 21. století ve Washingtonu vládly.

Velký díky za vstup do NATO, pane Clintone!

V České republice chováme Billa Clintona vzhledem k tomu, že to byl právě on, kdo fakticky rozhodl o členství naší země (a tím, fakticky, i těch dalších, díky čemuž změnil Evropu jako málokterý americký prezident) v Severoatlantické alianci, vesměs, byť jistě ne všichni, v úctě. To je naprosto v pořádku. Já osobně pokládám vstup do NATO za drtivě největší úspěch ČR od počátku její existence. Občasné výkřiky typu, že zatímco před rokem 1989 jsme byli součástí sovětského impéria a patolízalsky jsme plnili pokyny Moskvy, zatímco v současné době jsme součástí „neformálního amerického impéria“ a plníme pokyny Washingtonu, jsou směšné.

Dokonce i kdyby to byla do posledního písmene pravda, neměl bych s tím zásadní těžkost. Spojené státy americké jsou všem svým velmi vážným problémům navzdory demokratická země, byť trochu jiná, než jak ji vnímáme v Evropě, země nekonečných příležitostí a svobody. Malý stát jako Česká republika, ve složitém, neuralgickém středoevropském prostoru mezi Ruskem (dříve Sovětským svazem) a nevyzpytatelným, byť nyní bytostně demokratickým Německem, si nemůže dovolit zůstat sám, nebýt svým způsobem v té či oné sféře vlivu. Pokud si to někdo myslí a mluví v souvislosti s ČR, třeba, jako o „středoevropském Švýcarsku“ či „druhém Rakousku“, je to naivní až k pláči. Česká republika nikdy Švýcarskem, ba ani druhým Rakouskem nebude, i kdyby se přetrhla. Orientace na USA a členství v NATO a v EU je v jejím případě jedinou možností, a to bez ohledu na to, jak se momentálně vyvíjejí a kam směřují (já sám mám k USA, NATO a EU řadu vážných výhrad). Žádná smysluplná alternativa ale neexistuje, jedině to, že se padneme do ruské sféry vlivu, přičemž Rusko znamená evropský východ, temno, tmu, zoufalství, beznaděj, moderní gulagy atd. A to já nechci.

Jinde vidí Clintona jinak…

Některé evropské státy mají vůči Billu Clintonovi a jeho ministryni zahraničních věcí Madeleine Albrightové, která nám tolik pomohla, docela jiný vztah. Na Balkáně, konkrétně v Srbsku – ano, i Srbsko je nedílnou součástí Evropy, ať se to někomu líbí nebo ne – pro někdejšího prezidenta USA s ohledem na nedávnou historii nemají dobré slovo. Jakkoli jsem osobně přesvědčen o tom, že Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) z roku 1999, jejímž cílem bylo zastavit násilí Srbů vůči kosovským Albáncům, byla na místě, rozumím do jisté míry přetrvávající „srbské hořkosti“, zvlášť v souvislosti s tím, že se nad některými událostmi, které k zásahu NATO zásadním způsobem přispěly (tzv. incident či masakr v Račaku z ledna 1999) dodnes vznášejí otazníky.

Bill Clinton v Praze

Pokud jde o Billa Clintona, právě dnes vrcholí jeho několikadenní pobyt v Praze. Bývalá hlava státu si tu vrchovatě užila úcty a respektu, řekla několik více či méně chytrých vět, pokynula blahosklonně svým hostitelům, posluchačům a přátelům a vzápětí zase odletí. Pokud jde o to, nakolik je Clinton „velkým přítelem České republiky“, byl bych opatrný. V daný historický okamžik jím nepochybně byl, byť rozšířením NATO sledoval primárně americké zájmy, a teprve potom ty české; kdyby tomu tak nebylo, ČR by se členem aliance nikdy nestala. To ale nevadí, to je úplně v pořádku, tak to má každý politik a politik v čele velmoci zvlášť. Že se naše tehdejší zájmy shodovaly s těmi americkými, byla veliká klika a Clintonovi patří za jeho postoj dík. Bez ohledu na cokoli.

Takže Thank You and Good Luck, Mr. President! Ať se Vám daří!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.